konec světa (Islam)
konec světa – konec pozemských časů (dějiny) a počátek eschatologického Božího království (hukm Alláh). Muslimská lidová religiozita rozpracovala téma konce světa a Dne posledního soudu do pozoruhodných detailů; v tomto podání před námi vyvstává „velký příběh“ plný strašlivých znamení a obrazů. Tradičně se uvádí, že mezi znamení blížícího se konce světa (ʻalámát as-sáʻa) budou patřit následující úkazy: Slunce vystoupí na západě. Přijde antikrist Dadždžál a spolu s ním se na zemi rozšíří dým a divoká zvířata. Na zem sestoupí Ježíš (ʻÍsá ibn Marjam). Mezi lidi vtrhnou apokalyptické národy Góga a Magóga (Jádžúdž wa Mádžúdž) a nastane trojnásobné zatmění slunce, zatmí se na Východě, na Západě i na Arabském poloostrově. Z hlubin Adenského moře vyšlehne mohutný oheň a všichni lidé se začnou sbíhat do zástupů jako vyplašení mravenci. Jedním z prvních strašlivých protivenství, která nezvratně předznamenávají v islámské eschatologii přiblížení se Hodiny, představuje příchod tyranů, kterým legendární podání dala jméno asháb al-fitan, čili „pánové rozkolu“ nebo „nositelé protivenství“ (viz fitna). S jejich nástupem na scénu nastane čas válek a krveprolévání. Často se opakují zvláště jména dvou takových postav: al-Kahtáního a as-Sufjáního, jehož jméno je dáváno do přímé souvislosti s Kurajšovským předákem Abú Sufjánem, předním nepřítelem Prorokovým. Proti nim se postaví Mahdí, „muž správně vedený“, který po čase opět nastolí vládu dobra a spravedlnosti. S jeho postavou se pojí v tradičním podání i příběh o dobytí Konstantinopole, což se Arabům na počátku dvakrát nepodařilo a dokázali to až v polovině 15. stol. Turci. Aby nebylo příkoří předznamenávajících konec světa málo, zemi zachvátí divoké apokalyptické národy, které původně žily na konci světa, kde je uvěznil Alexandr Veliký (Iskandar Dhúʼl-Qarnajn). V súře Jeskyně se s ním setkáváme jako se stavitelem mocné hradby, která na konci světa v bájném pohoří Qáf (kosmologie) měla chránit lidstvo před nájezdy divokých apokalyptických kmenů Goga a Magoga (Jádžúdž wa Mádžúdž). Na konci pozemského času se těmto strašlivým národům povede podkopat zeď a vyhrnou se ven, aby šířily spoušť a zkázu. V Koránu se kromě výše uvedených veršů objevují ještě v súře Proroci (21:96), kde se mj. píše: „A je zakázáno městu každému, jež jsme zahubili, aby se obyvatelé jeho v ně navrátili, pokud nebudou vypuštěni Gog a Magog; a tehdy se lidé z každého hrobu vynoří!“ Bůh, který umožnil oběma národům páchat zkázu, nakonec způsobí i jejich zánik. Avšak apokalyptické události předcházející okamžik zmrtvýchvstání (qijáma) tím zdaleka ještě nejsou vyčerpány. Traduje se, že Ježíš bude lidem spravedlivým vládcem a soudcem a bude konat dobro, až do konce pozemských dnů. Tehdy dostane zprávu, že děsivý Habešan (Habaší) vypochodoval s velikým vojskem, aby zničil svatyni Kaʻbu. Tento Habešan je však výhradně postavou islámské lidové eschatologie, neboť nemá sebemenší oporu v koranickém textu. V boji s ním nakonec padne i Ježíš, který bude podle tradičního podání pohřben v Prorokově mešitě v Medíně, v hrobě po boku Muhammada a prvních dvou chalífů Abú Bakra a ʻUmara ibn al-Chattáb, na místě, které je pro něj od časů jejich smrti vyhrazeno. Po svém vítězství Habešanovi vojáci zničí svatyni Kaʻbu tak, že ji celou odnesou do Džiddy a tam ji svrhnou do Rudého moře. A právě v ten okamžik zanikne náboženství islámu, neboť se nebude moci konat pouť do Mekky (hadždž). Když bude toto strašlivé dílo zkázy dokonáno, tehdy vystoupí slunce na západě. Před zánikem tohoto světa vezdejšího (ad-dunjá) se objeví legendární apokalyptické zvíře, které bude mít hlavu jako býk, oči jako prase, uši jako slon, krk jako pštros a hruď jako lev. Zabarvené bude jako leopard, ocas bude mít jako beran a kopyta jako velbloud. Vystoupí na zem mezi pahorky Safá a Marwa v Mekce. Zvíře bude mít Mojžíšovu hůl (Músá) a Šalamounův zázračný prsten (Sulajmán). Po čtyřicet dní a čtyřicet nocí bude chodit mezi lidmi, a když dá znamení holí, vyjasní se tváře věřících, a když dá znamení prstenem, zčernají tváře nevěřících. A takto budou jasně rozeznáni jedni od druhých. V Koránu jsou tyto události naznačeny ve verši 27:84: „... Až dopadne na ně slovo rozhodné, dáme vystoupit ze země zvířeti, které promluví k nim a řekne: ‚Lidé věru o Našich znameních nebyli přesvědčeni!‘“
Teprve poté, co ono děsivé zvíře konečně „zmizí ze scény“, nastane vlastní konec světa. Obrazotvornost tradičních muslimských autorit dokázala velmi sugestivně popsat rozličné útrapy, jež zánik pozemského světa budou provázet. Na jednotlivá města a kraje se sesypou vichřice, zemětřesení, epidemie, hladomory a tak podobně. Polyhistor Abúʼl-Hasan al-Kisáʼí zánik světa popisuje následovně: „Vypráví se, že konec světa se přiblíží ze západní strany. Bude se podobat na zelený oblak s černou čepičkou. Když jej lidé uvidí, pomyslí si, že to je dešťový mrak a rozběhnou se mu v ústrety. Avšak jen co k němu doběhnou, zemřou, neboť tak rozkáže Bůh, On je vznešený. A tehdy se anděl smrti jednou rukou natáhne zpod Božího trůnu – a bude to jeho pravá ruka – a druhou rukou zpod země – a to bude jeho levá ruka. A duše všech lidí si vezme najednou...“
Celý svět zahyne ihned při prvním zatroubení, které se tradičně spojuje s postavou Isráfíla (Rafaela), anděla Trouby. Lidová představivost se různí v počtu zatroubení: Podle jednoho podání při prvním zatroubení všichni lidé zemřou (či upadnou do bezvědomí) a při druhém zatroubení se proberou a odeberou se na místo, kde dojde ke Dni poslednímu soudu. Podle jiné verze ihned po prvním zatroubení všichni zemřou, při druhém se probudí k životu a při třetím budou lidé zahnáni na místo (planinu) Posledního soudu, jež se má nacházet poblíž Jeruzalému (al-Quds). Tam se také odehraje konečné (a spravedlivé) zúčtování (hisáb), jež představuje jeden ze závazných článků víry (ímán) islámu.
Dále k tématu
- Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
- Biernot, David, a kol. Konec tohoto světa: Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu. Praha: Dingir, 2012;
- Filiu, Jean-Pierre. Apokalypsa v islámu. Přel. Markéta Kovaříková, Kateřina Holasová a Miluše Šmídová. Praha: Volvox Globator, 2011;
- Ondračka, Lubomír, a kol. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010;
- Ostřanský, Bronislav. „Znamení Hodiny aneb Islám a konec světa.“ Vesmír 90, č. 528 (2011). https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2011/cislo-9/znameni-hodiny-aneb-islam-konec-sveta.html;
- Vojtíšek, Zdeněk, a kol. Apokalypsa, nebo transformace?: Mileniální koncepce v minulosti i současnosti. Praha: Dingir, 2014;
- Vondráčková, Šárka, ed. Konec světa. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
- Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.