ekumenismus (JKI-K)
ekumenismus (z řec. oikúmené – obývaný, obydlený svět) Jedna z forem náb. integrace, úsilí o překonání konfesijních a rituálních rozdílů mezi křesťany. Dějiny kř. církve jsou od nz. dob až do současnosti poznamenány tříštěním věroučné jednoty i opětovnými snahami nalézt ve víře prvky podněcující ke vzájemné spolupráci mezi církvemi a k círk. jednotě. Od konce 19. stol. nabývalo ekum. hnutí organizovaných podob (Mezinárodní misijní rada, 1921, Life and Work, 1925, Faith and Order – Lausanne 1927, Oxfordská konference 1937 aj.) a četné pokusy vyústily 1948 v založení Svět. rady církví. Během jejího vývoje se postupně zpřesňovaly i cíle ekum. hnutí; místo úsilí o překonání konfesijních rozdílů v křesťanství a nalezení círk. jednoty stojí dnes v popředí především snaha církví společně čelit problémům soudobého lidstva (válka a mír, soc. nespravedlnost, rasová diskriminace, národnostní a náb. konflikty). E. se tedy neomezuje na ryze náb. problémy, ale snaží se o jednotu na základě soc. programu vyhovujícímu křesťanům různých vyznání a národností. V 50. letech vznikla vedle SRC celá řada ekum. hnutí, mnohdy regionálního charakteru (Křesťanská mírová konference, Ekumenická rada církví v ČR, Konference evrop. církví, Východoasijská círk. konference, Všeafrická konference církví aj.); v těchto formách se e. stal téměř výlučně záležitostí nekat. církví. Zvláštní podoby nabyla iniciativa Rogera Schutze, který 1940 založil v Taizé ekum. řeholní komunitu šířící myšlenku kř. jednoty a míru; ekum. charakter mají i hnutí fokoláre a hnutí charismatické obnovy. Zdrženlivý postoj římkat. církve k e. doznal výraznější změny až v době druhého vatikánského koncilu, kdy se e. stal součástí oficiální politiky. Dekret Unitatis redintegratio (O ekumenismu, 1964) teol. zdůvodnil postoj římkat. církve k e. a zvláštní pozornost věnoval pravoslaví a protestantismu, které poprvé uznal za církve. Deklarace Nostra aetate (O vztahu církve k mimokř. náboženstvím, 1965) nově upravila vztah katolicismu k islámu, hinduismu, buddhismu a judaismu a zavrhla jejich dřívější diskriminace a perzekuce. Pavel VI. zřídil Sekretariát pro nekř. náboženství a 1965 Sekretariát pro nevěřící. Za jeho pontifikátu se rozpory mezi vých. církvemi a záp. katolicismem začaly řešit i prakticky. Papež se několikrát setkal s pravosl. patriarchou Athénagorem (1886-1972) a v závěru 2. vatikánského koncilu zrušili exkomunikaci, která vedla k vých. círk. schizmatu (1054); rozvíjely se i diskuse s protest. církvemi. V soudobé římkat. církvi koordinuje všechny ekum. vztahy s neřím. církvemi Sekretariát pro jednotu křesťanů, zal. 1960 Janem XXIII. (A. Bea); dialog probíhá na úrovni hierarchie. V duchu e. iniciuje římkat. církev pravidelné ekum. modlitby za mír, v Assisi je činné Mezinárodní středisko pro mír mezi národy.
Viz též: dialog židovsko-křesťanský (JKI-J), ekumenismus (JKI-I)