spiritualita (JKI-K)
spiritualita (ze středověce lat. spiritualitas – duchovnost) Termín, který je v moderním kontextu identický se zbožností, netýká se však pouze subjektivní religiozity, ale především vyjadřuje zákl. duch. orientaci života, celkové směřování a vsazenost lidské existence. Definice s. je nutně nespecifická, protože pod ni spadá řada hist. a kulturně odlišných forem s.: okcidentálně-kř., římkat., protestant., žid., islám., mystická, ortodoxní, liturg., monastická, indická, dálněvých. apod. Každá z nich se odvolává na různá východiska a koncept (např. i spřízněná hnutí charismatické obnovy, nová náboženská hnutí, New Age nebo esoterická hnutí mají odlišná pojetí s.); společným znakem je chápání vlastní s. jako korektivu nebo alternativy k materialistickému, konzumnímu a mechanickému pohledu na svět. V pojetí Nového zákona znamená s. život v duchovním (řec. pneumatikos, lat. spiritualis) smyslu jako život v božím duchu (Ř 8,15; J 3,8). Tato teze se různě historicky konkretizovala; pojmově ji rozpracovala scholastika, v níž samotné se svářely nejméně dva hl. typy s., dominikánský (racionalistický, vrcholící v aristotelsko-tomistickém pojetí teologie) a františkánský (emotivní, meditativní, rozvíjející augustinovskou tradici myšlení), avšak vedle teoret. koncepcí stály praktické projevy s., zejm. hnutí chudoby spojené se vznikem žebravých řádů (spirituálů). Samostatné dějiny s. má kř. mystika, která nezávisle na teol.-dogmatických omezeních pracovala s představou bezprostředního příklonu člověka k Bohu, vrcholícího případným spirituálním splynutím. Význam s. v evrop. kulturním okruhu klesl během osvícenství a poosvícenské reflexe lidských rozumových poznávacích možností; výrazně nedotčena zůstala protest. zejm. pietistická s. (pietismus), spojená s bibl. zbožností (biblicismem). S rozmachem kultu svatých a mariánského kultu se římkat. s. opět vrátila v 19. stol. Během 20. stol. se s. kř. konfesí a denominací rozštěpila do desítek forem. Mnoho z nich (puritáni, metodisté, baptisté, evangelikálové, hnutí v anglikánské církvi apod.) radikalizuje hodnoty vytržení, extáze, zázračnosti, vyvolenosti, entuziasmu, exaltovanosti, probuzenosti; jimi i svým elitářstvím se vzdalují pův. křesťanské s. a blíží se spiritualismu.