šíʻa (Islam)
šíʻa (též počeštěně: šía) – jeden ze tří základních směrů v islámu. Šía vznikla původně ze skupiny přívrženců Prorokova bratrance a zetě ʻAlího ibn Abí Tálib, tedy ze „strany ʻAlího“ (šíʻat ʻAlí). Její vymezení vůči většině muslimů, kterým se až mnohem později začalo říkat sunnité (sunna) a kteří tvrdili, že vedení obce (umma) náleží kompetentnímu muži z kmene Qurajšovců (který však nemusí být přímým příbuzným proroka Muhammada), i menšinovým, extrémně teokratickým cháridžovcům (cháridža) spočívalo v názoru, že vedení obce náleží jedině přímým potomkům Prorokovým, pocházejícím ze svazku jeho dcery Fátimy a ʻAlího ibn Abí Tálib, tedy tzv. ʻalíjovským imámům, čili „rodu Domu (Prorokova)“, zvanému Ahl al-bajt. Přímou příčinou ranného schizmatu v Obci tedy nebyly otázky věroučné, nýbrž veskrze praktické záležitosti mocenské a politické. Po ʻAlího zavraždění v roce 661 se jeho starší syn al-Hasan zřekl nároků na vedení Obce a do čela nespokojenců s (dle jejich názorů) příliš světskou a hlavně uzurpátorskou vládou (mulk) umajjovské dynastie se postavil ʻAlího syn al-Husajn. Ten se roku 680 vydal do irácké Kúfy, kde se měl postavit do čela zbouřenců, avšak nikdy tam nedorazil. Na místě, zvaném Karbaláʼ, poblíž Eufratu, se totiž střetnul s umajjovským oddílem vyslaným chalífou Jazídem a po statečném boji padl. Tento okamžik představuje pro šíity klíčový moment v jejich vnímání dějin a al-Husajnovo mučednictví si každoročně 10. dne měsíce muharramu (kalendář) připomínají při slavnosti zvané taʻzíje (též svátky), kdy projevy sebetrýznění dokazují svou účast na utrpení imáma – mučedníka (šahíd). Šíité se v průběhu dějin rozštěpili na řadu směrů – v intencích rozdílných vnímání posloupnosti imámátu, tedy podle toho, na kterého z imámů kladli největší důraz. Do současnosti se dochovaly zajdíja, ismáʻílíja, šía dvanácti imámů (ithnáʻašaríja) a extrémní směry (ghulát), mezi něž bývají tradičně řazeni ʻalawité a někdy též synkretičtí drúzové. Dnes jednoznačně nejrozšířenějším šíitským směrem je šía dvanácti imámů, která je státním náboženstvím v Íránu, její stoupenci tvoří nadpoloviční většinu obyvatelstva v Iráku, je rozšířená i v Bahrajnu a taktéž v Libanonu. Tento směr, jak ostatně z jeho názvu jasně vyplývá, uznává posloupnost imámátu až po 12. imáma, který je nazýván mahdím, tj. „mužem správně vedeným“. Tedy po prvním imánovi ʻAlím následují jeho synové al-Hasan a al-Husajn (to mají všechny šíitské směry společné) a dále je pořadí linie imámátu následovné: 4. ʻAlí Zajnulʻábidín (proslul svou zbožností a je mu připisována celá řada modliteb), 5. Muhammad al-Báqir (od toho odvozuje svůj genealogický řetězec, silsilu, celá řada velkých mystických řádů), 6. Džaʻfar as-Sádiq (vynikal údajně znalostí tajných věd i magie a připisuje se mu řada apokryfů), 7. Músa al-Kázim, 8. ʻAlí ar-Ridá, 9. Muhammad at-Taqí, 10. ʻAlí an-Naqí, 11. Hasan al-Askarí a konečně 12. Muhammad Abúʼl-Qásim (al-Mahdí).
Tento poslední imám ithnáʻašaríje však není zcela historicky doložen. Tradičně se uvádí, že ještě v dětském věku se v Sámarrá uchýlil do ústraní (ghajba). Nastalo tak období zvané „malá skrytost“, během níž imám komunikoval se svými stoupenci prostřednictvím emisarů (dáʻí, pl. duʻát). Poté bylo i toto spojení přerušeno a nastala „velká skrytost“, jež trvá dodnes, kdy lidstvu nezbývá než očekávat konečný návrat Pána času (qáʼim az-zamán), který jako mahdí nastolí vládu spravedlnosti (eschatologie). Jak již bylo naznačeno, šíité se původně od většiny muslimů (dnes představují zhruba 10 % obce, ummy) lišili výhradně pojetím vedení státu, později se však začaly projevovat i další odlišnosti věroučné. Do šíitského myšlení se začal postupně vkrádat vykupitelský motiv (řada hrobů, míst posledního odpočinku členů Prorokova domu se stala středem zbožného kultu, ʻataba), věřící své truchlení „institucionalizovali“ v podobě taʻzijí a k víře v jediného Boha (Alláh) a zjevený Korán se připojila víra (ímán) ve vyvoleného imáma, jenž je jako jediný povolán k vedení Obce. Tento muž je nositelem „jiskřičky božství“ a vůdcem ke spáse (nadžát). Všichni šíité se shodují v tom, že již imáma ʻAlího ibn Abí Tálib pojilo mystické pouto „blízkého přátelství“ (wilája) k Bohu, což se ostatně projevuje i v jejich dodatku k šahádě (vyznání víry) „a vyznávám, že kníže věřících ʻAlí je přítelem Božím“. Šíité jsou pevně přesvědčeni, že prorok Muhammad předal právo nástupnictví ʻAlímu u jezírka Chumm (ghadír Chumm), když se společně vraceli do Medíny z poslední Muhammadovy pouti. Tento okamžik si každoročně připomínají a slaví. Ovšem – podle tradičních šíitských představ – jejich odpůrci tento akt zlovolně popřeli a stejně tak při kanonické ʻuthmánské redakci (al-qiráʼa al-mašhúra) Koránu byla vypuštěna celá řada míst, kde se výslovně o ʻAlího nástupnictví hovoří (to je také, dle šíitských představ, pravou příčinou některých zdánlivých logických nesrovnalostí v koranickém textu). Šíité přisuzují svým imámům nadpřirozené vlastnosti i schopnosti konat zázraky, což se názorně projevují v jejich sbírkách legend. Na rozdíl od sunnitů nazývají šíité svou Tradici jako achbár (doslova: „zprávy“). Kromě nich si velkou popularitu vydobyly též sbírky aforismů a moudrostí jejich imámů, mezi nimiž vyniká Nahdž al-balágha (Cesta výmluvnosti), kolekce kázání, projevů a výroků imáma ʻAlího. Nejvýznamnější sbírku šíitských hadíthů pak představuje soubor al-Káfí (Dostačující) sestavený Muhammadem al-Kulajním (zemřel r. 940), obsahující zhruba 16 000 záznamů. V dlouhém a spletitém procesu formulování šíitské věrouky sehráli významnou roli polyhistor Násiruddín at-Túsí (zemřel r. 1274) a jeho žák, bohoslovec a systematik Džamál al-Hillí (zemřel r. 1325), jenž se snažil smířit rozumový přístup v teologii s Tradicí. Za vyvrcholení šíitského myšlení se všeobecně pokládá tzv. isfáhánská teozofická škola, která vzkvétala za Sáfíjovců, kdy se šía dvanácti imámů poprvé stala oficiální státní doktrínou v Íránu. Klíčoví představitelé tohoto volného duchovního proudu, jako byli šajchové Mír Damád, Mír Fandaraskí a zejména Mollá Sadrá (zemřel r. 1640) ve svém učení stavěli na třech stěžejních pilířích – učení teozofů Muhjiddína ibn ʻArabího a as-Suhrawardího a filozofa Ibn Síny (Avicenny). Spory sunnitů se šíity poznamenaly celou historii islámského světa. Dnes představují šíité minoritu, ale jejich mocenské postavení dosáhlo svého zenitu v 10. stol., které bývá obrazně nazýváno „stoletím šíi“, kdy byla většina muslimských zemí právě pod vládou šíitských (především ismáʻílíjských) dynastií. Šíité však byli v minulosti nezřídka pronásledováni a perzekvováni, a proto si vypracovali doktrínu takkíje, neboli defenzivní zásadu, že šíita v případě pronásledování může dočasně zapřít svou víru (imán) a přihlásit se k většinové (tedy sunnitské) konfesi.
Dále k tématu
- Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
- Axworthy, Michael. Dějiny Íránu:Říše ducha - od Zarathuštry po současnost. Přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2022;
- Cvrkal, Zdeněk. Stručná historie států: Írán. Praha: Libri, 2007;
- Čech, Libor. Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010;
- Eliade, Mircea. Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Přel. Milan Lyčka, Jiří Našinec, Filip Karfík. Praha: Oikoymenh, 2019;
- Hourani, Albert. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
- Ibn Chaldún, Abú Zajd Abd ar-Rahmán Ibn Muhammad. Čas království a říší: Muqaddima. Přeložil a úvodem a poznámkami opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
- Mendel, Miloš. Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu. Brno: Atlantis, 1994;
- Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
- Tauer, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006.
Viz též: ší‘a (JKI-I)