pohřeb (JKI-J): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla) |
||
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">pohřeb</span> (hebr. kvura) Uložení zesnulého do země. Význam přikládaný důstojnému p. ve starověkém [[Izrael (JKI-J)|Izraeli]] vyplýval podle četných zmínek v [[bible (JKI-J)|bibli]] ze strachu zůstat nepohřben (Dt 28, 26; Jer 22, 19). Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od pův. obyvatel [[Palestina (JKI-J)|Palestiny]] a více než náb. právem byli pohřební praktiky ovlivňovány zvyklostmi. Z náb. hlediska nešlo ani tak o problém pohřbívání jako spíše o zabránění znečišťujícímu kontaktu s mrtvým. Byla zřejmá snaha i po [[smrt (JKI-J)|smrti]] udržet nějaké pouto s náb. společenstvím a tradicí, tj. p. v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobu s předky, jak dokládá např. Gn 49, 29. Ačkoliv se v bibli nevyskytují výslovná doporučení, jak brzy po smrti má p. následovat, bylo a je tak činěno druhého dne po smrti, především kvůli klimatickým podmínkám a také proto, že Židé své mrtvé nebalzamovali. Kremace (spalování mrtvých) se neprováděla, vyjma poprav provinilců upálením. V časech [[Talmud (JKI-J)|Talmudu]] byl stanoven zákaz pohřbívat hříšníka a spravedlivého podobně jako znepřátelené mrtvé vedle sebe. Tento příkaz vychází ze zvyku nechávat zvláštní úseky pohřebiště vyhrazené pro [[rabín (JKI-J)|rabíny]], učence a význ. osoby. Důraz na neodkladný p. je projevem úcty k mrtvému, v některých případech je zpoždění omluvitelné, např. při náročnější přípravě výpravného p. významné osoby. Avšak i v takovém případě je povolené zdržení jen několik hodin. Platí zákaz pohřbívat na [[šabat (JKI-J)|šabat]] a [[Jom kipur (JKI-J)|Jom kipur]]. Povinnost p. byla vždy prvořadou povinností celého společenství. Doprovodit mrtvého, zvláště zesnulého učence, je považováno za velkou [[micva (JKI-J)|micvu]], která ospravedlňuje i přerušení studia [[Tóra (JKI-J)|Tóry]]. Starobylé pohřební zvyky buďto vymizely, nebo byly přizpůsobeny dnešku. Platí, že domácí recitace [[žalmy (JKI-J)|žalmů]] má přednost před vlastním p., je zakázáno oblékat mrtvé do drahých a zdobených šatů. Také je zvykem, že muži jsou pohřbíváni v [[talit (JKI-J)|talitu]], který nosili za svého života a z něhož jsou odstřiženy třásně ([[cicit (JKI-J)|cicit]]). Pohřbívání v rakvích nebylo pův. mezi Židy obvyklé. Mrtvola ležela na márách tváří nahoru. Zvyk pohřbívat význ. osobnosti v rakvích vznikl později. V Izraeli se rakve obvykle nepoužívají. V zemích [[diaspora (JKI-J)|diaspory]] je zvykem rozsypat půdu z Erec Jisra’el mrtvému na hlavu a tvář. Před obřadem si truchlící roztrhnou část svého vrchního oděvu na znamení smutku (keria). Pohřební obřad se liší dle místa a obce. Mnohé zvyky sefardských Židů jsou bližší zvykům talmudické doby než zvyky Židů aškenázských. Sefardší Židé nosívají máry nikoli na ramenou, ale v rukou, v [[Safed (JKI-J)|Safedu]] bylo zvykem mrtvého před obřadem ponořit do [[mikve (JKI-J)|mikve]]. V Egyptě se pohřební obřad konal v [[synagoga (JKI-J)|synagoze]], [[tfilin (JKI-J)|tfilin]] byly dány mrtvému do hrobu a mrtvý směřoval hlavou k [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalému]]. Reformovaní rabíni obecně povolují kremaci, která je stále mezi židovstvem výjimkou. |
<span id="entry">pohřeb</span> (hebr. kvura) Uložení zesnulého do země. Význam přikládaný důstojnému p. ve starověkém [[Izrael (JKI-J)|Izraeli]] vyplýval podle četných zmínek v [[bible (JKI-J)|bibli]] ze strachu zůstat nepohřben (Dt 28, 26; Jer 22, 19). Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od pův. obyvatel [[Palestina (JKI-J)|Palestiny]] a více než náb. právem byli pohřební praktiky ovlivňovány zvyklostmi. Z náb. hlediska nešlo ani tak o problém pohřbívání jako spíše o zabránění znečišťujícímu kontaktu s mrtvým. Byla zřejmá snaha i po [[smrt (JKI-J)|smrti]] udržet nějaké pouto s náb. společenstvím a tradicí, tj. p. v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobu s předky, jak dokládá např. Gn 49, 29. Ačkoliv se v bibli nevyskytují výslovná doporučení, jak brzy po smrti má p. následovat, bylo a je tak činěno druhého dne po smrti, především kvůli klimatickým podmínkám a také proto, že Židé své mrtvé nebalzamovali. Kremace (spalování mrtvých) se neprováděla, vyjma poprav provinilců upálením. V časech [[Talmud (JKI-J)|Talmudu]] byl stanoven zákaz pohřbívat hříšníka a spravedlivého podobně jako znepřátelené mrtvé vedle sebe. Tento příkaz vychází ze zvyku nechávat zvláštní úseky pohřebiště vyhrazené pro [[rabín (JKI-J)|rabíny]], učence a význ. osoby. Důraz na neodkladný p. je projevem úcty k mrtvému, v některých případech je zpoždění omluvitelné, např. při náročnější přípravě výpravného p. významné osoby. Avšak i v takovém případě je povolené zdržení jen několik hodin. Platí zákaz pohřbívat na [[šabat (JKI-J)|šabat]] a [[Jom kipur (JKI-J)|Jom kipur]]. Povinnost p. byla vždy prvořadou povinností celého společenství. Doprovodit mrtvého, zvláště zesnulého učence, je považováno za velkou [[micva (JKI-J)|micvu]], která ospravedlňuje i přerušení studia [[Tóra (JKI-J)|Tóry]]. Starobylé pohřební zvyky buďto vymizely, nebo byly přizpůsobeny dnešku. Platí, že domácí recitace [[žalmy (JKI-J)|žalmů]] má přednost před vlastním p., je zakázáno oblékat mrtvé do drahých a zdobených šatů. Také je zvykem, že muži jsou pohřbíváni v [[talit (JKI-J)|talitu]], který nosili za svého života a z něhož jsou odstřiženy třásně ([[cicit (JKI-J)|cicit]]). Pohřbívání v rakvích nebylo pův. mezi Židy obvyklé. Mrtvola ležela na márách tváří nahoru. Zvyk pohřbívat význ. osobnosti v rakvích vznikl později. V Izraeli se rakve obvykle nepoužívají. V zemích [[diaspora (JKI-J)|diaspory]] je zvykem rozsypat půdu z Erec Jisra’el mrtvému na hlavu a tvář. Před obřadem si truchlící roztrhnou část svého vrchního oděvu na znamení smutku (keria). Pohřební obřad se liší dle místa a obce. Mnohé zvyky sefardských Židů jsou bližší zvykům talmudické doby než zvyky Židů aškenázských. Sefardší Židé nosívají máry nikoli na ramenou, ale v rukou, v [[Safed (JKI-J)|Safedu]] bylo zvykem mrtvého před obřadem ponořit do [[mikve (JKI-J)|mikve]]. V Egyptě se pohřební obřad konal v [[synagoga (JKI-J)|synagoze]], [[tfilin (JKI-J)|tfilin]] byly dány mrtvému do hrobu a mrtvý směřoval hlavou k [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalému]]. Reformovaní rabíni obecně povolují kremaci, která je stále mezi židovstvem výjimkou. |
||
− | |||
− | <span class="section_title">Viz též:</span> [[pohřeb (JKI-K)|pohřeb (JKI-K)]], [[pohřeb (JKI-I)|pohřeb (JKI-I)]] |
||
''[[:Kategorie:Aut: Nosek Bedřich|Bedřich Nosek]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Nosek Bedřich|Bedřich Nosek]]''<br /> |
||
+ | |||
+ | <span class="section_title">Viz též:</span> [[pohřeb (JKI-K)|pohřeb (JKI-K)]], [[pohřeb (JKI-I)|pohřeb (JKI-I)]] |
||
[[Kategorie:Aut: Nosek Bedřich]] |
[[Kategorie:Aut: Nosek Bedřich]] |
||
[[Kategorie:JKI/Judaismus]] |
[[Kategorie:JKI/Judaismus]] |
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37
pohřeb (hebr. kvura) Uložení zesnulého do země. Význam přikládaný důstojnému p. ve starověkém Izraeli vyplýval podle četných zmínek v bibli ze strachu zůstat nepohřben (Dt 28, 26; Jer 22, 19). Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od pův. obyvatel Palestiny a více než náb. právem byli pohřební praktiky ovlivňovány zvyklostmi. Z náb. hlediska nešlo ani tak o problém pohřbívání jako spíše o zabránění znečišťujícímu kontaktu s mrtvým. Byla zřejmá snaha i po smrti udržet nějaké pouto s náb. společenstvím a tradicí, tj. p. v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobu s předky, jak dokládá např. Gn 49, 29. Ačkoliv se v bibli nevyskytují výslovná doporučení, jak brzy po smrti má p. následovat, bylo a je tak činěno druhého dne po smrti, především kvůli klimatickým podmínkám a také proto, že Židé své mrtvé nebalzamovali. Kremace (spalování mrtvých) se neprováděla, vyjma poprav provinilců upálením. V časech Talmudu byl stanoven zákaz pohřbívat hříšníka a spravedlivého podobně jako znepřátelené mrtvé vedle sebe. Tento příkaz vychází ze zvyku nechávat zvláštní úseky pohřebiště vyhrazené pro rabíny, učence a význ. osoby. Důraz na neodkladný p. je projevem úcty k mrtvému, v některých případech je zpoždění omluvitelné, např. při náročnější přípravě výpravného p. významné osoby. Avšak i v takovém případě je povolené zdržení jen několik hodin. Platí zákaz pohřbívat na šabat a Jom kipur. Povinnost p. byla vždy prvořadou povinností celého společenství. Doprovodit mrtvého, zvláště zesnulého učence, je považováno za velkou micvu, která ospravedlňuje i přerušení studia Tóry. Starobylé pohřební zvyky buďto vymizely, nebo byly přizpůsobeny dnešku. Platí, že domácí recitace žalmů má přednost před vlastním p., je zakázáno oblékat mrtvé do drahých a zdobených šatů. Také je zvykem, že muži jsou pohřbíváni v talitu, který nosili za svého života a z něhož jsou odstřiženy třásně (cicit). Pohřbívání v rakvích nebylo pův. mezi Židy obvyklé. Mrtvola ležela na márách tváří nahoru. Zvyk pohřbívat význ. osobnosti v rakvích vznikl později. V Izraeli se rakve obvykle nepoužívají. V zemích diaspory je zvykem rozsypat půdu z Erec Jisra’el mrtvému na hlavu a tvář. Před obřadem si truchlící roztrhnou část svého vrchního oděvu na znamení smutku (keria). Pohřební obřad se liší dle místa a obce. Mnohé zvyky sefardských Židů jsou bližší zvykům talmudické doby než zvyky Židů aškenázských. Sefardší Židé nosívají máry nikoli na ramenou, ale v rukou, v Safedu bylo zvykem mrtvého před obřadem ponořit do mikve. V Egyptě se pohřební obřad konal v synagoze, tfilin byly dány mrtvému do hrobu a mrtvý směřoval hlavou k Jeruzalému. Reformovaní rabíni obecně povolují kremaci, která je stále mezi židovstvem výjimkou.
Viz též: pohřeb (JKI-K), pohřeb (JKI-I)