Ježíš (JKI-K)
Ježíš (hebr. „Jahve je záchrana“; časté žid. jméno, totéž co Jozue) Podle mínění některých biblistů pocházel z Nazaretu v Galileji (Matoušovo a Lukášovo evangelium přinášejí i teol. zaměřená vyprávění o jeho narození v Davidově městě Betlémě), kde se vyučil rodinnému řemeslu tesaře (Josef). Jako mladý muž se připojil k Janu Křtitelovi, později působil samostatně, shromáždil skupinu svých žáků („učedníků“), z nichž oddělil Dvanáct (apoštol), patrně jako symbol obnovy dvanácti pokolení Izraele. Vystupoval jako učitel Zákona i jako prorok s vědomím jedinečného poslání od Boha. Podle evangelia své učení doprovázel „mocnými činy“ (především uzdravováním nemocných), které na rozdíl od jiných tehdejších divotvorců nevyužíval finančně ani nechápal jako rozhodující argument pro pravdivost svého učení. Jeho učení i postoje narazily na odpor většiny vlivných vrstev v tehdejší společnosti. O velikonočních svátcích (30 nebo 31) byl po zatčení chrámovou stráží a po výslechu před žid. veleradou v Jeruzalémě předán řím. koloniální moci (Pilát) jako uchazeč o žid. královský trůn (mesiáš) a ukřižován. Zemřel stár přes třicet let (L 3, 23). J. byl Žid a ve svém učení vycházel z žid. bible – ze Zákona a Proroků. Sdílel víru v jediného Boha, k němuž měl jedinečný osobní vztah (oslovení Abba – Otče), i názor na lidský hřích (odcizení Bohu). Zejména však sdílel eschatologické očekávání mesiášské říše a apokalyptického nového věku. Užíval pojem království boží, vyjadřující metaforicky skutečnost, že cílová hodnota lidských životů i celých dějin není výsledkem lidského úsilí, ale přichází od Boha. Její plné uplatnění je věcí budoucnosti, ale od J. příchodu už bezprostředně zasahuje do současného života (L 17, 21). Jako „království“ má soc. charakter a týká se celé společnosti. O království božím mluvil J. v podobenstvích, důsledky jeho očekávání konkretizoval v blahoslavenstvích (makarismech) a v modlitbě „Otče náš“ (Otčenáš) je zasadil do řádu denní zbožnosti. Výklad Zákona praktikovaný mezi farizejskými učiteli relativizoval tím, že místo rozpracování příkazů Desatera do velkého počtu pokynů a zákazů shrnul Zákon do dvojího přikázání lásky – k Bohu a k bližnímu (Mk 12, 30–31). J. vystoupení narazilo na odpor vlivné skupiny farizeů, kteří také usilovali o obnovu Izraele. Pro svůj vztah k Bohu, s nímž souvisel i odstup od tehdejších společ. struktur, byl podezřelý i politicky. – J. spolehnutí na vnitřní moc přicházejícího království božího vedlo k etice nenásilí, podle níž milovat bližního znamená přát mu podíl na království božím (nenásilí neznamená pasivitu). Tento postoj zaujal J. i ke svým protivníkům. Ke konci života vyjádřil zřetelně (tzv. ustanovení stolu Páně), že své nastávající utrpení chápe jako součást své zvěsti o království božím, za níž stál svým životem, a svou smrt jako událost, která přijde k dobru ostatním lidem. Na tento prvek jeho sebepochopení navázala povelikonoční christologie, vycházející ze svědectví o J. vzkříšení (soteriologie).
Viz též: Ježíš (JKI-J), Ježíš (JKI-I)