uniatství (JKI-K)

uniatství Snaha přičlenit k římskokatolické církvi vých. církve prostřednictvím círk. unie (sjednocení). Od vých. církví se přitom vyžaduje uznání papežova primátu s plnou universální mocí i dogmatickou neomylností, přičemž je jim současně garantováno zachování vlastního ritu, liturg. jazyka, místní hierarchie a některých dalších tradic, např. nezávaznosti celibátu pro nižší klérus. Zatímco římkat. církev zpravidla přistupovala k unii ve snaze o znovusjednocení křesťanství po velkém schizmatu 1054, vých. církve v tomto spojení hledaly útočiště před vnějším ohrožením. Až na výjimky však vstupovaly do unie jen zčásti. V rámci byzantského ritu k nim patří zejména řeckokatolická církev (1596, brestská unie), pravosl. Rusíni v severových. Uhrách (1689), pravosl. Rumuni v Sedmihradsku (1698/1700), přesídlení Rusíni a pochorvatštění Srbové ve Slovinsku (1777), pravosl. Bulhaři (1860) a Řekové (1860) a syrští melkité (1724); v rámci antiochejského ritu maronité (1182), jakobité (1662/1677) a malankarská církev (1930); v rámci alexandrijského ritu koptská církev (1741) a etiopská církev (1839); v rámci chaldejského ritu chaldejská církev (1553) a malabarská církev (před 1599); v rámci arménského ritu arménská církev v jurisdikci kilikijského patriarchy. V nové době došlo i k politicky podmíněným návratům řeckat. církve k ruské pravoslavné církvi (1946) nebo Rumunů k rumunské pravosl. církvi (1948).

Dalibor Papoušek