pijut (JKI-J)
pijut (pl. pijutim; z řec. poiétés – básník) Lyrická skladba zkrášlující povinnou modlitbu či náb. obřad, soukromý i veřejný. Obecně označuje veškerou hebrejskou liturg. poezii vznikající od 1. stol. až do období haskaly. P. zpočátku sloužily jako náhrada za různé části modlitby, později jim bylo určeno pevné místo především v liturgii pro šabat a svátky, ale i pro příležitosti svatby, obřízky a pohřbu. Jména autorů prvních p. (pajtanim) v Palestině nejsou známa, objevují se teprve od 6. stol.: Jose ben Jose, Janaj, El’azar Kallir, Sa’adja Ga’on, Pinchas ben Ja’akov ha-Kohen ad.; v 10. a 11. stol. v aškenázské oblasti Moše ben Kalonymos, Mešulam ben Kalonymos, Šim’on ben Jicchak, ve Španělsku téže doby Josef ibn Abitur, Šlomo ibn Gabirol, Jicchak ibn Ghajat, Moše ibn Ezra ad. Příkladem p. jsou kerovot (vkládají se do Amidy), jocerot (patří do požehnání před a po Šema v ranní modlitbě), malchujot, zichronot a šofarot v přídavné modlitbě na Roš ha-šana, hošanot pronášené na Sukot, selichot před Roš ha-šana a o postních dnech a kinot zpívané na půst Tiš´a be av. Nejstarší p. nepoužívaly rýmy, ale byly vždy metrické. V dřívějších obdobích byl výběr recitovaných p. podřízen volbě kantora či oblibě u komunity. S prvními vytvořenými sbírkami p. se však ustálily jednotné minhagy.