duchovenstvo (JKI-I)

duchovenstvo (arab. sg. álim – učenec, znalec, pl. ulamá) Slovo je odvozeno od ilm – znalost, vědení, věda, která stojí v opozici k džahl – nevědomosti, a v této souvislosti je synonymem pro islám. Sémanticky je d. termín pro vrstvu teol.-práv. autorit vzdělaných v islám. vědních disciplínách s právem interpretovat sv. texty. D. v islámu nemá mnoho společného s kněžským stavem v římkat. církvi, álim není prostředníkem mezi muslimem a Bohem. Obecně pro islám platí jednota duchovního a světského, neexistuje vyhraněná dualita státu a církve. Církev jako instituce v islámu neexistuje, tudíž ani hlava církve (papež, patriarcha), ani círk. hierarchie. D. se vyvinulo pod tlakem reality: jako státopráv. systém a oficiální ideologie musel islám reagovat na změny spjaté s rozvojem chalífátu. Vznikla vrstva uznávaných autorit, považovaných za nejlepší znalce islámu, kteří měli právo interpretovat a obohacovat doktrínu. D. se zabývalo exegezí koránu a tradic a systematizací šarí‘y pomocí spekulativních metod analogie, idžtihádu a konsensu. Vytvářelo právní vědu (arab. fikh, proto též fakíh, pl. fukahá), interpretovalo a klasifikovalo povinnosti muslima vůči Bohu i celou sféru soc. vztahů. Problémy teologie se zabývalo jen okrajově. V prvních staletích hidžry (kalendář), kdy byl islám otevřeným náb.-práv. systémem, vznikaly různé školy (mazhaby). S upevňováním despotické světské moci za Abbásovců a pozvolným uzavíráním dogmatického systému islámu (al-Aš‘arí, aš‘aríja, al-Ghazzálí) upustilo d. od racionálních a otevřených metod a stalo se pouhým ochráncem ideologie a strážcem její čistoty. Změnilo se ve vlivnou soc. vrstvu, která sice neaspirovala na přímou moc, ale měla monopol na ochranu legitimity světské moci a výklad dogmatu; tím získalo značnou společ. prestiž a vliv. Některé muslim. režimy se snažily o vytvoření nejvyšší duch. instance v oblasti svého polit. vlivu; např. šajch al-islám v Osmanské říši, úřad nejvyššího muftího či Nejvyšší rady pro vydávání fatw (arab. Madžlis al-iftá al-a’lá) apod. Ulamá bývali absolventy islám. univerzit (madrasa; al-Azhar) a působili též jako soudci, imámové mešit, recitátoři koránu (kári, pl. kurrá), muezinové, učitelé v koránských školách a v madrasách, chatíbové, resp. muftíové. Z řad d. vzešla většina reformátorů 19. a 20. stol. (al-Afghání, Abduh, Ridá, Chomejní). S nástupem sekulárních režimů po 1. svět. válce se role d. omezila (zejm. Turecko, kemalistické reformy), dnes světské režimy d. do politiky opět vtahují ve snaze vyvážit tlak fundamentalistické opozice a dostat pod kontrolu celkovou islamizaci společ. života (isná ašaríja, ší‘itské duchovenstvo, ší‘a, mudžtahid).

Viz též: hierarchie (JKI-K)

Miloš Mendel
Attila Kovács