džihád (JKI-I)

džihád (arab. úsilí o upevnění islámu) Klíčový pojem islám. věrouky a práv. teorie, vymezující obraz světa a místo islámu v něm. Termín má hist. aspekty (vojenské úspěchy, polit. a ekonom. rozkvět, obrana před evrop. kolonia­lismem, misijní činnost). D. je zákl. povinností (fard, farída) a podmínkou toho, aby člověk kráčel po přímé stezce a zůstával muslimem. Předpokladem je plnit pět sloupů víry, konat dobro a potírat zlo. D. zahrnuje také aktivní šíření islámu, třeba i silou. Přísný hanbalovský mazhab (právní věda) jej uvádí jako šestý pilíř víry, umírněnější výklady poukazují, že d. je všechno, co posiluje individuální i kolektivní zbožnost. To může být i obranná válka proti jinověrcům či nevěřícím, kteří napadli dár al-islám, příp. odhalování odpadlictví v řadách ummy. Liberální či moder­nističtí učenci vyzdvihují prorocké tradice, které pojmem d. míní především plnění náb. a etických povin­ností. Proměnlivost obsahu a interpretace d. podléhá aktuálním hist. podmínkám.

Rozvolněnost termínu d. tkví už v počátcích islámu, kdy se dynamika vývoje první obce věřících v průběhu 22 let (610-632) odrazila v koránském textu nejednoznačnými soudy. V prvním mekkánském období se zmínky o d. soustředily výhradně na otázku individuální zbožnosti a d. ve smyslu násilného šíření zjevení se tehdy dokonce odmítal (korán 15: 94-95). Teprve po odchodu muslimů do Medíny 622 (hidžra) se d. ve smyslu násilného šíření víry stal jednou z klíčových povinností. Různost výkladů se projevila ve sbírkách tradic o Prorokově životě jako součásti šarí‘y. Hadísy odrážely složitou společ. situaci ve střední Arábii, ale navíc dávaly příležitost k vytváření falzifikátů tak, aby určitá cíleně vykonstruovaná tradice vyhovovala polit. záměrům říše nebo některé opoziční skupiny (cháridža, ší‘a).

Pojetí d. se už ve 2. stol. hidžry stalo tak závažným práv. a ideologickým problémem, že klasická islám. exegetika i právní věda musely zaujmout zásadnější stanovisko: sjednotit výklady o d. a vymezit mu místo v systému islámu. Šarí‘a formulovala čtyři zákl. typy d.: 1. D. srdce (al-džihád bi‘l-kalb) – soustavná náb. sebekultivace, konání dobra a přemáhání ďábla v sobě samém; tento typ se zároveň nazývá al-džihád al-akbar – velký d.; 2. D. rukou (al-džihád bi‘l-jad) – charitativní a sociální činnost v nejširším smyslu; 3. D. jazyka (al-džihád bi‘l-lisán) – šíření víry misií, výzvou, vlastním příkladem; 4. D. mečem (al-džihád bi‘s-sajf) – šíření víry zbraní, ale především obrana islámu před nástrahami nevěřících. Zbylé tři typy se označují jako al-džihád al-asghar – menší d.

Potřeba d. jako konceptu pro ospra­vedlnění šíření víry mečem se po období rozsáhlé arabské expanze koncem 8. stol. vyčerpala. Chalífát neměl v této době konkurenta, okolní svět byl vojensky i kulturně slabší. Od 9. stol. se d. stal okrajovým tématem teolog. roz­prav a jeho pojetí bylo pozměněno ve pro­spěch dobročinnosti, misie a individuální sebekultivace. Teprve během křížových výprav (byť je tato kapitola evrop. dějin pro dějiny islámu okrajovou epizodou) získal termín d. novou hodnotu jako obranná válka. Znovu se d. dostal do ideo­vých koncepcí muslimů až v 18.-19. století v souvislosti s pokusy o re­formu islámu (wahhábíja, fulbské džihády) a jako součást konceptu obrany islámu proti kolonialismu. Ve 20. stol. se d. chopili ideologové fundamentalismu. Propojovali z kontextu vytržené myšlenky islám. textů (korán, tradice) s ambicemi na svržení sekulárních režimů obviňovaných z propagace novodobé džáhilíje, případně obraceli hněv „pravých“ muslimů proti záp. ideologiím. D. se dnes mj. využívá při pokusech o mobilizaci veřejného mínění, ozbrojenou formu d. ale nemá právo vyhlašovat nebo doporučovat ani světský vladař (Saddám Husajn v roce 1990 a 2003), ani laický muslim. aktivista (Usáma Ibn Ládin). Tuto výsadu má jen nejvyšší náb. a zákono­dárný orgán daného státu – rada ulamá, jejíž doporučení (fatwá) zplno­mocní světskou moc, aby d. uskutečnila.

Miloš Mendel

Viz též: křížové výpravy (JKI-K), válka a mír (JKI-K), džihád (Islam)