satani (Islam)
satani (šajátín) – stvořené, rozumem i vůlí nadané a především zlé bytosti. Démoni v islámu nemají zcela jasné postavení; pojmy satan a džinn se mísí jak v Koránu, tak i v legendách a v muslimském folklóru. Tento přístup podporuje i koranický verš 21:82, kde se vypráví o králi (a proroku islámu) Šalomounovi (Sulajmán), který vládl lidem i džinnům, ovšem v uvedeném verši vystupují satanové, jakoby se jednalo o dvě jasná synonyma: „A také některé satany jsme mu podrobili, aby se do moře potápěli či práce jiné proň vykonávali, a My jsme je při tom střežili.“ Podle jednoho ze základních věroučných podání patří démoni obecně mezi zlé džinny, jiný výklad je však považuje za samostatnou kategorii inteligentních stvořených bytostí stojící vedle lidí, andělů a džinnů. Existuje rovněž představa, že džinnové vzešli z neposlušných andělů, což ovšem odporuje koranické tezi, že mezi džinny jsou jak ti věřící, tak i nevěřící. V muslimském vnímání satana (či satanů) se souběžně odrážejí jak vlivy židovsko-křesťanské (jinověrci), tak i původní staroarabská tradice (džáhilíja), jež ovšem nejsou vzájemně dostatečně „kompatibilní“. V Koránu se pro představitele zla obecně používá dvou termínů: satan (šajtán) a Ďábel (Iblís), přičemž Ďábel se v Knize objevuje jako vlastní jméno, zatímco satan spíše jako „označení druhu“. Ke jménu satan muslimové tradičně dodávají adjektivum radžím (kamenovaný), což prý připomíná způsob, jakým jej kdysi údajně zahnal prorok Ibráhím (Abraham) na útěk. Tento moment si v rámci rituálů poutě (manásik al-hidždž) ostatně muslimové dodnes připomínají, když házejí malé kamínky na jednu ze tří hromad kolem sloupů nedaleko Mekky. Za jménem satana se také často klade arabský dovětek: Laʻnahuʼlláhu (Nechť jej Bůh prokleje!). Ďábel se údajně pyšně vyvyšoval nad člověka, neboť dle koranického podání byl stvořen z ohně, zatímco člověk byl stvořen „jen“ z hlíny. Tento moment se obvzlášť výrazně projevuje v tzv. klanění se andělů, koranické epizodě, která byla muslimskými exegety (tafsír) hojně rozebírána a interpretována. Bůh stvořil Adama (Ádam) a poté poručil andělům, aby mu padnutím na zem vzdali hold (2:28–32): „Hle, Pán tvůj k andělům pravil: ‚Umístím na zemi náměstka!‘ I řekli: ‚Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ni bude šířit a krev na ní prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?‘ Pravil: ‚Já věru znám to, co vy neznáte!‘ A naučil Adama jména všechna, potom je předvedl andělům a řekl: ‚Sdělte mi jména těchto, jste-li pravdomluvní!‘ (…) A když řekli jsme andělům: ‚Padněte na zem před Adamem!‘ tu padli všichni kromě Iblíse, jenž to odmítl, zpychl a stal se jedním z nevěřících.“ Iblís byl za svou neposlušnost proklet a odsouzen k věčnému trestu. Požádal však Boha o odložení jeho trestu až do Dne posledního soudu, v čemž mu bylo vyhověno. Do té doby má možnost svádět lidi na scestí, čehož pak hojně využívá, neboť – jak muslimové věří – lidská duše je náchylná k dobrému i zlému. Muslimští teologové (teologie) předpokládají, že ďábel není tím, kdo přímo činí zlo, ale je tím, kdo lidi navádí ke zlu, a proto mu v arabštině náleží přívlastek „našeptávač“ (muwašwiš). Mezi satany se v lidových představách řadí i Tághút, původně qurajšovská modla, která se v průběhu času stala ztělesněním zla.
Dále k tématu
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Ostřanský, Bronislav, ed. Smrt, hroby a záhrobí v islámu. Praha: Academia, 2015;
- Tauer, Felix, překl. Tisíc a jedna noc. Praha: Odeon, 2011. (8 dílů);
- Tomek, Jiří. Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky. Praha: Argo, 2016.
Viz též: satan (JKI-I), šajtán (JKI-I)