Jehuda Liva ben Becalel (JKI-J)
(přesměrováno z Löw (JKI-J))
Jehuda Liva ben Becalel (též Vysoký Rabi Löw; akronym MaHaRaL z hebr. Morenu ha-rav Liva – Náš učitel rabi Liva, 1512-1609) Náb. myslitel, rabín, talmudista, astronom a matematik působící převážně v Praze. Jeho rodina pocházela z Wormsu. J.L.B. dlouho žil v Poznani jako soukromý učenec, 1553 až 1573 zastával úřad zemského rabína v Mikulově, poté vedl talmudickou školu (klausu) v místě dnešní Klausové synagogy v Praze. Pro svou prestiž byl 1592 zřejmě přijat k důvěrnému rozhovoru s císařem Rudolfem II. (1576 až 1611) na Hradčanech. Od 1592 působil jako vrchní rabín v Poznani, 1597 se v téže funkci vrátil do Prahy, kde zemřel. Je pochován na Starém žid. hřbitově v Praze. J.L.B. byl výjimečná renesanční osobnost zasahující do řady oblastí tradiční žid. vzdělanosti i dobové vědy. Ve svých hebr. spisech věnoval pozornost exegezi talmudické agady rozvíjené v tradicích midrašů. Jeho dílo obsahuje také mnohé fil. prvky, i když nebyl čistým filosofem a odmítal aristotelskou filosofii, pokud dospívá k názorům neslučitelným s judaismem. Silně na něj působila také kabala, třebaže nepoužíval její speciální terminologii. Boha považoval za základ veškerého bytí, velmi oceňoval Tóru a chápal ji jako projev nejvyššího božského rozumu, který vtiskuje řád a pořádek stvořenému světu. Lidský rozum musí být proto v souladu s Tórou a božím rozumem. Člověk byl stvořen Bohem jako mikrokosmos a dynamická bytost, která se stále vyvíjí. Svou nejnižší složkou spočívá v přírodě, kterou ovládá princip boje všech proti všem. Zároveň je však členem lidské společnosti, která musí být ovládána principem míru (šalom). Proto všechny národy musí být svobodné a utlačování jednoho národa národem druhým odporuje božímu řádu. To plně platí i o Izraeli, jehož vyhnání z pův. vlasti nemůže být věčné a musí dojít k návratu. Konečným cílem člověka, lidstva a světa je ovšem návrat k Bohu, z něhož vše vzešlo. V návaznosti na tyto myšlenky rozvíjel J.L.B. i svou etiku, která je blízká pojetí chasidismu, za jehož předchůdce bývá považován. V tomto duchu také rozvíjel svou pedagogickou reformu, která připomíná o něco mladší zásady J. A. Komenského. Výchova má být logická, jasná, postupující od jednoduššího ke složitějšímu a přihlížející ke schopnostem žáků. Z rozsáhlého projektu šesti agadických komentářů, pojmenovaných podle prvních šesti sefír a věnovaných tématům žid. svátků, realizoval tři – Gvurot ha-Šem (Mocné činy boží, 1582), věnované Pesachu čili tématu exodu; Tif’eret Jisra’el (Ozdoba Izraele, 1599), věnovaná Šavu’ot čili tématu zjevení; a Necach Jisra’el (Věčnost Izraele, 1600), věnovaná Tiš’a be-av čili tématu exilu a vykoupení. Oproti pův. plánu se k nim volně řadí studie Or chadaš (Nové světlo, 1600) na téma Purim a Ner micva (Svícen přikázání, 1600) na téma Chanuka. Z jeho etických spisů patří k nejvýzn. Derech chajim (Cesta života, 1589) komentující Pirkej avot, a Netivot olam (Věčné cesty, 1595) předkládající ucelenou etickou nauku. Vrchol jeho životního díla představuje Be’er ha-gola (Studna exilu, 1600) obhajující a oslavující metody midraše. Vypracoval také pravidla pro fungování pražského pohřebního spolku chevra kadiša. Přes rozsáhlé lit. dílo a působení jeho význ. žáků (David Gans, Lipmann Heller, Šabtaj Šeftl ben Akiva Horovic) byl J.L.B. znám dalším generacím především díky svému spojení s legendami o golemovi a některými dalšími pražskými pověstmi.