válka a mír (JKI-K)
válka a mír Vztah křesťanství k v.m. se vyvíjel a proměňoval. V raně kř. období byla v. považována za neslučitelnou s kř. vírou, se sz. přikázáním nezabíjet (Desatero) a Ježíšovým přikázáním lásky (Mt 22). Pův. důsledně odmítavé stanovisko, patrné např. ve spisech círk. Otců rané patristiky (Tertullian, Órigenés, Lactantius), však koncem 3. stol. zastávali už jen někteří křesťané (manicheismus). K význ. přeměně dochází po ediktu milánském (313), který připoutal církev pevně ke státu a vytvořil tak podmínky pro formulování hl. zásad kř. učení o spravedlivé v. (bellum iustum), z něhož vychází celá středověká teorie válek. Autor této teorie Augustinus (354-430) považoval v. za součást svět. dějin, za prostředek, jehož Bůh užívá ke svým záměrům; spravedlivá v. napravuje bezpráví a směřuje k m. jako svému cíli. V období vrcholné scholastiky Augustinovo učení rozvinul a systematizoval Tomáš Akvinský. Přiznal státu právo bránit se zbraněmi proti nepřátelům a stanovil podmínky pro spravedlivou válku. Jedním z důvodů takové v. mohla být i urážka Boha, způsobená nevírou pohanů a kacířů (hereze). V této době se ujímá pojem „svatá v.“, vznikají rytířské řády (johanité, templáři, němečtí rytíři aj.), církev organizuje křížové výpravy proti albigenským, valdenským i husitství. Teorie spravedlivé v. sehrávala důležitou úlohu i při zdůvodňování mocenských nároků papežství. Reformace přijala v hl. rysech tradiční teol. učení o ospravedlňování válek, Martin Luther zdůvodňoval vztah křesťanství k v. učením o „dvojí říši“, boží a světské. V. považoval za světskou záležitost, odmítal náboženské v. i křižácká tažení. Podle Augsburského vyznání víry (1530) měla vrchnost právo vést spravedlivou válku. Také U. Zwingli připouštěl možnost bránit a šířit víru mečem a kalvinismus přiznával vrchnosti právo užít legitimního násilí. Konečným cílem v. však měl být m. a obnovení práv. řádu. Některé církve vzešlé z reformace, např. jednota bratrská, novokřtěnci, mennonité, jsou pro svůj výslovně odmítavý postoj k násilí a praktikovaný kř. pacifismus označovány jako „historické mírové církve“. V návaznosti na ně zastávají kř. motivovaný pacifismus i kvakeři, vojenskou službu odmítají svědci Jehovovi.
Současné kř. teol.-filosofické reflexe m. jsou diferencovány a konfesijně rozlišené. V protest. světě začal v návaznosti na předválečné snahy proces přehodnocování tradice bezprostředně po skončení 2. svět. války. Protiválečné postoje jednotlivců (K. Bartha, D. Bonhoeffera, M. Niemoellera, H. Gollwitzera ad.) vyústily 1948 v zal. Světové rady církví, orientované na mírovou ekumenu, odmítající z teol.-etických důvodů koncepci atomového vyzbrojování a přitakávající praktické angažovanosti za mír (ekumenismus). Oficiální katolicismus setrvával na tradičních pozicích v podstatě do druhého vatikánského koncilu. Jan XXIII. (1958-1963) se distancoval od tradičního učení o spravedlivých v. a podpořil mírové řešení mezinár. problémů. V encyklice Pacem in terris (1963) zazněl požadavek úplného zákazu pokusů s jadernými zbraněmi. V koncilní konstituci Gaudium et spes (1965) se odsuzuje každá válečná akce jako zločin proti Bohu a člověku, přežívají tu však momenty etického ospravedlňování vlastnictví zbraní za účelem odstrašení. K mírové linii 2. vatikánského koncilu se přihlásil i Jan Pavel II. encyklikami Redemptor hominis (1975), Laborem exercens (1981) a Sollicitudo rei socialis (1987). Prohlášení Apoštolského stolce, adresované OSN (25. 10. 1993), radikálně zpochybňují nukleární odstrašení a vyzývají k trvalému zákazu nukleárních pokusů a ke zničení nukleárních zbraní. M. má širokou podporu i mezi řadovými věřícími v kat. církvi. Hnutí Pax Christi, zal. po 2. svět. válce ve Francii několika jedinci na usmíření s něm. národem, získalo 1952 od Pia XII. statut mezinár. kat. hnutí pro mír. Význ. náplň jejich činnosti tvoří výchova k m. a praktické kroky týkající se odzbrojení, konfliktů ve světě i lidských práv.
Viz též: šalom (JKI-J), mír (JKI-I), džihád (JKI-I)