fulbské džihády (JKI-I)

fulbské džihády Řada reformistických hnutí, jejichž iniciátorem bylo etnikum Fulbů (angl. Fulani). F.d. byly důsledkem ekonomických a soc. procesů na území států rozkládajících se v 15.-19. stol. v saharské části Afriky od Senegalu po Súdán (Futa Ďallon, Futa Toro, Kanem Bornu, Gobir, Songhaj, Masina, Wadaj aj.). Příklon k reformisticky pojatému islámu dal Fulbům ideový nástroj pro sjednocení společnosti a vytvoření centralizované dynastické moci. F.d. začaly 1680 na území Senegalu a Gambie, druhý džihád vypukl 1725 a vedl k nastolení muslim. dynastie ve Futa Ďallonu (dnešní Guinea), třetí se uskutečnil 1776 a vyústil v islám. teokracii ve Futa Toro. Nejvýznamější f.d. se odehrál v oblasti Gobiru, kde vyústil v soc. revoluci. V čele stál kazatel Usuman dan Fodio (arab. Usmán Ibn Muhammad Ibn Fúdí, asi 1750-1817). Jeho výzva pův. mířila proti neislám. praktikám obyvatelstva, jež víru v jedinost Boha propojovalo s předislám. náb. kulty, záhy ale kritizoval vládnoucí vrstvy. Dan Fodio se stal mluvčím chudiny a části níže postaveného duchovenstva, jež si přálo nápravu ve smyslu islám. etiky, návratu k ideálu salaf a vyvrácení všech negativních novot. Cílem bylo nastolit teokracii podle vzoru raného chalífátu. 1804 se dan Fodio dostal do sporu s vládcem Gobiru. S hrstkou stoupenců učinil hidžru do oblastí na horním toku Nigeru a vyhlásil je za dár al-islám. Své učení zaštítil názory nižších ulamá a zbožných kazatelů, zvaných torodbe (fulbsky pl. prosící o milost), což byl termín odpovídající pojmu dervíš nebo fakír. Fulbové téhož roku Gobir napadli a do 1809 dobyli rozsáhlá území v dnešní Nigérii, Nigeru a Čadu. Svůj emirát nazvali Sokoto a nastolili v něm pravidla šarí‘y.

Zásady dan Fodiova džihádu spočívaly v důsledné aplikaci šarí‘y málikovského mazhabu v zájmu otupení kmenových a etnických loyalit a vytvoření homogenní ummy, jež bude žít v souladu s odkazem salaf. Jeho stát potíral všechny neislám. kult. praktiky, společnost se měla řídit pouze koránem, prorockými tradicemi a fatwami kvalifikovaných torodbe. Jeho tématem byly úvahy, zda opakované a vědomé páchání hříchu zakládá právo na takfír – obvinění z bezvěrectví. Zprvu zastával umírněný postoj, že právo vynést nad nimi takfír má pouze Bůh, neboť člověku nepřísluší posuzovat ryzost víry. Okázalé praktikování rituálu ještě nemusí znamenat ryzost víry a neustále se modlící hříšník se svých činů v kategorii harám (zákazy) nezbavuje, pokud neprojeví upřímné pokání a nepožádá o milost. Dan Fodio také polemizoval s mutakallimún (ti, kdo hovoří, stoupenci kalámu), kteří tehdy v Egyptě a Súdánu oživili náročnější myšlenkové tendence z dob vrcholného středověku a aktualizovali racionalistické přístupy al-Aš’arího a al-Ghazzálího.

Posledním duch. představitelem éry f.d. byl Hádž Umar Sajdu Tall z Futa Toro, který v letech 1850-1864 vybudoval teokratický stát. Pocházel z vrstvy místních torodbe, jež se i předtím zúčastnila reformních džihádů. Umar zahájil da‘wu (výzva ke konverzi) ke vstupu do tidžáníje. Oproti jiným řádům měla volnější vnitřní pravidla umožňující všem členům přístup k esoterické nauce (bátin), což umožňovalo vyniknout všem členům, kteří se v rámci oficiální společ. struktury cítili být neúspěšní. Hnutí Hádže Umara bylo jediným z f.d., o němž lze s jistotou říci, že bylo mj. reakcí na koloniální průnik Evropy.

Miloš Mendel