víra (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla) |
||
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">víra</span> V náb. smyslu vyjadřuje zákl. vztah člověka k [[Bůh (JKI-K)|Bohu]] či božskému. V křesťanství označuje poměr mezi Bohem a člověkem ve zprostředkování [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšem Kristem]]. Zákl. složky v. tvoří důvěra, spolehnutí, doufání, pokora, poslušnost, poznání a uznání. V. vyjadřuje dialogické dění, které se týká různých předmětů a obsahů, tzn. je nad své nejobecnější vymezení dějinně proměnlivá. Už [[Nový zákon (JKI-K)|Nový zákon]] rozlišuje tři pojetí v.: v. synoptických [[evangelium (JKI-K)|evangelií]] (v. souvisí s překonáváním strachu), v. [[Pavel z Tarsu (JKI-K)|Pavla z Tarsu]] (v. je darem božím a trvá v lásce) a v. janovské teologie (v. je přijetí Krista a jeho následování). Další rozlišování přináší [[patristika (JKI-K)|patristika]] ([[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus Aurelius]]); v. je jednak postojem vůči Bohu, tzn. konstatováním prostého faktu, že člověk věří (fides qua), a dále se týká obsahu kř. věrouky, tj. otázky, čemu člověk věří (fides quae). Tato distinkce měla nesmírný význam pro následný rozvoj nejen kř. učení (pravidel víry, [[dogma (JKI-K)|dogmatu]], [[církev (JKI-K)|církve]]) či práva (obsahy v. byly konfrontovány s [[hereze (JKI-K)|herezí]] a chráněny círk. postupy; [[anatéma (JKI-K)|anatéma]]), ale v dlouhověkých sporech mezi v. a věděním i pro vývoj dalších konstitutivních prvků evrop. kultury (vědy, filosofie, umění). Otázka zdůvodnění a založení v., kterou zodpovídala už [[scholastika (JKI-K)|scholastika]] syntézou rozumových prvků do v. ([[Anselm z Canterbury (JKI-K)|Anselm z Canterbury]], [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]]), znovu radikálně ožila v novověku a v [[osvícenství (JKI-K)|osvícenství]], jež zpochybnilo možnost božího [[zjevení (JKI-K)|zjevení]] jako základu v. K tomu přistoupily otázky kulturního a hist. kontextu, determinující právě obsahy v. I to je důvod značného současného zájmu teologů o moderní vymezení v. V dialogu s [[konstituce (JKI-K)|konstitucemi]] prvního a [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]] (''De fide catholica'', 1870; ''Dei Verbum'', 1965) se hledá cesta k novému profilu v., založenému na důvěře, zkušenosti a rozumění. Slepá náboženská v., která si nárokuje držení „pravdy“ a nereflektuje pluralitu věr, je jev nebezpečný globálně, a to zejm. za situace uvědomované a žité náb. polycentričnosti lidstva. V. může být pravá pouze tehdy, je-li otřásána neklidem pochyb a nevíry (K. Jaspers) – pak ani nemůže potlačovat jiné víry. |
<span id="entry">víra</span> V náb. smyslu vyjadřuje zákl. vztah člověka k [[Bůh (JKI-K)|Bohu]] či božskému. V křesťanství označuje poměr mezi Bohem a člověkem ve zprostředkování [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšem Kristem]]. Zákl. složky v. tvoří důvěra, spolehnutí, doufání, pokora, poslušnost, poznání a uznání. V. vyjadřuje dialogické dění, které se týká různých předmětů a obsahů, tzn. je nad své nejobecnější vymezení dějinně proměnlivá. Už [[Nový zákon (JKI-K)|Nový zákon]] rozlišuje tři pojetí v.: v. synoptických [[evangelium (JKI-K)|evangelií]] (v. souvisí s překonáváním strachu), v. [[Pavel z Tarsu (JKI-K)|Pavla z Tarsu]] (v. je darem božím a trvá v lásce) a v. janovské teologie (v. je přijetí Krista a jeho následování). Další rozlišování přináší [[patristika (JKI-K)|patristika]] ([[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus Aurelius]]); v. je jednak postojem vůči Bohu, tzn. konstatováním prostého faktu, že člověk věří (fides qua), a dále se týká obsahu kř. věrouky, tj. otázky, čemu člověk věří (fides quae). Tato distinkce měla nesmírný význam pro následný rozvoj nejen kř. učení (pravidel víry, [[dogma (JKI-K)|dogmatu]], [[církev (JKI-K)|církve]]) či práva (obsahy v. byly konfrontovány s [[hereze (JKI-K)|herezí]] a chráněny círk. postupy; [[anatéma (JKI-K)|anatéma]]), ale v dlouhověkých sporech mezi v. a věděním i pro vývoj dalších konstitutivních prvků evrop. kultury (vědy, filosofie, umění). Otázka zdůvodnění a založení v., kterou zodpovídala už [[scholastika (JKI-K)|scholastika]] syntézou rozumových prvků do v. ([[Anselm z Canterbury (JKI-K)|Anselm z Canterbury]], [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]]), znovu radikálně ožila v novověku a v [[osvícenství (JKI-K)|osvícenství]], jež zpochybnilo možnost božího [[zjevení (JKI-K)|zjevení]] jako základu v. K tomu přistoupily otázky kulturního a hist. kontextu, determinující právě obsahy v. I to je důvod značného současného zájmu teologů o moderní vymezení v. V dialogu s [[konstituce (JKI-K)|konstitucemi]] prvního a [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]] (''De fide catholica'', 1870; ''Dei Verbum'', 1965) se hledá cesta k novému profilu v., založenému na důvěře, zkušenosti a rozumění. Slepá náboženská v., která si nárokuje držení „pravdy“ a nereflektuje pluralitu věr, je jev nebezpečný globálně, a to zejm. za situace uvědomované a žité náb. polycentričnosti lidstva. V. může být pravá pouze tehdy, je-li otřásána neklidem pochyb a nevíry (K. Jaspers) – pak ani nemůže potlačovat jiné víry. |
||
− | |||
− | <span class="section_title">Viz též:</span> [[víra (JKI-J)|víra (JKI-J)]], [[víra (JKI-I)|víra (JKI-I)]] |
||
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
||
+ | |||
+ | <span class="section_title">Viz též:</span> [[víra (JKI-J)|víra (JKI-J)]], [[víra (JKI-I)|víra (JKI-I)]] |
||
[[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]] |
[[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]] |
||
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]] |
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]] |
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37
víra V náb. smyslu vyjadřuje zákl. vztah člověka k Bohu či božskému. V křesťanství označuje poměr mezi Bohem a člověkem ve zprostředkování Ježíšem Kristem. Zákl. složky v. tvoří důvěra, spolehnutí, doufání, pokora, poslušnost, poznání a uznání. V. vyjadřuje dialogické dění, které se týká různých předmětů a obsahů, tzn. je nad své nejobecnější vymezení dějinně proměnlivá. Už Nový zákon rozlišuje tři pojetí v.: v. synoptických evangelií (v. souvisí s překonáváním strachu), v. Pavla z Tarsu (v. je darem božím a trvá v lásce) a v. janovské teologie (v. je přijetí Krista a jeho následování). Další rozlišování přináší patristika (Augustinus Aurelius); v. je jednak postojem vůči Bohu, tzn. konstatováním prostého faktu, že člověk věří (fides qua), a dále se týká obsahu kř. věrouky, tj. otázky, čemu člověk věří (fides quae). Tato distinkce měla nesmírný význam pro následný rozvoj nejen kř. učení (pravidel víry, dogmatu, církve) či práva (obsahy v. byly konfrontovány s herezí a chráněny círk. postupy; anatéma), ale v dlouhověkých sporech mezi v. a věděním i pro vývoj dalších konstitutivních prvků evrop. kultury (vědy, filosofie, umění). Otázka zdůvodnění a založení v., kterou zodpovídala už scholastika syntézou rozumových prvků do v. (Anselm z Canterbury, Tomáš Akvinský), znovu radikálně ožila v novověku a v osvícenství, jež zpochybnilo možnost božího zjevení jako základu v. K tomu přistoupily otázky kulturního a hist. kontextu, determinující právě obsahy v. I to je důvod značného současného zájmu teologů o moderní vymezení v. V dialogu s konstitucemi prvního a druhého vatikánského koncilu (De fide catholica, 1870; Dei Verbum, 1965) se hledá cesta k novému profilu v., založenému na důvěře, zkušenosti a rozumění. Slepá náboženská v., která si nárokuje držení „pravdy“ a nereflektuje pluralitu věr, je jev nebezpečný globálně, a to zejm. za situace uvědomované a žité náb. polycentričnosti lidstva. V. může být pravá pouze tehdy, je-li otřásána neklidem pochyb a nevíry (K. Jaspers) – pak ani nemůže potlačovat jiné víry.
Viz též: víra (JKI-J), víra (JKI-I)