svatá místa (Islam)
svatá místa – místa z náboženských důvodů mimořádně významná. Islámské pojetí svatosti se obecně vzato týká tří kategorií, jež bývají souhrně nazývány jako harám, což značí „zakázané“ nebo též „vymezené“. Jedná se jednak o místa spojená s význačnými událostmi islámu, pak také o místa modliteb, tedy mešity, a konečně o muslimské Svaté Písmo, tedy Korán. Byť muslimové chovají úctu k mnoha místům spjatým se životy proroků před Muhammadem či významnými postavami raného islámu, za svatá místa v tom pravém smyslu můžeme považovat pouze tři města: Mekku, Medínu a Jeruzalém. Mekka (arabsky Makka) představuje tradiční historické i duchovní srdce islámu, k němuž se pětkrát denně mají při svých modlitbách obracet muslimové po celém světě. K jejímu jménu se v arabštině pojí ustálené adjektivum al-mukarrama, což lze překládat i jako „poctěná“ (viz chvalořečná rčení). Posvátná mešita v Mekce (masdžid al-harám) ve svém rozsáhlém komplexu zahrnuje čtyři významná místa islámu: Kaʻbu, krychlovou stavbu považovanou za první svatyni zasvěcenou jedinému Bohu (Alláh), makám Ibráhím (doslova „Abrahamovo místo“), studnu Zamzam a konečně dnes již zastřešené prostranství mezi pahorky as-Safá a al-Marwa, kde se v rámci velké pouti (hadždž) odehrává jedna ze součástí závazného rituálu (manásik), a to sedminásobný běh (sajʼ) mezi oběma místy, jímž si věřící připomínají osudy Hádžar (Hagar), zapuzené Abrahamovy konkubíny, která tak činila ve snaze nalézt ve vyprahlé krajině vodu, jíž by napojila malého Ismáʻíla, svého syna (a praotce Arabů), který tehdy umíral žízní. Mekka leží v nehostiné skalnaté krajině středního Hidžázu a za svůj vznik vděčí jedině pramenu Zamzam. Již v časech džáhilíje, tedy v době předislámské, byla vyznamným centrem hospodářským (konaly se zde pravidelné trhy) i náboženským (Kaʻba tehdy byla plná model a bůžků); zrod islámu její pozici modifikoval a především posílil. Kolem Mekky se rozkládá okrsek, kde dle islámského práva nesmí vkročit nevěřící a během pouti se tam věřící ocitají ve stavu zasvěcení (ihrám), v němž nesmí prolévat krev, trhat rostliny, pohlavně obcovat, stříhat si vlasy a nehty, a jsou souhrně vázáni zvláštními ustanoveními obřadů poutě.
Druhé svaté místo, Medína, se původně jmenovalo Jathrib, ale po hidžře se na Muhammadovu počest začalo nazývat Madínat an-nabí, tedy „Město Prorokovo“. V arabštině se k tomuto jménu váže ustálené adjektivum al-munawwara, což značí doslova „Osvícená“. Na rozdíl od Mekky se původně nejednalo o kompaktní osadu, ale o oázu s více vesnicemi. V Medíně se nachází druhé nejvýznamnější místo islámu, Prorokova mešita, stojící na místě původní Muhammadovy mešity, kde byl také Posel islámu pohřben. Vedle jeho hrobu se nacházejí hroby prvních dvou chalífů, Abú Bakra a ʻUmara a vedle nich se nachází prostor vyčleněný pro pohřbení těla ʻÍsy (Ježíše), jehož smrt má dle tradiční muslimské eschatologie předznamenat konec světa a Den posledního soudu. Za městem se nachází slavný hřbitov al-Báqí, kde bylo pohřbeno mnoho z významných postav raného islámu. Třetí svaté místo islámu představuje Jeruzalém. Muslimové jej nazývají al-Quds (doslova „Svatý“), nebo též al-Bajt al-maqdis („Posvátný příbytek“). Nachází se tam al-Harám aš-šaríf, neboli posvátný okrsek, kde se tyčí Skalní dóm, jemuž se často nesprávně říkává ʻUmarova mešita. Právě z tohoto místa se (dle tradice) prorok Muhammad vydal na svůj legendární výstup do sedmi sfér nebeských (miʻrádž); věřícím zde na obnaženém skalisku nacházejícím se uprostřed chrámu dokonce ukazují otisk Muhammadových chodidel. V okrsku se dále nacházejí al-Masdžid al-aqsá (doslova „Nejvzdálenější mešita“) a Qubbat as-silsila („Řetězový chrám“). Právě Jeruzalém, jako posvátné místo tří abrahámovských náboženství, se zejména v posledních letech stále častěji stává místem četných konfliktů. Samostatnou kapitolu představují šíitská poutní místa, jež bývají souhrně nazývána ʻatabát (sg. ʻataba). Nejvýznamnější z nich se nacházejí v Iráku (Karbalá, Nadžaf, Sámarrá a al-Qázimajn) a v Íránu (Mašhad, Qom). Na závěr dlužno dodat, že i súfijové (súfismus) mají svá poutní místa, jež se mimo jiné nazývají jako maqám.
Dále k tématu
- Armstrongová, Karen. Jeruzalém. Přel. Michael Makovec. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999;
- Bahbouh, Charif, a Jiří Fleissig. Čtyři města: Mekka, Medína, Rijád, Džidda. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2018;
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
- Müller, Zdeněk. Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Praha: Paseka, 2004;
- Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
- Sebag Montefiore, Simon. Jeruzalém: Dějiny svatého města. Přel. Petruška Šustrová. Praha, Plzeň: Beta-Dobrovský, Ševčík, 2013.