Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)

(přesměrováno z posel boží (JKI-I))

Muhammad Ibn Abdulláh (asi 570-632) Prorok a tvůrce islám. věrouky, soc. a polit. reformátor, zakladatel islám. obce věřících. Pocházel z rodu Banú Hášim, patřícího k mekkánskému kmeni Kurajš. Ve věku 25 let se oženil s vdovou Chadídžou, s níž do její smrti žil v monogamním svazku a jež mu dala materiální zázemí a psychicky ho podporovala v době, kdy vystoupil jako prorok (proroci) a byl za to v Mekce nenáviděn a opovrhován. Ve věku 40 let (snad 610) měl prožít první zjevení od Boha. M. vystoupil jako prorok nové víry – islámu. Mezi jeho první posluchače patřila Chadídža, bratranec Alí a hrstka lidí nespokojených s polit. praxí Kurajšovců. Po deseti letech se postavení islám. obce v Mekce stalo neudržitelným. 622 Muhammadovi stoupenci ukončili odchod (hidžra) do oázy Jasrib (Medína), jejíž představitelé M. přislíbili ochranu a přijetí jeho učení.

Hidžra byla později vzata za počátek nové muslim. éry (kalendář islámský). Obec se začala dělit na staré stoupence z Mekky (muhádžirún – emigranti) a Medínské (ansár – stoupenci, pomocníci). V Medíně byly tradičně příznivé podmínky pro přijetí monoteismu. Arabští vyznavači polyteismu zde žili spolu s třemi žid. kmeny a stýkali se s příslušníky kř. sekt a syrskými mnichy. Po období tolerance, kdy M. zapojoval mnohé žid. a kř. zásady do svého učení, došlo k roztržce. Židé odmítli uznat loyalitu vůči M. jako vůdci obce věřících (ummy) a města. Dva kmeny byly téměř úplně z Medíny vyhnány, muži kmene Banú Kurajza byli 627 popraveni. Jako posel boží (rasúlulláh) se M. stal tvůrcem základů nové koncepce společ. a polit. uspořádání, kodifikátorem zákl. zásad státu, práva a etiky. Za duch. centrum islámu nakonec zvolil Mekku, do níž 630 bez boje vstoupil po sérii bitev, šarvátek a razií se svými mekkánskými odpůrci, ale také po několika pokusech o uskutečnění pouti ke Ka‘bě (Hudajbíja). Po obsazení Mekky ušetřil téměř všechny své odpůrce, nechal zničit sošky kurajšovských rodových božstev (džáhilíja, satanské verše) a vykonal slavnostní pouť ke svatyni Ka‘ba, když předtím tento v zásadě pohanský rituál učinil součástí své věrouky a obohatil ho o monoteistické prvky se silným vlivem judaismu). M. zemřel nečekaně 8. 6. 632 v domě své ženy Á‘iši jako vůdce obce, která už kontrolovala celou stř. Arábii. Ve svém učení nikdy neřešil otázku nástupnictví, což předznamenalo složitý ideový a polit. vývoj obce po jeho smrti (chalífát, proroci arabští, odpadlictví, ší‘a). M. sám nikdy své výroky nesebral ani je nezamýšlel kanonizovat. Jejich formálně i obsahově rozmanitý ráz byl dán růzností podmínek 610-632, kdy své učení hlásal (korán, eschatologie, tradice prorocká, pět sloupů víry).

Prorok Muhammad přednáší svou chutbu na rozloučenou (středoasijský rukopis, 17. stol.)

Život M. se stal předmětem kodifikace, byla vytvořena jeho závazná interpretace (tradice prorocká), stal se však i látkou pro obecně respektované lit. zpracování (Ibn Ishákův životopis z 8. stol. nazvaný Sírat an-Nabí), předmětem lidových legend (zázraky) a heretických, resp. racionalistických výkladů (hereze, mu‘tazila). Práv. autority učinily osobu M. takovým pilířem dogmatu, že ji nikdy (ani v době reformismu) nebylo možné podrobovat kritickému rozboru, podobnému metodám kř. biblistiky, ale ani deifikovat; M. by se neměl stát ani hrdinou soudobého lit. útvaru, filmu, výtvarného díla apod. M. býval ovšem terčem kritiky z judaistických a kř. pozic (nástroj Antikrista, plagiátor žid. a kř. věrouky, epileptik, šílenec, opilec, sexuální deviant, antisemita apod.). Muslim. duch. kruhy jsou velmi citlivé i na výsledky věd. bádání záp. arabistů a islamistů o počátcích islámu.

Miloš Mendel