modlitba (JKI-J)

modlitba (hebr. tfila, též bakaša – prosba, nebo tachanunim – snažné prosby; aram. celuta) Forma žid. bohoslužby. M. předpokládá víru v osobního Boha, na něhož je možno se obracet. Rozlišují se m. neformulované a liturg. formulované.

Vývoj modliteb. V bibl. textech se nacházejí převážně m. prvního typu. Výjimkou je kniha Žalmů, kde se nachází vedle m. jednotlivců pravděpodobně celá řada liturg. m., jejichž přesnou rituální úlohu lze jen obtížně určit. Později se staly celé žalmy nebo jejich části součástí formulovaných m. V bibl. textech se zachovaly i zlomky liturg. textů spojených s přinášením prvotin z úrody (Dt 26,5-10) a při přinášení desátků (Dt 26, 13-15) v období Prvního chrámu. Většího významu nabyla m. v období babylónského exilu a tento význam si m. a liturg. texty podržely i po obnově chrámové obětní bohoslužby. Rozvíjela se zejm. v synagoze, ale pronikla i do chrámu. Zatímco v chrámu převládaly pasáže z bible, jako Šma, Desatero a kněžské požehnání, krystalizovala v synagogách a na bohoslužebných shromážděních mimo chrám m. Osmnácti (Amida) a některé prvky postní liturgie. V poexilní době se m. postupně staly pravidelnou součástí liturgie a byly stanoveny pro ni určité denní doby. K první unifikaci obsahu m. a zákl. struktury liturg. bohoslužeb došlo po porážce protiřím. povstání ve společenství učenců v Javne. Zde byly stanoveny tři povinné denní doby m. a zákl. struktura textů tvořená vyznáním víry Šema a m. Amida. Diskuse byly vedeny o podobě svátečních a šabatových m., jejichž konečná struktura se vytvořila v období gaonů (650-1050). Po vzniku babylónské diaspory a jejím vzrůstajícím významu se začaly vytvářet v Palestině a v Babylónii částečně odlišné liturg. zvyklosti, které vedly ke vytvoření prvních modlitebních ritů – babylónského a palestinského. První z nich ovlivnil postupný vznik tzv. sefardského ritu (Iberský poloostrov, Středozemí, později částečně Holandsko a Anglie) a druhý ovlivňoval vytváření tzv. aškenázského ritu (původně sev. Francie a Německo, později stř. a vých. Evropa). Kromě těchto dvou hl. ritů se pod vlivem Maimonida konstituoval tzv. jemenitský ritus (v současné době zaniká v důsledku imigrace Židů z této oblasti do Izraele). Uvedené rity se neodlišovaly v zákl. m., ale spíše v poetických doplňcích (pijut), kterými byla liturgie obohacována od raného středověku. Určité specifické prvky vnesla do m. židovská mystická hnutí (chasidej Aškenaz, mystické hnutí v Safedu). Se vznikem východoevrop. chasidismu v 18. stol. došlo k částečnému propojení sefardského a aškenázského ritu do specifického chasidského ritu. Podobu liturgie ovlivnilo osvícenské hnutí evrop. Židů (haskala), které vyústilo v náb. reformu části židovstva. Z modlitebních sborníků byla vypuštěna většina mystických prvků a liturg. poetických skladeb (pijutů). Zásahy byly učiněny i do znění základní m., kde byly vypuštěny nebo přeformulovány zmínky o obnově chrámové obětní bohoslužby, návratu do Palestiny a příchodu mesiáše. Byly nahrazeny obecně formulovanými pasážemi humánního a etického obsahu. Reformní hnutí, pův. spjaté zejm. s Německem, se později přesunulo hl. do USA, kde se dále rozvíjí.

Struktura modliteb. Judaismus předpisuje pravidelné tři denní m. – ranní (šachrit), odpolední (mincha) a večerní (ma’ariv nebo arvit). O šabatu a svátcích k nim přibývá další m. zvaná přídavná (musaf) a na Jom kipur je celodenní modlitební cyklus zakončen zvláštní bohoslužbou zv. uzavření (ne’ila). Ranní a odpolední m. symbolizují ranní a odpolední (podvečerní) oběť v jeruzalémském chrámu, přídavná m. přídavnou oběť přinášenou o šabatech a svátcích a konečně bohoslužba uzavření symbolizuje uzavírání chrámových bran. Zákl. modlitební strukturou, od níž se odvíjí podoba všech dalších m., je ranní m. V souč. podobě se skládá z úvodních částí, jimiž jsou birchot ha-šachar (ranní požehnání) a pesukej de zimra (pasáže z žalmů), dále z modlitební jednotky Kri’at Šma (recitace Šema s úvodními a závěrečnými požehnáními), m. Amida, snažných proseb (tachanunim) a závěru, který je tvořen m. Kadiš a hymnem Alejnu. Ranní požehnání pův. tvořila součást domácí liturgie a teprve později byla přenesena do veřejné bohoslužby. Centrem odpolední modlitby je Amida, která je uvozena Žalmem 145 a zakončena snažnými prosbami, Kadišem a hymnem Alejnu. Večerní bohoslužba je opět uvedena žalmy, následuje recitace Šema a tichá recitace Amidy, která je opět zakončena Kadišem a hymnem Alejnu. – Liturgie šabatu a svátků se vyznačuje zejm. četbou pasáží z Tóry a prorockých knih bible, modifikacemi Amidy (počet požehnání je redukován na sedm a prostřední z nich je vždy zaměřeno obsahově na šabat nebo příslušný svátek) a v minulosti množstvím podle ritů a oblastí se lišících pijutů.

Viz též: modlitba (JKI-K), modlitba (JKI-I)

Bedřich Nosek