symboly křesťanské (JKI-K)
symboly křesťanské Znakové obrazy nesoucí hlubší náb. význam. Uplatňují se především v kř. výtvarném umění, kde se objevují v písmové nebo figurální podobě jako zákl. symboly (ideogramy) či složitější symbol. znázornění (alegorie, metafory atd.). Velkého rozvoje dosáhly už v raně kř. umění, které formálně navazovalo na pozdně řím. vzory a od pohanského umění se původně lišilo právě jen symbolickým významem. Nejstarší symbolická zobrazení Ježíše Krista jsou doložena už od konce 2. stol. v podobě akrostichů. Hojně užívaný byl např. symbol ryby odkazující svým řec. zněním ICHTHYS na počáteční písmena zákl. christologické formule Iésús CHristos THeú (H)Yos Sótér – Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel. Od zač. 3. stol. se k němu pojí další akrostichy v podobě monogramů XP (řec. XPICTOC – Kristus) nebo IHS (řec. IHCOUC – Ježíš). Rozšíření obou monogramů podnítil císař Konstantin I., který podle Eusebia umístil Kristův akrostich na svou zástavu před vítěznou bitvou u Mulvijského mostu (312). Teprve druhotně byl tak monogram IHS vysvětlován lat. In hoc signo (vinces) – V tomto znamení (zvítězíš), ještě později jezuity jako Iesus Hominum Salvator – Ježíš Spasitel Lidí. Figurální ztvárnění Krista navazovala především na obecně helénistickou představu mladého boha v podobě dobrého pastýře, Hélia nebo Orfea, postupně vystřídanou syrským typem vousatého asketického muže blížícího se středověkému ideálu. Paralelně s touto „portrétní“ linií se rozvíjela symbolika znázorňující Ježíšovo utrpení, především symbol velikonočního beránka (zčásti propojeného s dobrým pastýřem) a kříže. Figurální zobrazení evangelistů bylo nejpozději od 5. stol. provázeno jejich syboly v podobě lidské nebo andělské postavy (Matouš), lva (Marek), býka (Lukáš) a orla (Jan). Výklad těchto symbolů je několikerý, založený však až na pozdější teol. spekulaci. Kromě toho užívalo raně kř. umění také obecnější symboliku, např. holuby jako s.k. duší zemřelých, oranty (postavy v modlitebním gestu) jako s.k. zbožnosti atd. Středověk většinu raně kř. symbolů převzal a dále obohatil jejich významy i počet. Rozvinul především systém atributů svatých umožňující jednotlivé světce přesně identifikovat. Připojil však i některé zvláštní s.k. jako např. tanec smrti (Totentanz), rozšířený v době morových ran jako symbol smrti, nebo strom života, využívající symbol. protikladu rajského stromu poznání nesoucího smrt a kříže přinášejícího skrze Krista život. Novověk až na výjimky (jako např. kalich v utrakvismu) pouze dále rozvíjí a modifikuje starší kř. symboliku.