filosofie židovská (JKI-J)

filosofie židovská Zárodky žid. fil. myšlení vznikaly již v bibl. době. Kniha Jób řeší problém zdánlivě bezdůvodného utrpení spravedlivého člověka, Kohelet uvažuje o smysluplnosti světa a člověka, Žalmy nastolují nejhlubší vztah mezi člověkem a Bohem. Nicméně f.ž. vznikla až na základě spojení žid. náboženství a kultury s řec.-helénistickým myšlením. Ze žid.-helénistické egypt. Alexandrie vyrostlo rozsáhlé dílo Filóna Alexandrijského, psané řecky. Filón se zabýval především fil.-alegorickým výkladem bibl. knih, které interpretoval v duchu platonismu, stoicismu a pythagoreismu. Usiloval o spojení řec. myšlení, zejm. Platona, se židovstvím. Na další vývoj f.ž. však nepůsobil, poněvadž nebyl překládán do hebrejštiny a řečtinu Židé přestali v důsledku islamizace a arabizace Předního východu používat. Jeho vliv směřoval ke křesťanství, které ve Filónovi spatřovalo druhého Platona a oceňovalo řadu jeho myšlenek, např. jeho učení o logu. Vývoj f.ž. se v dalším odehrával na půdě islámu, částečně pod vlivem mu’tazily, která byla náb.-racionalistickým směrem tehdejší islám. teologie, tzv. kalámu. Filosofie Sa’adji Ga’ona byla založena na přesvědčení, že mezi vírou a rozumem nemůže dojít k rozporu a náb. víra musí být podložena nejen tradicí, ale také rozumovým úsudkem a poznáním. V dalším vývoji se centrum f.ž. přesunulo do muslim. Španělska, Andalusie. Řada filosofů spojovala žid. tradice zprvu s některými prvky novoplatonismu (Jicchak Izraeli ad.). Největší mezi nimi byl Šlomo ibn Gabirol, působící na kř. scholastiku. Originálním myslitelem byl Jehuda Halevi, základy judaismu a jeho etiky shrnul Bachja ibn Pakuda. Vliv novoplatonismu postupně ustoupil vlivu aristotelismu. Aristotela znali žid. filosofové prostřednictvím arabsky píšících islám. filosofů, kteří za aristotelské pokládali i některé novoplatonské texty. Největším žid. aristotelikem byl Maimonides. V 16.-17. stol. začala Maimonidův vliv zatlačovat kabala, která měla také vliv na žid. filosofy období renesance, např. Jicchaka Abravanela a jeho syna Judu Abravanela (Leone Ebreo). V čes. zemích působil v závěru svého života žid. filosof, astronom, matematik a lékař Josef Šlomo Delmedigo. Dílo B. Spinozy spadá již více do evrop. filosofie, i když jistě obsahuje také některé specifické žid. prvky. Nové podněty přineslo období žid. osvícenství (haskala), spojené s procesem žid. emancipace. Hl. filosofem tohoto období byl Moses Mendelssohn. Centrem žid. filosofie novověku se stalo Německo, kde vzniklo také největší centrum židovské vědy (Wissenschaft des Judentums). Silný byl vliv Kanta a dalších něm. myslitelů. Působili zde např. myslitelé Salomon Maimon (1754-1800), Salomon Forstecher (1808-1889), Samuel Hirsch (1815-1889) a především H. Cohen, autor díla Die Religion der Vernunft aus den Quellen des Judentums (Náboženství rozumu z žid. pramenů, 1919) a F. Rosenzweig. Nejznámějším žid. filosofem, působícím zprvu v Německu, pak v Izraeli, je však M. Buber. Z franc. žid. filosofů vynikal André Neher (1914-1988), autor monografie o Jehudovi ben Becalelovi, a Emmanuel Lévinas. Mezi izr. filosofy vynikl pražský rodák S. H. Bergmann (1883-1975).

Vladimír Sadek