hidžra (JKI-I)

hidžra (arab. odchod, emigrace) Odchod proroka Muhammada a jeho stoupenců (muhádžirún) z Mekky do oázy Jathrib, pozdější Medíny. Po smrti Abú Táliba zrušil jeho nástupce Abú Lahab ochranu Muhammadova rodu (džáhilíja). Tehdy Muhammad dostal od anděla Gabriela varování, svěřil se Abú Bakrovi (první ze čtyř „správně vedených“ chalífů) a ten ho v myšlence na h. podpořil. Hist. bádání prokázala, že Muhammad byl skutečně pod stále silnějším tlakem Kurajšovců a odchod z Mekky promýšlel několik let. Již 615 poslal skupinu muslimů do kř. Habeše, ale ta se vrátila bez úspěchu. Muhammad pak postupně navštívil několik měst v Hidžázu. Asi 620 učinil smlouvu s šajchy dvou jathribských kmenů Aus a Chazradž a své věrné tam postupně přestěhoval. 637 chalífa Umar uskutečnil údajné Prorokovo přání, aby se veškeré události a děje spjaté s obcí věřících datovaly ode dne h., tj. asi 17. září 622 (kalendář). H. je klíčové věroučné téma, symbolizuje čistotu víry a neochotu muslimů sdílet území s těmi, kteří žijí v bludu (dalál) a stavu džáhilíje. Motivu h. se v dějinách chápali kazatelé a vůdci reformačních hnutí (Abd al-Kádir, Almorávidé, chiláfatské hnutí v Indii ve 20. letech 20. stol., mahdíja, fulbské džihády), kteří v přesvědčení o ryzosti své interpretace islámu nebo v reakci na evrop. kolonialismus uskutečnili masovou h. na území, které bylo možno považovat za dár al-islám. Z hlediska komparativní religionistiky je možné vidět h. v kontextu analogických procesů v judaismu a křesťanství (exodus, odchod puritánů a jiných protest. skupin do Nového světa, starověrců do ústraní na Sibiři apod.).

Miloš Mendel