teologie (JKI-K)
teologie (z řec. theos – bůh, logos – slovo) Nauka o Bohu, bohosloví, systematický výklad náb. nauky; v kř. smyslu věd. metodické a systematické rozvíjení myšlení o boží skutečnosti na základě víry v boží zjevení a o možnostech jejího poznání. Pojem t. ovšem není výsledkem kř. reflexe víry (v bibli se vůbec nevyskytuje), ale pochází z řec. mytického a fil. myšlení. Poprvé se objevuje u Platona v druhém díle spisu Ústava (nedoloženě, přes zprávu jiného autora; snad ale pojmu t. použil už předfil. autor mytických kosmogonií Ferekydes ze Sýru ve spise O pěti jeskyních). Platon označil pojmem t. oslovování a vzývání bohů, které provozovali kultovní kněží (při obětech, předpovídání budoucnosti, věštbách ap.) nebo básníci (Hesiodos, Homér), kteří se obraceli k bohům jako k mytickým postavám a tak o nich mluvili. Označil je jako „theologoi“ a tento pojem přejal i Aristoteles, který „teology“ postavil do protikladu k prvním systematickým iónským filosofům. Přesto byl pojem t. spojován především s kultem (později zejm. s kultem císaře), takže do raného křesťanství přešel zprostředkováním stoicismu, který rozčlenil t. na tři druhy, z nichž nejvýzn. viděl v t. veřejného kultu. Na tomto základě (přítomném u Tertulliana, Eusebia, novoplatoniků) vznikalo autonomní kř. pojetí t., k němuž výrazně přispěli Órigenés, Athanasios, kappadocká škola, ale zejm. Augustinus. Jeho definice t. ve spise De civitate Dei (t. je de divinitate ratio sive sermo – myslivá řeč o Bohu) se v podstatě překrývá s dnešním pojetím. Sama soudobá t. se chápe jako zvláštní věd. disciplína; vědeckost se jí přičítá vzhledem k některým zákl. znakům, které má věda (t. má svůj předmět zkoumání a své metody přístupu k dotyčnému předmětu), zvláštnost se pak týká nemožnosti objektivizovat ve scientistickém smyslu slova svůj předmět (tj. Boha). Chceme-li tedy přiblížit zákl. charakteristiku t., je lépe využít tří momentů: a) Jako nauka o Bohu má t. vztah především k víře. Jejím zákl. obsahem je zkoumání toho, co je určující na kř. poselství víry a co se jako nepodmíněné a universální projevuje v různých dějinných kontextech. T. pak apologeticky odpovídá na otázku po zdůvodnění víry (tzn. uvádí sumu jejích kosmologických a antropologických předpokladů a důsledků, jako jsou např. názory na původ a směřování světa, postavení člověka v něm apod.) a dialogicky konfrontuje výpovědi víry s analýzami doby. b) T. je jeden ze zákl. způsobů odpovídání na lidskou otázku po smyslu. Tím se stává důležitým kulturotvorným prvkem, který spoluurčuje duch. rozpětí dané dějinné etapy. c) T. byla a je spjata s církvemi. Její charakter, obsah i dosah jsou tedy silně ovlivňovány postavením a situací instituce církve.
Členění t. na jednotlivé disciplíny vykazuje dílčí nejednotnost v názvech i obsahu oborů, která je dána konfesními rozdíly. Rozlišit však můžeme čtyři hlavní oblasti: 1. biblická t. (exegeze Starého a Nového zákona, vstupní a pomocné disciplíny); 2. historická t. (dějiny církve a křesťanství od starověku, přes patristiku, středověk, reformaci a protireformaci, novověk až po současnost, dějiny dogmatu); 3. systematická t. (zahrnuje řadu oborů, jako dogmatiku, fundamentální teologii, morální t., soc. etiku, kř. sociologii, někdy i círk. právo); 4. praktická t. (obory, které se zabývají praktickým zprostředkováním věrouky, např. liturgika, pastorální t., katechetika, homiletika, náb. pedagogika). Přibližně v tomto schématu se t. studuje na bohosloveckých fakultách; fakticky je její členění mnohem diferencovanější a k jejímu odbornému pěstování se přibírá řada dalších, často velmi specializovaných disciplín. S rozvojem evrop. moderny a v souvislosti s rostoucí komplexností společ. a kulturních vztahů, jakož i s rozvojem lidského poznání se vytvářelo velké množství různých koncepcí t., teol. škol a směrů. Odlišují se od sebe tematickým zaměřením nebo profilem (např. konzervativní či progresivní směry). To dalo základ vzniku jakéhosi pomocného systému klasifikace různých t., který umožňuje jejich obsahové a hist. zařazení. Činí se tak obvykle přisouzením určitého přívlastku, který má danou t. specifikovat. Tak známe liberální teologii (katolickou i protestantskou) 19. stol., která se pokoušela navazovat první kontakty s moderním světem, dialektickou t., zal. K. Barthem a vycházející z nesmiřitelné protikladnosti Boha a světa, existencialistickou t., pojímající křesťanství jako výzvu lidskému bytí (existencialismus katolický, R. Bultmann, P. Tillich, N. A. Berďajev ad.), feministickou teologii (představovanou např. Mary Dalyovou), usilující o zrovnoprávnění žen i v církvích, tzv. černou teologii (Black-Theology), bojující proti rasismu, procesní t. A. N. Whiteheada, která svým způsobem navazuje na výsledky moderní přírodovědy, a mnoho dalších. V 60. a 70. letech mluvíme dokonce o období tzv. t. genitivů. Řadí se mezi ně např. t. politiky, představovaná J. B. Metzem, jejíž snahou bylo dosáhnout účasti věřících a církví na utváření společ. poměrů; t. revoluce (H. Cox, N. D. Wendland), která revoluci pojala jako reálný prostředek soc. zvratu; teologie naděje (J. Moltmann), zaměřená eschatologicky; t. mrtvého Boha (G. Vahanien, D. Sölleová), sledující koncepci etizace křesťanství; či dodnes aktivně působící latinskoamer. teologie osvobození (L. Boff, G. Gutiérrez, J. L. Sugundo, G. Aroyo ad.), která spatřuje smysl evangelia v osvobození ze soc. a polit. útlaku.
Viz též: teologie (JKI-I)