fundamentalismus islámský (JKI-I)

fundamentalismus islámský Komplexní společ. a polit.-ideologický fenomén, dynamický projev islám. reformismu či zápasu za kulturní a polit. emancipaci a sebeidentifikaci islám. společnosti. F. není obecně platný pro všechny islám. společnosti. Shodných znaků je méně než znaků specifických, vycházejících ze zvláštností soc. a kulturní povahy dané oblasti. Nejde o jakousi islám. „internacionálu“, spíše o decentralizovaný a spontánní trend. Termín f.i. používají výhradně evrop. badatelé a zejm. publicisté. Ve franc. odborné literatuře se používá termín integrismus. Oba termíny jsou zakotveny v evrop. kulturní a hist. tradici a nelze je mechanicky přenášet do islám. kontextu. O tom, že samo islám. prostředí f. nevnímá jako něco vyhraněného a stavějícího se proti „normálnímu“ islámu, svědčí fakt, že arabština pro tento trend nemá specifický termín. Sekulární polemiky nebo sdělovací prostředky občas používají termín usúlíja (od usúl – kořeny, základy), což je kalk evrop. slova fundamentalismus. V posledních letech se objevil (patrně opět pod vlivem francouzštiny) termín islámíjún (islamisté) jako protiklad k muslimún (muslimové). F. obecně zdůrazňuje aplikaci autentické zvěsti, zbavené pozdějších interpretací, a je obohacen o glorifikaci ideálu počátků islámu (praxe salaf) jako vzoru pro současnost. Zároveň je spjatý s moderně chápaným polit. činem. V tomto ohledu je f.i. podobný analogickému proudu v soudobém judaismu (sionismus náboženský), působícímu především na území dnešního Izraele (hnutí Guš emunim, Neturei Karta, strany Kach, Tehija aj.).

Jednotlivé proudy f. se liší v dílčích otázkách doktríny a v názoru na cestu k převzetí moci. Navrhuje se 1. postupná infiltrace do společ. a mocenské struktury různými formami da’wy (výzva ke konverzi); 2. obvinění z bezvěrectví (takfír) a odchod ze společnosti (hidžra) a vytváření vzorových náb. komunit (obec věřících), které společnost obrodí; 3. radikální násilný čin – fyzická likvidace polit. vedení a převrat, po němž by mělo následovat vyhlášení islám. státu. F. se však obecně velmi málo zabývá teoret. rozpracováním modelu budoucího uspořádání. Základy f. položil koncem 20. let egypt. laický kazatel Hasan al-Banná, jehož dílo a polit. činnost jako vůdce Asociace muslimských bratří byly později rozvíjeny a specifikovány. Mezi nestory poválečného sunnitského (sunna) f. patří Egypťané Sajjid Kutb, Hasan al-Hudajbí, Umar at-Tilimsání a řada dalších osobností a hnutí v téměř celém sunnitském světě (Hamás, Islámská fronta spásy, Strana islám. osvobození, Tálibán). Za dosud nejradikálnější výhonek f. s přesahem za hranice nár. státu lze považovat organizaci al-Ká‘ida (Základna) a jejího duch. představitele Usámu Ibn Ládina, jehož projevy, interview a prohlášení svou obsahovou úrovní nepřesahují průměr agitačních pamfletů. F. v ší'itském prostředí (ší‘a) má specifické formy a výrazné představitele (Hizbulláh, Chomejní, Muhammad Bákir as-Sadr, velájate fakíh).

Viz též: fundamentalismus židovský (JKI-J), fundamentalismus křesťanský (JKI-K)

Miloš Mendel