smrt (JKI-K)
smrt Kř. teologie považuje s. za největší událost v dějinách spásy, a to jak v osobním rozměru individuální s. konkrétního člověka, tak v dějinném rozměru vykupitelské s. Ježíše Krista. Z tohoto hlediska vymezuje s. ve třech zákl. rovinách: v rovině přirozené smrtelnosti člověka, v rovině odplaty za hřích a v rovině radostného povolání k věčnému životu. V biologické s., jež je teologicky popsána jako oddělení duše od těla, vstupuje člověk do těsné blízkosti Boha a prohlubuje tak své lidství. Její zdůvodnění prvotním hříchem je komplementární k naději, jež poskytla Ježíšova s.: „Jako jediné provinění (skrze Adama) přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti (skrze Krista) přinesl všem ospravedlnění a život“ (Ř 5, 18). S. je tak chápána jako přechod z jedné formy existence do druhé při zachování nesmrtelnosti duše a očekávaném vzkříšení těla. Opětné spojení duše a těla při Kristově parúsii definitivně otevírá věčnost, jejíž charakter určí poslední soud.
Viz též: smrt (JKI-J), smrt (JKI-I)