chrám (JKI-J)

chrám (hebr. bejt ha mikdaš – dům svatyně) Hl. svatyně starověkého Izraele postavená v Jeruzalémě a tvořící těžiště náb. života Palestiny i diaspory. První ch. (Bajit rišon) nechal s pomocí foinických stavitelů vybudovat kol. 950 př.n.l. král Šalomoun na hoře Morija, nazývané potom Chrámová hora (Har ha-bajit). Podle bibl. popisu (1Kr 6) se Šalomounův ch. nevymykal z typologického rámce syrofoinické sakrální architektury. Ch. tvořila podélná budova o půdorysu asi 30 x 10 m a výšce asi 15 m. Vnitřní prostor ch. byl dřevěnými vestavbami rozdělen na tři části: vstupní vestibul (ulam), hl. síň (hejchal) a velesvatyni (dvir – dosl. zadní prostor; kodaš ha-kodašim – svatosvatá svatyně). Velesvatyně, oddělená od hl. chrámové lodi dveřmi, vymezovala dokonalý prostor ve tvaru krychle (srov. muslim. Ka’bu) o délce stěny asi 10 m. Do tohoto ztemnělého prostoru bez oken, v němž byla umístěna schrána smlouvy chráněná dvěma cheruby, mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou ročně na Jom kipur. V chrámové lodi, dlouhé asi 40 m a obložené cedrovým dřevem a zlatem, se nacházel obětní oltář, deset zlatých svícnů při stěnách a stůl pro předkladné chleby. Při vstupu do ch. stály dva obrovské bronzové sloupy pojmenované Jakín a Bóaz (maceva), vnější oltář pro zápalnou oběť a rituální nádrž zvaná Šalomounovo moře. Chrám byl obklopen prostranstvím (azara), jehož ohrada vymezovala posvátný chrámový okrsek. Po babylónském dobytí Jeruzaléma 587/586 př.n.l. byl Šalomounův ch. zničen (churban), čímž se judské společenství ocitlo ve vážné náb. krizi. Úplnou nápravu umožnilo až zhroucení Novobabylónské říše a souhlas per. krále Kýra II. s návratem Židů z babylónského exilu a obnovou ch. pod per. patronací. Po počáteční obtíže byl Druhý ch. (Bajit šeni) pod vedením Zerubábela asi 520-515 př.n.l. vybudován na témže místě a podle pův. plánu. Vzhledem k tomu, že schrána smlouvy během babylónského vpádu zmizela, velesvatyně Zerubábelova ch. zůstala prázdná a od dalších prostor byla oddělena oponou; podobně bylo pův. deset svícnů nahrazeno novou sedmiramennou menorou. Další otřes chrámového provozu způsobil Antiochos IV. Epifanés, který nechal 168 př.n.l. instalovat do velesvatyně sochu Dia Olympského. Po úspěšném povstání Makabejských byl ch. 164 př.n.l. očištěn a znovu zasvěcen (Chanuka). Od konce 1. stol. př.n.l. procházel chrámový areál rozsáhlou přestavbou, iniciovanou Héródem Velikým. V jejím rámci byla podstatně rozšířena chrámová plošina a na ní vybudováno tzv. nádvoří pohanů přístupné i nežid. návštěvníkům Chrámové hory a oddělené od vnitřního chrámového okrsku ohradou s varovnými nápisy. Héródés se při úpravách vlastního ch. omezil v podstatě jen na rozšíření chrámové předsíně, hl. pozornost upřel k výstavbě helénistického sloupořadí obklopující ze tří stran chrámovou plošinu a přecházející na již. straně v monumentální Královskou síň. Přestože podstatné části héródovské stavby byly dokončeny již poč. 1. stol., pokračovaly drobnější úpravy až do 64. Během žid. války proti Římanům, která vypukla o dva roky později, byl ch. po obléhání Jeruzaléma 70 zničen. Jeruzalémský ch. tvořil sakrální těžiště Erec Jisra’el, zvláště poté, co v poexilním období nebylo království obnoveno a žid. stát nesl výrazné prvky teokracie. Již od nejstarších dob se kolem ch. utvářel hierchizovaný systém tvořený třemi zákl. zónami: (1) Vlastní budovou ch. s vnitřní bohoslužbou spočívající v kněžském zaopatření božstva; (2) okruhem vnějšího kultu sestávajícího především ze zápalných obětí na vnějším oltáři za přítomnosti žid. mužů a žen; (3) Jeruzalémem a Erec Jisra’el. Zhroucení tohoto systému vyvolalo naléhavou potřebu nového těžiště žid. identity. I když se východiskem pro budoucnost stal rabínsko-synagogální model judaismu, symbolika ch. si podržela svou závažnost. Uplatnila se v pojetí synagogálního svatostánku, vnitřním členění bible a především v komplexním rozvíjení konceptu nebeského ch., jehož kořeny spadají až k proroku Ezechielovi a jež se uplatnily především v žid. apokalypsách a jejich eschatologii (4 Ezdrášova, 2 Bárukova; srov. Zj, Žd) a v kabale (Hejchalot). V lokativním smyslu reprezentují někdejší těžiště jeruzalémského ch. pozůstatky Západní zdi, která zajistila kontinuitu jeruzalémské poutní tradice a s určitými dějinnými přetržkami se stala místem modliteb zbožných Židů z celé diaspory. Vedle jeruzalémského ch. existovaly ve starověku také ch. v jihopalestinském Aradu vybudovaný za Šalomouna a zrušený patrně v rámci Jóšijášovy náb. reformy, helénistický židovský ch. v egypt. Leontopoli (dnešní Tell el-Jehúdíja) a jahvistická svatyně v Elefantině. Jejich význam ale nikdy nedosáhl takové úrovně, aby mohly konkurovat ústřední jeruzalémské svatyni. Ch., který si po vyloučení z žid. společenství vybudovali Samaritáni na hoře Garízím, byl 107 př.n.l. rozbořen Jochananem Hyrkánem (135-104 př.n.l.) z dynastie Hasmoneovců.

Dalibor Papoušek

Viz též: bazilika (JKI-K), chrám (JKI-K), kostel (JKI-K), mešita (JKI-I)