kosmologie (Islam)
kosmologie – nauka o skladbě světa a jeho fungování. Muslimští teologové i teozofové (wahdat al-wudžúd) se většinou shodují na tom, že vesmír sestává ze tří sfér. První z nich je svět fyzických smyslů (ʻálam al-mulk), který zahrnuje jak svět pozemský (ad-dunjá), tak rovněž svět nebeský (ráj), který se dělí na několik sfér (falak), jež jsou v duchu emanačního schématu (filozofie), které muslimští učenci převzali od neoplatoniků, ovládány jednotlivými dušemi (nafs) sfér. Tato oblast, v níž se lidé pohybují, je poznatelná lidskými smysly a lidským intelektem (ʻaql). Vyšší kategorii představuje svět Duše, nebo též svět andělských Duší (andělé), který se nazývá malakút, kde se nachází i legendární mystická dokonalá města Džabalqá a Džabarsá. Tato sféra začíná na povrchu poslední nebeské sféry, a je zcela nepoznatelná lidskými smysly. Nástroj, který umožňuje její poznání, je představivost čili imaginace (chajál). A konečně třetí, ontologicky nejvyšší, sféru představuje džabarút, svět čistých andělských inteligencí, který je nejblíže svému zdroji, tedy Stvořiteli (Alláh). Tuto sféru může věřící poznávat výhradně cestou dedukce pomocí svého intelektu (ʻaql). V tradičních muslimských představách leží mezi Bohem a pozemským světem vezdejším (ad-dunjá) sféra zvaná „svět obrazů“. ʻÁlam al-mithál (jak se arabsky tato sféra nazývá) je spirituálním protipólem hmotného světa, v němž žijeme. „Svět obrazů“ je ontologicky stejně skutečný jako náš materiální „svět smyslů“. Oba světy, byť jsou odlišné podstaty, se vzájemně ovlivňují a mohou se vzájemně prostupovat. Magie předpokládá, že každý jedinec má ve světě obrazů svůj duchovní protějšek, dvojníka (qarína), a znalost ʻálamu al-mithál tak může obecně představovat prostředek k získání nadpozemského poznání. Podle lidových představ opírajících se o ne zcela jasné náznaky v Tradici (sunna) sestává vesmír ze sedmera nebes a sedmera zemí. Náš svět, v němž žijeme (ad-dunjá), je nejvyšší z těchto sedmi zemí, která je zároveň nejbližší sedmému nebi. Ohledně rozměrů jednotlivých zmíněných sfér a hlavně vzdáleností mezi nimi panují spory; v každém případě se příslušné popisy vyznačují přímo fascinací závratnými čísly. Pokud jde o nebesa, kde se nachází ráj, lidové představy se rozcházejí v tom, zda se nachází v té nejvyšší nebeské sféře (většinová představa), nebo tvoří zcela samostatnou kategorii, jež je od nebeských sfér oddělena „moři světla“, případně „závoji“ aj.. Na vrcholu této mlhavé hierarchie pak stojí Trůn Slitovného (ʻarš ar-rahmán). Přestože středověcí muslimští učenci (ʻulamáʼ) vycházeli převážně z představy o kulatosti země (v intencích antického odkazu) a dokonce se na počátku 9. století za chalífy al-Maʼmúna pokusili (a dlužno dodat, že celkem úspěšně) stanovit její rozměry, tradicionalističtí teologové s tímto pohledem nesouhlasili, byť v muslimském prostředí spor mezi zastánci „kulatosti“ a „rovnosti“ zemské nikdy nedosáhnul takové gradace jako u křesťanů za Mikuláše Koperníka. Odpůrci kulatosti Země argumentovali koranickými verši (Korán), kde se praví, že Bůh rozprostřel zemi jako lože či jako koberec; a co je kulaté, nemůže být rozprostřeno, ani srovnáno s kobercem. Tradicionalisté tedy tvrdili, že země musí být (téměř) rovina. Výše naznačeným představám o zemských a nebeských sférách (falak) odpovídaly v myšlení středověkých zeměpisců úvahy o sedmi tzv. zeměpásech (iklímech), na něž byla rozdělena celá země a z nichž jen některé byly obyvatelné. Veškerá pevnina i ostrovy, jak Arabové všeobecně věřili, byla obklopena všeobjímajícím oceánem (al-bahr al-muhít), jehož nejzazší hranice jako pomyslný prsten vymezuje legendární neprostupné pohoří Qáf, za nímž jsou už jen pustiny obývané apokalyptickými kmeny Góg a Magóg (Jádžúdž wa Mádžúdž), jejichž vpád mezi lidi předznamená konec světa. Tvar pevniny, jehož zobrazení z per arabských kartografů se nám dochovalo v mnoha exemplářích, zachycuje jak Arabům známé končiny, v jejichž samém středu se nacházela Mekka (dle méně rozšířených představ Jeruzalém – svatá místa), tak i neznámá území a bájné ostrovy ležící v Oceánu, kde převážně se odehrávaly všemožné divy a zázraky popisované mj. v Knize Tisíce a jedné noci (bájná místa). Na jižní stranu Oceánu byl často kladen „Ďáblův trůn“ (ʻarš Iblís), zatímco západní část Oceánu (odpovídající našemu Atlantiku) se nazývala „Mořem tmy“ (bahr az-zulma). Za horstvem Qáf měli údajně žít (kromě zmíněných apokalyptických hord) různí džinnové nebo dokonce (jak uvádí polyhistor al-Qazvíní) také podivuhodná (a na obývané zemi zcela neznámá) zvířata, jež však zná jedině Bůh.
Dále k tématu
- Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;
- De Libera, Alain. Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001;
- Fiala, Petr, a Jiří Hanuš, Jan Vybíral, eds. Autorita v arabrahamských náboženstvích: Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu. Brno: CDK, 2004;
- Ibn Síná, Abú ʻAlí. Kniha definic. Přeložila a poznámkami opatřila Jarmila Štěpková. Praha: SNPL, 1954;
- McGreal, Ian P., ed. Velké postavy východního myšlení: Slovník myslitelů. Přel. J. Filipský, R. Heřman, L. Kropáček, V. Liščák, D. Nymburská. Praha: Prostor, 1998.