Slezská církev evangelická augsburského vyznání

Slezská církev evangelická augsburského vyznání

Slezská církev evangelická patří do světové rodiny luterských církví. Její kořeny sahají k reformaci ve Slezsku v 16. století, ačkoli v 17. a 18. století byli slezští evangelíci potlačováni. Věřící období různě silného pronásledování překonali a na počátku 18. století mohli vytvořit evangelický sbor v Těšíně, který se po odstoupení většiny Slezska Prusku stal jediným evangelickým sborem v Habsburské monarchii mimo Uhry. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se těšínský sbor stal základem růstu Augsburské (luterské) církve v celé západní části Habsburské monarchie. Po rozpadu Rakouska-Uherska došlo ke sporu mezi Československem a Polskem o oblast Těšínska, které bylo nakonec rozděleno mezi oba státy. Těšínští evangelíci museli současně volit mezi vstupem do Českobratrské církve evangelické, Německé evangelické církve (k oběma viz Českobratrská církev evangelická) nebo samostatností; přináležení k postupně se sjednocující polské evangelické augsburské církvi jim nebylo dovoleno. Nakonec převážila třetí možnost, vedoucí ke vzniku Augšpurské církve evangelické ve východním Slezsku v Československu; tato církev požívala státního uznání na základě kontinuity s někdejší Augsburskou církví. Během polského záboru Těšínska po Mnichovu byla včleněna do polské Evangelicko-augsburské církve (1938) a po německé okupaci do říšské Evangelické církve (1939). Po druhé světové válce byl status převážně polskojazyčných evangelíků na Těšínsku nejistý a teprve v roce 1948 bylo potvrzeno právní trvání církve, roku 1950 přejmenované na Slezskou církev evangelickou a. v. (často se užívá zkratka SCEAV). Církev přitom požívá tzv. zvláštních práv. V první polovině devadesátých let 20. století došlo ve Slezské církvi evangelické k rozkolu, resp. k oddělení Luterské evangelické církve a. v.. Slezská církev evangelická si nadále zachovává svůj regionální charakter, daná oblast (východní část někdejšího českého Slezska, zejména bývalé Těšínské knížectví) je přitom jedinou oblastí České republiky s vyšší koncentrací evangelického obyvatelstva a (relativně) lidovým charakterem evangelické církve. Analogicky je tomu i s polskou částí Těšínska v rámci Polské republiky. Pietisticky, resp. i přímo evangelikálně laděná zbožnost tuto církev přibližuje dalším evangelikálním denominacím v České republice. Významná část církve je polskojazyčná, jako bohoslužebné jazyky jsou užívány polština i čeština.

Historie luterského protestantismu na Těšínsku

Luterství vzniklo ve dvacátých letech 16. století v Ně­mecku jako důsledek úsilí římskokatolického teologa a kněze Martina Luthera (1483–1546) o refor­mu církve (více o Lutherovi a raném luterství v hesle Evangelická církev augsburského vyznání). Vliv Martina Luthera a luterství zasáhl Slezsko ještě za Luthe­rova života a luterská reformační tradice je v tomto regionu živá i v současnosti. Těšínský kníže Václav III. Adam (1528–1579) byl jedním z panovníků, kteří kladně odpověděli na výzvu Martina Luthera, aby přijali spoluodpovědnost za církev na území, jemuž vládnou. V církvi, která se díky jeho podpoře reformám postupně proměňo­vala do luterské podoby, za­vedl roku 1568 Řád církevní, a tím ji vyňal z římské správy. Po jeho smrti vyjadřovala podporu luterství i vdova, vládnoucí za jejich nezletilého syna, kněžna Kateřina Sidonie (asi 1550–1594), a roku 1584 vydala církevní řád po úpravách znovu. V důsledku panovnické podpory tak na konci 16. století luterství na Těšínsku převládlo.

Kníže Adam Václav (1574–1617), syn Václava III. Adama a Kateřiny Sidonie, se roku 1610 stal katolíkem a zahájil rekatolizační tlak, který ovšem ani za jeho nástupců nebyl tak silný jako v tehdejších Čechách a na Moravě. Těšínská luterská církev v této době dokonce disponovala značným kulturním bohatstvím: nejvýznamnější ukázkou tohoto potenciálu je duchovní Jiří Třanovský (1592–1637). Jím editovaný a vlastní tvorbou doplněný kancionál Cithara sancto­rum (poprvé vydaný v Liptovském Sv. Mikuláši v le­tech 1635–36) se stal ohromně oblíbenou liturgickou pomůckou nejen na Slovensku, kde v posledních letech života Třanovský působil, ale i v jeho rodném Těšínsku. Protireformační tlak na Těšínsku velmi zesílil až po roce 1653, kdy knížectví připadlo Habsburkům. V následujících letech byly zabírány luterské kostely a duchovní byli vypovídáni ze země. Veřejné bohoslužby tak byly znemožněny a konala se jen tajná shromáždění na odlehlých místech. Přesto luterství zůstalo na Těšínsku relativně silné a neztratilo ani své legální postavení, alespoň v případě šlechty.

Obrat v jeho situaci nastal po počátečních vítězstvích švédského krále Karla XII. (1682–1718) v severní válce. Luterán Karel XII. roku 1707 přiměl císaře Josefa I. Habsburského (1678–1711) k uzavření tzv. Altranstädtské konvence. Tato smlouva zlepšila poměry slezských (a tím i těšín­ských) lute­ránů tím, že jim navracela zabavené kostely a školní budovy a umožnila jim konat bohoslužby a vzdělávat děti v evangelických školách. Na základě navazujícího předpisu z roku 1709 bylo ve Slezsku postaveno šest nových „kostelů milosti“. Jedna z nich, Ježíšův kostel v Těšíně, se stala centrem nejen pro okolní luterá­ny, ale i pro další nekatolíky, přicházející i z Čech a Moravy. Jednalo se přitom o jediný povolený evangelický sbor na území Horního Slezska. Těšínský luterský sbor se rozví­jel v duchu hallského pietismu (více o tomto typu luterské zbožnosti v hesle Evangelická církev augsburského vyznání) a ačkoli byli pietističtí kazatelé již ve třicátých le­tech vypově­zeni, zakořenila tato niterná a zároveň aktivistická zbožnost na Těšínsku obzvlášť hluboko.

Další protireformační vlna přišla na Těšínsko za vlády habsburského císaře Karla VI. (1685–1740). Císař sice roku 1737 obnovil luterskou konzistoř, ale právě ona se stala hlavní vykonavatelkou rekatolizačního tlaku, neboť do ní on i další katoličtí panovníci dosazovali především římské ka­tolíky. Tento tlak pominul až díky Tolerančnímu patentu Josefa II. (1741–1790) z roku 1781. Ještě dříve, v tzv. válce o dědictví rakouské po smrti Karla VI., na počátku čtyřicátých let 18. století ovšem Habsburská monarchie ztratila většinu Slezska, Těšínský evangelický sbor proto zůstal vedle dvou sborů v Ašsku jediným evangelickým sborem v západní části monarchie (pozdějším Předlitavsku). Vzhledem ke svému rozsahu se v rámci josefinské tolerance stal základem více než deseti dalších, nově založených luterských sborů na Těšínsku, přičemž těšínští luteráni se stali součástí povolené rakouské Evange­lické církve augsburského vyznání a mohli otvírat modlitebny a zřizovat školy. Jejich duchovní přicházeli zpočátku často ze Slovenska. V 19. století se luterská církev na Těšínsku rozvíjela a iniciovala vznik řady škol (včetně evangelického gymnázia v Těšíně), spolků, sociál­ních zaříze­ní nebo tiskáren. Zároveň se vyrovnávala s národnostními rozpory a se snahami o polskou, německou nebo českou jazykovou a kulturní dominanci.

V poslední třetině 19. století posílily tradiční těšínskou pietistickou zbožnost výklady vlivného luterského kazatele Leopolda Marcina von Otto (1819–1882), jimiž se vymezoval vůči dominantní liberální a racionalistické teologii své doby. Jeho působením v Těšíně mezi lety 1866 a 1875 byl ovlivněn také kazatel Jan Pindór (1852–1924), který pak na Těšínsko přinášel probu­zenecké impulsy britského a amerického evangelikalismu. K Marcinovi se hlásil i kazatel Karol Kulisz (1873–1940), jenž se přičinil o to, že se Těšínsko stalo cílem misijních kampaní zahraničních evangelikálních kazatelů. Stal se hlavní postavou oživení duchovního života, které se v duchu luterského pietismu a anglosaského evangelika­lis­mu šířilo od roku 1904 Těšínskem a pro něž se mezi jeho stoupenci vžilo označe­ní „těšínský zázrak“. Církevní činnost byla oživena pořádáním biblických hodin, nedělních škol, pěvec­kými soubory a dalšími aktivitami, rozvíjela se i spolková činnost zaměřená na charitu, misii, vyda­vatelství či posilování společenství křesťanských žen či mládeže. Zvláště dalekosáhlý význam mělo založení vnitrocírkevního luterského misijního spolku Křes­ťan­ské společenství (Społeczność Chrześcijańska). Oficiálně byl uznán roku 1906. (Z tohoto spolku se roku 1910 oddělil Svaz rozhodných křesťanů letničních, viz Apoštolská církev). K náboženské, ale i společenské proměně Těšínska přispěla rovněž činnost slovenské pobočky abstinenčního spolku Modrý kříž.

Oživení luterské evangelické církve částečně utlumilo národnostní spory, které v ní – stejně jako v celém Těšínsku – probíhaly. S novou intenzitou se ovšem rozhořely roku 1918 s rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem Československé republiky. Některé sbory nebo jejich části se připojily k nově utvořené Českobratrské církvi evangelické, některé k Německé evangelické církvi a některé k polské Církvi evangelicko-augsburské. Když došlo v roce 1920 k rozdělení Těšínska a jeho jižní část byla potvrzena jako součást Česko­slovenska, šest převážně polských luterských sborů na tomto území chtělo být zahraniční součástí (seniorátem) polské Církve evangelicko-augsburské. Když to nebylo povoleno, vytvořily samostatnou Augšpurskou církev evangelickou ve východním Slezsku v Československu. Druhá světová válka způsobila této církvi kromě osobních ztrát i dvojí změnu názvu a začlenění nejprve do polské, pak do německé luterské církve. Po válce došlo k pokusu Českobratrské církve evangelické o začlení slezských luteránů, který většina z nich odmítla, a církev se za komplikovaných podmínek snažila udržet svou samostatnost. K jejímu definitivnímu potvrzení došlo teprve v roce 1950, kdy církev přijala nový název Slezská církev evangelická augsburského vyznání.

V důsledku nuceného ukončení spolkové činnosti roku 1951 muselo v následujících letech působit luterské vnitrocírkevní misijní Křes­ťan­ské společenství skrytě. Oficiální vedení Slezské církve evangelické augsburského vyznání bylo nuceno ke kompromisům s vládní mocí, ale zpočátku – v padesátých, a zvláště v šedesátých letech – nelegální či pololegální činnost Křesťanského společenství neoficiálně podporovalo. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla ovšem tomuto vedení aktivita Křesťanského společenství, trvající na odporu vůči komunistickému tlaku, spíše nepříjemná. Vedení tak u části církve ztráce­lo prestiž, zatímco vzrostla autorita Křesťanského společenství, a zvláště jeho dlouholetého inspirátora a vůdce, pastora Vladislava Santariuse (1915–1989). Různost způsobů, jak reagovat na tlak komunistické represivní moci, vedla po změně spole­čenských poměrů roku 1989 ve Slezské církvi evangelické augsburského vyznání ke střetu. Členové církve nespokojení se způsobem vyrovnání se s minulostí mířili v lednu 1991 Výzvou k očistě vedení SCEAV především proti biskupu Vilému (Wilhelmu) Stonawskimu (1926–2009). Stonawski byl totiž v podstatě po celá sedmdesátá a osmdesátá léta ve vysokém úřadu náměstka biskupa Władysława Kiedrońě (1922–1992); sám byl biskupem zvolen roku 1989. K řešení nedůvěry značné části církve k jejímu vedení se sešel mimořádný synod v Třanovicích ještě roku 1991. Na něm byli biskup Stonawski a jeho náměstek odvoláni a synod zvolil biskupem faráře Vladislava Volného (*1949). Platnost synodu ovšem odvolaní duchovní spolu s několika dalšími faráři neuznali. Následujícího roku tak došlo v církvi ke schizmatu. Jeho hlavní příčinou bylo nepochybně problematické dědictví minulosti, svou roli však hrálo i napětí evangelikální orientovanou většinou a spíše tradicionalisticky orientovanou menšinou, která ze Slezské církve evangelické vystoupila a v roce 1994 se zformovala do Luterské evangelické církve a. v.

Religionistická charakteristika Slezské církve evangelické a. v.

Slezská církev evangelická a. v. je typickou luterskou církví (viz charakteristiky uvedené v hesle Evangelická církev a. v.).

Skutečně jedinečným jevem (minimálně v rámci luterských církví působících v české společnosti) je tak existence vnitrocírkevního spolku Křesťanské společenství – Społeczność Chrześcijańska. Tento spolek vznikl roku 1906 na pozadí „probuzení“ na Těšínsku, k němuž docházelo v duchu evangelikalismu od roku 1904 a které bylo díky působení německých misionářů od roku 1905 nazýváno „těšínský zázrak“. Luterský pastor Karol Kulisz (1873–1940) byl nejenom hostitelem těchto misionářů, ale i duší celého probuzení. V provolání Czego chcemy? z roku 1905 spojil „těšínský zázrak“ s luterským pietismem, takže tyto události byly pro luterskou církev přijatelné. Roku 1910 zakoupil spolek Křesťanské společenství budovu v Těšíně a nadále rostl, a to navzdory tomu, že se od něho oddělil Svaz rozhodných křesťanů letničních (viz Apoštolská církev), skupiny protialkoholního hnutí Modrý kříž nebo sbory svobodných křesťanů (otevřených bratří, viz Křesťanské sbory), i navzdory svému rozdělení na německou, českou a polskou část.

V době, kdy bylo Slezsko připojeno k Německé říši, bylo Křesťanské společenství v ilegalitě a pastor Kulisz zahynul v koncentračním táboře. V čele společenství obnoveného od začátku roku 1946 stál pastor Vladislav Santarius (1915–1989) a neformálně ho vedl i po roce 1951, kdy bylo stejně jako jiné spolky rozpuštěno. Farář Santarius byl kvůli této činnosti sledován tajnou policií a šikanován komunistickými úřady. Na konci šedesátých let mohlo Křesťanské společenství působit krátce veřejně, ale v sedmdeátých a somdesátých letech působilo opět ilegálně (někdy jako „misijní práce“ v rámci církve), navíc ještě v opozici k vedení církve, které bylo vůči komunistickému režimu spíše konformní. Roku 1990 bylo hnutí oficiálně obnoveno jako občanské sdružení pod názvem Křesťanské společenství – Społeczność Chrześcijańska a od roku 2014 působí jako zapsaný spolek s názvem Křesťanské společenství. Kvůli postojům, blízkým konzervativnímu evangelikalismu (např. v otázkách sexuality, potratů nebo postoje k římskokatolické církvi a k jiným náboženstvím), se Křesťanské společenství dostává někdy do opoziční role vůči vedení Slezské církve evangelické a. v. i ve svobodných poměrech.

Jak je to v rámci evangelikalismu obvyklé, rozvinulo Křesťanské společenství již před druhou světovou válkou celou škálu aktivit zaměřených na prohloubení duchovního života, na misii (zvláště mezi mladými lidmi a studenty), a to včetně tiskové a traktátní, na pěstování zpěvu a hudby, na starost o nemocné, chudé, nezaměstnané apod. V posledních desetiletích je nápadné množství činností nabízených mladým lidem. Křesťanské společenství má vlastní misijní, resocializační i vydavatelské projekty; kromě jiného vydává i vlastní časopis Idea.

Organizace církve

Církevní zřízení je episkopálně – synodní. Církev tedy reprezentuje a duchovní ordinuje synodem volený biskup, který církev řídí spolu s Církevní radou v obdobích mezi zasedání synodu. Synod je tvořen všemi duchovními a laickými zástupci jednotlivých sborů. Sbory si obdobným způsobem volí duchovního, který podléhá schválení vedení církve, a presbyterstvo. Církev se administrativně dělí na senioráty, jimž v čele stojí volený duchovní představitel – senior. Původně celá církev tvořila jediný seniorát, k jehož rozdělení na Českotěšínský (Horní) a Ostravsko-karvinský (Dolní) seniorát došlo v roce 1950. V roce 1998 byly senioráty přeskupeny a jejich počet zvýšen na pět: Frýdecko-místecký, Jablunkovský, Ostravsko-karvinský, Těšínsko-havířovský a Třinecký.

Jako tzv. lidová evangelická církev evangelická církev na Těšínsku původně žila z pozemkového majetku a podpory vrchnosti, příjem z nemovitostí zabavených v období protireformace v 18. století doplnily platby věřících a od 19. století rovněž státní příspěvek na provoz. Kombinace (postupně odbourávaného) státního příspěvku na provoz, plateb (salár) a darů věřících a výnosů z církevního majetku zajišťuje financování církve dodnes.

Církevní sbory

	sbory
1920	6
1930	7
1940	6
1950	19
1960	19
1970	19
1980	19
1990	19
2000	20
2010	21
2020	21

Církevní zařízení

Rozdělením Těšínska po první světové válce, které ponechávalo centrum a většinu historického Těšína na území Polské republiky ztratila těšínská evangelická církev své přirozené centrum (včetně církevních škol, nemocnice apod.). K budování nějakého nového centra přitom v meziválečném období nedocházelo jak z hospodářských důvodů, tak také proto, že převážně polskojazyční těšínští evangelíci považovali stávající stav za provizorium a doufali ve znovuspojení se svými souvěrci na polské straně hranice. Skutečným centrem samostatně budované Slezské církve evangelické se Český Těšín stal teprve po druhé světové válce; církevní ústředí bylo postaveno vedle českotěšínského chrámu Na Nivách.

První evangelický sirotčinec v pozdější české části Těšínska otevřel farář Karel Kulisz v roce 1908 v Komorní Lhotce, v roce 1913 vznikl další v Třinci. Během první světové války začala fungovat Společnost evangelických sester, která v roce 1917 v Komorní Lhotce otevřela Dům milosrdenství Betezda a v roce 1935 další dům Sarepta; Komorní Lhotka byla tehdy vyhlášeným lázeňským místem. Činnost Společnosti evangelických sester byla v období německé okupace zakázána a po válce už nebyla obnovena – sociální ústavy převzala Českobratrská církev evangelická a po vyjasnění právního postavení Slezské církve evangelické tato církev. V roce 1960 byly sociální ústavy nuceně předány státu. Církev v roce 1990 zřídila Slezskou diakonii, která od následujícího roku začala budovat novou strukturu sociálních služeb. V Komorní Lhotce byl zřízen domov pro seniory, v Karviné azylový dům a v Těrlicku pobytové středisko pro uprchlíky. K těmto střediskům později přibyla další, zejména v Bohumíně, Bruntále, Českém Těšíně, Frýdku-Místku, Havířově, Novém Jičíně, Ostravě a Třinci. Slezská diakonie je rovněž zřizovatelem církevních mateřských, základních a středních škol v Českém Těšíně (s pobočkami v Bohumíně, Karviné a Ostravě) a Krnově. Základní a mateřská škola v Třinci podléhá přímo církvi.

Duchovní Slezské církve evangelické studují především na Evangelické teologické fakultě v Bratislavě.

Církev vlastní konferenční a rekreační střediska Beskydská oáza v Písku u Jablunkova a Karmel ve Smilovicích, a rekreační objekty v Návsí a Oldřichovicích. Přidruženými organizacemi jsou především Evangelická společnost – Towarzystwo ewangelickie a Sdružení Martina Luthera v ČR.

Slezská církev evangelická od roku 1948 vydává měsíčník Přítel lidu – Przyjaciel ludu, v roce 2003 přejmenovaný na Přítel – Przyjaciel, a ročenku Evangelický kalendář – Kalendarz Ewangelicki. Dále zejména po roce 1989 náboženskou literaturu v polštině a češtině.

Počet věřících

	sčítání lidu
1921	(168648)
1930	46777
1940	--
1950	22403
1960	--
1970	--
1980	--
1991	33130
2001	14020
2011	8158
2021	7081

V rámci sčítání lidu z let 1921 a 1950 byli evidováni všichni evangelíci augsburského vyznání, pokud se nehlásili k Českobratrské církvi evangelické – kromě členů Augsburské církve evangelické ve východním Slezsku šlo rovněž o členy Německé evangelické církve (v roce 1950 sčítané samostatně) a slovenské evangelíky v českých zemích.

Literatura

Gottlieb BIERMANN: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. J. Koch, Prag 1897.
Maximilian HARTMANN: Die evangelische Kirche Schlesiens in geschichtlichen Entwicklung bis auf die Gegenwart. Breslau 1928
Jiří JUST – Zdeněk R. NEŠPOR – Ondřej MATĚJKA a kol.: Luteráni v českých zemích v proměnách staletí. Lutherova společnost, Praha 2009.
Karol MICHEJDA: Dzieje Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. Towarzystwo Ewangelickie, Cieszyn 1909.
Zdeněk R. NEŠPOR: Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska. Kalich, Praha 2009.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Slezsko v dějinách českého a moravského protestantismu 17. – 18. století.“ Slezský sborník 112, 2014, 2, s. 179–191.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Moderní protestantismus ve Slezsku.“ Pp. 101–118 in Daniel Kadłubiec – Ewa Ogrodzka-Mazur – Andrzej Kasperk (eds.): W kregu mysli Profesora Jana Szczepanskiego III. Arka, Cieszyn 2017.
Helena NOSKOVÁ a kol.: K problémům menšin v Československu v letech 1945–1989. Sborník studií. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005.
Herbert PATZELT: Geschichte der evangelischen Kirche in Österreichisch-Schlesien. Laumann, Dülmen 1989
Herbert PATZELT: Pietismus v Těšínském Slezsku 1709–1730. Polskie Towarzystwo Ewangelickie, Cieszyn 2010.
Rudolf ŘÍČAN: „Evangelická církev na Těšínsku.“ Křesťanská revue 26, 1959, s. 139–144.
Daniel SPRATEK: „Právní poměry evangelické církve na Těšínsku v letech 1709-1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku.“ Revue církevního práva 1/2002 – 21, s. 17–50, 2/2002 – 22, s. 93–126.
Daniel SPRATEK (ed.): Služebníci slova božího v krajině pod horami. Křesťanské společenství – Społeczność Chrześcijańska, Český Těšín 2005.
Józef SZYMECZEK (ed.): Stát, církev a národ v československé části Těšínského Slezska (1945 – 1953). Kongres Poláků v ČR, Český Těšín 2004
Józef SZYMECZEK: Augsburski Koścół Ewangelicki w chechosłowackiej części Śląska Cieszyńskiego w latach 1945–1950. Kongres Polaków w RC, Cieszyn 2008.
Józef SZYMECZEK: Vznik Československa a evangelíci augsburského vyznání v Těšínském Slezsku 1918–1923. Kongres Poláků v ČR, Český Těšín 2010.
Veronika TOMÁŠOVÁ: Evangelíci na Těšínsku v tolerančním období (1781–1861). Slezská církev evangelická, Český Těšín 2018.
Oskar WAGNER: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545–1918/20. Böhlau, Wien – Köln – Graz 1978.

Oficiální internetové stránky: http://www.sceav.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo Slezská církev evangelická augsburského vyznání (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)