hereze (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla) |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">hereze</span> (z řec. hairesis – výběr, volba) Popírání nebo zpochybňování oficiální doktríny kř. [[církev (JKI-K)|církve]]. Křesťanství přeznačilo pův. neutrální termín, označující příslušnost k určité fil. nebo náb. škole, ve smyslu záměrného odchýlení od oficiální věrouky či dokonce jejího odmítání. Pojem h. je tak v kř. pojetí komplementární s protikladným pojmem [[ortodoxie (JKI-K)|ortodoxie]]. Pokusy církve vyrovnat se s různými kř. proudy, které byly nahlíženy jako h., mnohdy zásadně přispěly právě k formulaci ortodoxních stanovisek. Dichotomie ortodoxie a h. ovšem předpokládala existenci centrální věroučné autority vybavené nejen odpovídajícím teol. zázemím, ale také dostatečným mocenským postavením k jeho prosazování jako [[dogma (JKI-K)|dogmatu]]. Církev jako strážkyně ortodoxie hledala oporu především v [[kánon (JKI-K)|kánonu]] [[bible (JKI-K)|bible]] a postupně budovaném monarchickém episkopátu ([[biskup (JKI-K)|biskup]]) v čele s [[papež (JKI-K)|papežem]] jako nejvyšším pozemským garantem pravověrnosti. V pozdějším období se staly hlavním nástrojem vymezení ortodoxie a oddělení h. círk. [[koncil (JKI-K)|koncily]]. Již v prvních staletích své existence se církev musela vyrovnat s řadou h., které ohrožovaly její vnitřní integritu ([[doketismus (JKI-K)|doketismus]], [[gnosticismus (JKI-K)|gnosticismus]], [[montanismus (JKI-K)|montanismus]], [[nestorianismus (JKI-K)|nestorianismus]], [[arianismus (JKI-K)|arianismus]], [[monofyzitismus (JKI-K)|monofyzitismus]], [[pelagianismus (JKI-K)|pelagianismus]], [[donatismus (JKI-K)|donatismus]] aj.) a při jejichž nápravě se mnohdy uchylovala i k užití mocenských prostředků, teologicky zdůvodněném především [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinem]]. Hnutí [[kataři (JKI-K)|katarů]], které s novou silou nastolilo problém h., chápané v dobovém kontextu synonymně s kacířstvím, dalo podnět k vytvoření [[inkvizice (JKI-K)|inkvizice]] jako nástroje účinnějšího boje s h. a současně prosazování imperiálního modelu církve, spojeného zejm. s papežem [[Inocenc III. (JKI-K)|Inocencem III.]] Vystoupení [[reformace (JKI-K)|reformace]] sice rozlomilo kat. jednotu záp. církve, avšak obě strany konfliktu, [[římskokatolická církev (JKI-K)|římkat. církev]] i [[protestantismus (JKI-K)|protestantismus]], v podstatě setrvaly na středověkém pojetí h., které bránilo přiznat druhé straně teol. status církve. Určitou změnu přinesl teprve [[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismus]] 20. stol., který otevřel cestu k dialogu a postupnému sbližování rozdílných stanovisek. Podle souč. kanonického práva římkat. církve (''[[Codex iuris canonici (JKI-K)|Codex iuris canonici]]'') je h. (blud) vymezena jako tvrdošíjné popírání (denegatio) nebo zpochybňování (dubitatio) dogmatu po přijetí [[křest (JKI-K)|křtu]] (can. 751), které je trestáno [[exkomunikace (JKI-K)|exkomunikací]] (can. 1364). Naproti tomu zastávání heretických názorů v „dobré vůli“ nebo z nechtěné nevědomosti nezakládá [[hřích (JKI-K)|hřích]] ani důvody k trestu. |
<span id="entry">hereze</span> (z řec. hairesis – výběr, volba) Popírání nebo zpochybňování oficiální doktríny kř. [[církev (JKI-K)|církve]]. Křesťanství přeznačilo pův. neutrální termín, označující příslušnost k určité fil. nebo náb. škole, ve smyslu záměrného odchýlení od oficiální věrouky či dokonce jejího odmítání. Pojem h. je tak v kř. pojetí komplementární s protikladným pojmem [[ortodoxie (JKI-K)|ortodoxie]]. Pokusy církve vyrovnat se s různými kř. proudy, které byly nahlíženy jako h., mnohdy zásadně přispěly právě k formulaci ortodoxních stanovisek. Dichotomie ortodoxie a h. ovšem předpokládala existenci centrální věroučné autority vybavené nejen odpovídajícím teol. zázemím, ale také dostatečným mocenským postavením k jeho prosazování jako [[dogma (JKI-K)|dogmatu]]. Církev jako strážkyně ortodoxie hledala oporu především v [[kánon (JKI-K)|kánonu]] [[bible (JKI-K)|bible]] a postupně budovaném monarchickém episkopátu ([[biskup (JKI-K)|biskup]]) v čele s [[papež (JKI-K)|papežem]] jako nejvyšším pozemským garantem pravověrnosti. V pozdějším období se staly hlavním nástrojem vymezení ortodoxie a oddělení h. círk. [[koncil (JKI-K)|koncily]]. Již v prvních staletích své existence se církev musela vyrovnat s řadou h., které ohrožovaly její vnitřní integritu ([[doketismus (JKI-K)|doketismus]], [[gnosticismus (JKI-K)|gnosticismus]], [[montanismus (JKI-K)|montanismus]], [[nestorianismus (JKI-K)|nestorianismus]], [[arianismus (JKI-K)|arianismus]], [[monofyzitismus (JKI-K)|monofyzitismus]], [[pelagianismus (JKI-K)|pelagianismus]], [[donatismus (JKI-K)|donatismus]] aj.) a při jejichž nápravě se mnohdy uchylovala i k užití mocenských prostředků, teologicky zdůvodněném především [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinem]]. Hnutí [[kataři (JKI-K)|katarů]], které s novou silou nastolilo problém h., chápané v dobovém kontextu synonymně s kacířstvím, dalo podnět k vytvoření [[inkvizice (JKI-K)|inkvizice]] jako nástroje účinnějšího boje s h. a současně prosazování imperiálního modelu církve, spojeného zejm. s papežem [[Inocenc III. (JKI-K)|Inocencem III.]] Vystoupení [[reformace (JKI-K)|reformace]] sice rozlomilo kat. jednotu záp. církve, avšak obě strany konfliktu, [[římskokatolická církev (JKI-K)|římkat. církev]] i [[protestantismus (JKI-K)|protestantismus]], v podstatě setrvaly na středověkém pojetí h., které bránilo přiznat druhé straně teol. status církve. Určitou změnu přinesl teprve [[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismus]] 20. stol., který otevřel cestu k dialogu a postupnému sbližování rozdílných stanovisek. Podle souč. kanonického práva římkat. církve (''[[Codex iuris canonici (JKI-K)|Codex iuris canonici]]'') je h. (blud) vymezena jako tvrdošíjné popírání (denegatio) nebo zpochybňování (dubitatio) dogmatu po přijetí [[křest (JKI-K)|křtu]] (can. 751), které je trestáno [[exkomunikace (JKI-K)|exkomunikací]] (can. 1364). Naproti tomu zastávání heretických názorů v „dobré vůli“ nebo z nechtěné nevědomosti nezakládá [[hřích (JKI-K)|hřích]] ani důvody k trestu. |
||
− | |||
− | <span class="section_title">Viz též:</span> [[hereze (JKI-J)|hereze (JKI-J)]], [[hereze (JKI-I)|hereze (JKI-I)]] |
||
''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br /> |
||
+ | |||
+ | <span class="section_title">Viz též:</span> [[hereze (JKI-J)|hereze (JKI-J)]], [[hereze (JKI-I)|hereze (JKI-I)]] |
||
[[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]] |
[[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]] |
||
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]] |
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]] |
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37
hereze (z řec. hairesis – výběr, volba) Popírání nebo zpochybňování oficiální doktríny kř. církve. Křesťanství přeznačilo pův. neutrální termín, označující příslušnost k určité fil. nebo náb. škole, ve smyslu záměrného odchýlení od oficiální věrouky či dokonce jejího odmítání. Pojem h. je tak v kř. pojetí komplementární s protikladným pojmem ortodoxie. Pokusy církve vyrovnat se s různými kř. proudy, které byly nahlíženy jako h., mnohdy zásadně přispěly právě k formulaci ortodoxních stanovisek. Dichotomie ortodoxie a h. ovšem předpokládala existenci centrální věroučné autority vybavené nejen odpovídajícím teol. zázemím, ale také dostatečným mocenským postavením k jeho prosazování jako dogmatu. Církev jako strážkyně ortodoxie hledala oporu především v kánonu bible a postupně budovaném monarchickém episkopátu (biskup) v čele s papežem jako nejvyšším pozemským garantem pravověrnosti. V pozdějším období se staly hlavním nástrojem vymezení ortodoxie a oddělení h. círk. koncily. Již v prvních staletích své existence se církev musela vyrovnat s řadou h., které ohrožovaly její vnitřní integritu (doketismus, gnosticismus, montanismus, nestorianismus, arianismus, monofyzitismus, pelagianismus, donatismus aj.) a při jejichž nápravě se mnohdy uchylovala i k užití mocenských prostředků, teologicky zdůvodněném především Augustinem. Hnutí katarů, které s novou silou nastolilo problém h., chápané v dobovém kontextu synonymně s kacířstvím, dalo podnět k vytvoření inkvizice jako nástroje účinnějšího boje s h. a současně prosazování imperiálního modelu církve, spojeného zejm. s papežem Inocencem III. Vystoupení reformace sice rozlomilo kat. jednotu záp. církve, avšak obě strany konfliktu, římkat. církev i protestantismus, v podstatě setrvaly na středověkém pojetí h., které bránilo přiznat druhé straně teol. status církve. Určitou změnu přinesl teprve ekumenismus 20. stol., který otevřel cestu k dialogu a postupnému sbližování rozdílných stanovisek. Podle souč. kanonického práva římkat. církve (Codex iuris canonici) je h. (blud) vymezena jako tvrdošíjné popírání (denegatio) nebo zpochybňování (dubitatio) dogmatu po přijetí křtu (can. 751), které je trestáno exkomunikací (can. 1364). Naproti tomu zastávání heretických názorů v „dobré vůli“ nebo z nechtěné nevědomosti nezakládá hřích ani důvody k trestu.
Viz též: hereze (JKI-J), hereze (JKI-I)