etika křesťanská (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
(Žádný rozdíl)
|
Verze z 24. 10. 2024, 18:41
etika křesťanská (z řec. éthos – zvyk, mrav, obyčej) Systém mravních principů a norem vycházející z kř. víry v Boha a jeho zjevení v Ježíši Kristu. Bůh je zákonodárcem, tvůrcem i ochráncem mravních zákonů a řádů; křesťan má naslouchat boží vůli a v souladu s ní jednat. Pro stanovení pravidel regulujících vzájemné vztahy mezi lidmi i mezi člověkem a Bohem má určující význam Desatero a Kristovo kázání na hoře (Mt 5).
Kořeny a formální uzpůsobení e.k. sahají k antické filosofii, zvl. Aristotelovi. Nejstaršími kř. etickými traktáty, obsahujícími normy kř. morálky, jsou pravděpodobně Didaché a Hermův Pastýř (patristika, apokryfy). Etické zásady kř. života rozvíjeli též Kléméns Alexandrijský, Tertullian, kappadočtí otcové aj. Další vývoj e.k. ovlivnil Augustinus učením o lidské mravní nezpůsobilosti, zaviněné Adamovým pádem, a o významu boží milosti. Za skutečného zakladatele e.k. je však považován Tomáš Akvinský, který v učení o morálce (morální teologii) vychází ze spojení Aristotela s Augustinem. Jeho následovníci (zvl. dominikáni a jezuité) rozpracovali systém mravních nároků kladených na všechny křesťany. Od 17. stol. docházelo často k pokusům aplikovat e.k. na individuální případy (kazuistika). Do této linie patří např. význ. morální teolog Alfons z Liguori.
Protest. etika se Lutherovou tezí o ospravedlnění pouhou vírou obrátila především proti principu zásluhovosti skutků. Zwingli zdůraznil sociální praktické důsledky víry, v Kalvínově teokratickém etickém myšlení je vše podrobeno normě Božích přikázání, Boží vůle je absolutním zákonem života. – Moderní teologie přehodnocuje v některých ohledech dosavadní výklad mravních norem a e.k. úzce spojuje s praktickým životem (K. Barth, D. Bonhoeffer, E. Brunner, K. Rahner, E. Schillebeeckx aj.).
Viz též: musar (JKI-J), etika (JKI-I)