Ádám (Islam)
Ádám (Adam) – podle muslimů nejen první člověk, ale též první prorok (prorokové a profécie). V Koránu se s ním setkáváme celkem na 17 místech, což jen podtrhuje jeho význam v islámu. S Ádamem jsou spojeny příběhy klanění se andělů, prvního hříchu i vyhnání z ráje a můžeme konstatovat, že v hlavních rysech koránské podání odpovídá tomu biblickému. Kromě rozdílu v podružnostech zde však vyvstává jedna zcela podstatná odlišnost: Poté, co Ádam s Evou zhřešili, Bůh (Alláh) je potrestal, oba byli vyhnáni z ráje, odloučeni od sebe, káli se a nakonec jim Bůh odpustil a dopřál jim, aby se opět shledali. Islám tedy na rozdíl od křesťanství nezná dědičný hřích. Ádam byl podle tradice stvořen z hlíny, z povrchu země sebrané (odtud i tradiční etymologie: Ádam od slova adím, povrch), do které Bůh vdechl životodárného ducha (rúh). Poté jej Bůh ustanovil svým zástupcem (chalífa) na zemi a poručil andělům, aby mu klaněním se vzdali hold, což všichni učinili s výjimkou Iblíse (satani), jenž byl proklet a odsouzen k věčnému trestu. Tento slavný příběh podávají verše (2:28–32): „Hle, Pán tvůj k andělům pravil: ,Umístím na zemi náměstka!‘ I řekli: ,Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?‘ Pravil: ,Já věru znám to, co vy neznáte!‘ A naučil Adama jména všechna a řekl: ,Sdělte mi jména těchto, jste-li pravdomluvní!‘ ,Sláva Tobě,‘ řekli, ,my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý!‘ Pravil: ,Adame, sděl jim jména toho všeho!‘ A když jim sdělil ta jména, pravil Bůh: ,Neřekl jsem vám, že znám nepoznatelné na nebesích i na zemi a že znám dobře i to, co najevo dáváte, i to, co skrýváte?‘ A když řekli jsme andělům: ,Padněte na zem před Adamem!‘, tu padli všichni kromě Iblíse, jenž to odmítl, zpychl a stal se jedním z nevěřících.“ Ádam se svou ženou Evou – jež není v Koránu přímo jmenována, avšak exegeti (exegeze) ji přisoudili jméno Hawwáʼ - obývali ráj, dokud jim satan (který má v arabštině přívlastek právě „našeptávač“, muwašwiš) nenašeptal, že mají porušit Boží ustanovení (šaríʻa), jak to výstižně podávají následující koranické verše (7:18–24): „Pravil Bůh: ,(…) A ty Adame, obývej s manželkou svou ráj! Jezte, z čeho se vám zachce, ale nepřibližujte se k tomuto stromu, abyste se nestali nespravedlivými!‘ Avšak satan jim oběma našeptal, aby odhalili to, co dosud před nimi bylo skryto z nahoty jejich, a řekl: ,Pán váš zakázal vám tento strom jen proto, abyste se nestali anděly či nesmrtelnými!‘ A přísahal jim: ,Já vašim rádcem jsem dobrým.‘ A takto je mámením svým v bloudění zavedl. A když oba ochutnali ze stromu, odhalila se jim nahota jejich a jali se šíti na sebe oděvy z listí rajského. A zavolal na ně Pán jejich: ,Což jsem vám dvěma nezakázal tento strom a neřekl vám, že satan je vašim nepřítelem zjevným?‘ Odpověděli: ,Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili; jestliže se nad námi neslituješ a neodpustíš nám, budeme věru z těch, jež ztráta postihla.‘ Řekl Pán: ,Sestupte z ráje! Jedni druhým nepřáteli budete a na zemi bude místo vašeho pobytu a užívání jen na čas určený!‘ A pravil dále: ‚Na ni žít budete a na ní i zemřete a z ní pak budete vyvedeni.‘“ Tak byli Adam z Evou vyhnáni z ráje. Lidová religiozita zná nespočetnou řadu epizod, které základní příběh bohatě rozvíjejí. Jedna z nich rozebírá, jak satan obelstil stráže u brány rajské zahrady, kam mu byl přístup odepřen, aby sváděl lidi – ukryl se do tlamy hada, který měl tehdy nohy jako velbloud, ale za svou podlost byl Bohem navěky proklet a bylo mu určeno, aby se plazil v prachu země. Po vyhnání z ráje, dle tradičních lidových představ, odešel Adam na Srí Lanku (arabsky Sarandíb), Eva do Hidžázu, kde je také údajně pohřbena na místě zvaném Džidda, což značí „pramáti, babička“ (její hrob byl uctíván až do 20. let 20. století, kdy jej po dobytí Hidžázu Saúdovci zničili puritánští wahhábovci), ďábel prý odešel do Isfahánu (Persie) a had se odplazil do Bajsánu (jižní Sýrie). K Adamově životu patří i osudy jeho dvou synů, které sice Korán neuvádí jmény, ale lidová tradice je označuje jako Hábil a Qábil (Abel a Kain). Korán o nich vypráví následovně (5:30–34): „A sděl jim podle pravdy příběh dvou synů Adamových, když oba přinášeli oběti; a byla od jednoho z nich oběť přijata, zatímco od druhého nikoliv. I pravil tento: ,Věru tě zabiji!‘ I odpověděl onen: ,Bůh přijímá oběť jen od bohabojných. Vztáhneš-li na mne ruku svou, abys mne zabil, já na tebe svou ruku nevztáhnu, abych tě zabil, neboť se věru bojím Boha, Pána lidstva veškerého. Chci, abys vzal na sebe hřích proti mně i hřích proti sobě; a tak staneš se jedním z obyvatel ohně pekelného, neboť to odměna je nespravedlivých.‘ A vnukla mu duše jeho zabít bratra, a zabil ho a stal se z těch, kdož ztrátu utrpěli. I poslal Bůh havrana, jenž hrabal v zemi, aby mu ukázal, jak skrýt mrtvolu bratra svého. I vzkřikl: ,Běda mi! Což nejsem schopen být jako tento havran a ukrýt mrtvolu bratra svého?‘ A stal se jedním z těch, jež pronásledují výčitky svědomí.“ S Adamovým jménem se pojí i legenda o stavbě Kaʻby, prvního chrámu (mešita) zasvěceného jedinému Bohu, který byl po potopě světa (Núh), dle tradice, obnoven Ibráhímem (Abraham). Šíité (šíʻa) i súfijové (súfismus) věří, že „jiskřička Božství“, nazývaná v teozofickém úzu „muhammadovská podstata“ (al-haqíqa al-muhammadíja) se skrze Adama a jeho potomky přenáší napříč staletími jako součást nevyzpytatelných, leč zcela dokonalých, Božích úradků.
Dále k tématu
- Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2003;
- Lawrence, Bruce. O Koránu. Přel. Gabriela Weberová-Babulíková. Praha: Pavel Dobrovský - Beta, 2007;
- Mikulicová, Mlada. „Adam. Příběh prvního člověka v knize Genesis a v Koránu.“ Theologica 4, č. 1 (2014): 133-151. https://karolinum.cz/data/clanek/2331/theologica2014-1_mikulicova.pdf;
- Tomek, Jiří. Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky. Praha: Argo, 2016;
- Van Ess, J., Küng, H. Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999;
- Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.
Viz též: Adam (JKI-I)