kabala (JKI-J)

Verze z 24. 10. 2024, 18:07, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu)

kabala (hebr. přijetí) Žid. mystika. Dějiny k., jež je považována za integrální součást judaismu, sahají od starověku až do dnešní doby. Člení se na řadu různých učení a směrů, přičemž zákl. myšlenky jsou společné či velmi blízké. Nejstarší mystické úvahy se člení do dvou skupin. Činy stvoření (hebr. Ma’ase berešit) obsahují názory na svět a jeho vznik. Činy merkava (Ma’ase merkava) obsahují prožitky mystické duše, která prochází ve stavu mystického vytržení nebesy až k božímu trůnu. Nazývají se tak podle bibl. knihy Ezechiel, obsahující vizi nebeského vozu merkava a nebeského trůnu. Zvláštní skupina textů Hejchalot (Chrámy) popisuje nebeské chrámy a jejich andělské strážce (anděl), s nimiž se duše mystika setkává při svém vzestupu. Základ těchto textů spočíval ve staré žid. gnózi, která ovšem nebyla identická s kř. gnózí. Dalším mystickým dílem je Sefer jecira (Kniha stvoření), která základ veškerenstva spatřuje v deseti sefírách a dvaadvaceti písmenech a hláskách hebr. abecedy. Proces tvoření a podstata vesmíru je tedy slovní podstaty, což určuje další vývoj žid. mystiky, která do značné míry z těchto úvah obsažených již v Sefer jecira vyrůstala. Její skutečný autor není znám, ani přesná doba vzniku, uvažuje se o vlivech novopythagoreismu. Dalším význ. textem k. je kniha Bahir (Lesk), jejíž základy jsou gnostické a konečná podoba vznikla ve středověku v již. Francii. Její autoritu však zastínila kniha Zohar (Záře), která patří mezi největší středověké kabalistické texty. Je většinou psána aram., zčásti hebrejsky. Jejím hrdinou je žid. učenec a mystik Šim’on ben Jochaj z 2. stol. n.l., vystupuje zde řada jeho druhů a žáků vedoucích mystické diskuse. Děj se odehrává v Galileji, ale také na nebesích a v jejich učeneckých školách. Rozsáhlá kniha sestává z řady růz. pojednání a traktátů a ve své hl. části je jakýmsi mystickým komentářem k různým bibl. veršům. Kabalistická tradice autorství knihy Zohar připisuje Šim’onu ben Jochajovi. Podle historiků k. byl však zřejmě autorem její hl. části špan. kabalista Moše z Leonu. Text Zoharu se stal pramenem a inspirací dalších kabalistů, zejm. představitelů kabalistického centra v galilejskému Safedu. Byli to zejm. Moše Cordovero a Jicchak Luria, kteří vtiskli k. rozhodující podobu, v níž luriánská k. nakonec převládla. Zvláštní kapitolu tvoří tzv. extatická k. usilující o dosahování extatických prožitků (např. Avraham Abulafia). Závěr vývoje k. tvoří novodobý chasidismus, který se opírá zejm. o luriánskou k. Základem věd. poznání a hodnocení k. jsou práce G. Scholema a dalších představitelů jeho školy (Moshe Idel aj.). V učení k. dochází k syntéze židovských náb. tradic, určitých prvků žid. gnóze a novoplatonismu. S výjimkou heretického proudu sabatianismu se k. pohybovala v rámci judaismu, ovšem někdy v ezoterní podobě. Důležitou složkou jejího učení je učení o sefírách. Ty jsou v Sefer jecira pojímány jako mystická a živá pračísla, v dalším jsou chápány jako duch. sféry tvořící různé aspekty boží plnosti (řec. pléróma). Jsou zároveň mohutnostmi (potencemi) Boha se složitým duch. vesmírem, který se nachází mezi Bohem o sobě a lidským světem. Vznik tohoto sefirotického duch. vesmíru se vykládá jako proces blízký novoplatonským emanacím. V důsledku luriánské k. však převládl názor, že ke stvoření světa došlo v důsledku kontrakce, stažení se božího nekonečna „ze sebe v sebe“, čímž vznikla určitá „prázdnota“, v níž teprve mohlo dojít ke vzniku světa, jenž není s Bohem identický. K. rovněž zahrnuje nauku o lidské duši, která podle většiny kabalistů prochází převtělováním (gilgul). Kromě původní žid. k. existuje také kř. k., vzniklá spojením některých prvků žid. mystiky s křesťanstvím v době renesance a humanismu (Pico della Mirandola, Reuchlin aj.).

Viz též: mystika (JKI-K), mystika (JKI-I)

Vladimír Sadek