ší‘a (JKI-I)

ší‘a (od arab. ší‘at Alí – strana Alího) Druhý nejvýzn. směr v islámu (sunna). Příčinou rozkolu byl spor o charakter nástupnictví ve funkci hlavy obce věřících, k němuž se Muhammad za svého života nevyjádřil. Na jedné straně byl hájen princip volitelnosti hlavy obce z okruhu Kurajšovců (sunna), na druhé straně dědičné následnictví v linii potomků bratrance a zetě Alího Ibn Abí Táliba. Už za třetího chalífy Usmána (644-656) se ozývaly hlasy volající po nápravě a uplatnění práv členů Prorokovy rodiny. Vražda Usmána 656 byla prvním velkým otřesem obce, který spory dále vyhrotil. Umajjovci kryli své ambice právem mstitelů za Usmánovu smrt. Alí nedokázal využít příznivé situace a podlehl rozhodnosti pozdějšího umajjovského chalífy Mu‘áwiji, nakonec 661 zemřel rukou stoupence cháridži. Také synové Alího Hasan a Husajn byli odstraněni, jeden úplatkem, druhý vraždou (Karbalá).

Potomci Muhammadovy rodiny zůstali nadále význ. veličinou v islám. prostoru, v určitých obdobích dosáhli značných polit. úspěchů na straně sunny (Abbásovci, Hášimovci) i ší‘y (Bújovci, Fátimovci, Karakojunlu, Safíjovci aj.). Výrazně se do dějin islámu zapsaly i různé odnože š., zvané ghulát (extrémisté, asasínové, ismá‘ílíja, karmaté, drúzové, alawité, zajdíja), které se utvářely po odklonech od většinového směru zvaného isná ašaríja. Postavení š. však obecně zůstalo poznamenáno okolnostmi počátků hnutí. Mocenskou i početní převahu získala sunna. Ačkoliv další vývoj sunny se nevyhnul rozporům, stala se státotvorným systémem s mocenskými prostředky. Polit. zájmy chalífátu přispěly k rychlejšímu vyzrání její dogmatické struktury, ale i k jejímu uzavření a stagnaci. Š. naproti tomu vycházela z kritiky sunnitských dogmat, v polit. sféře začala sdružovat opozici z řad nespokojených klientů (konverze, maulá), z vrstev stojících proti arab. aristokracii. Okolnost, že š. nakonec dosáhla největšího rozmachu v Íránu, budí mylný dojem, že jde o hnutí Íránců proti Arabům (šu‘úbíja). Prvními ší‘ity byli Arabové. Š. se rozvíjela bez opory státní moci a její četné odnože se pokládaly za schizmatické, heretické, nežádoucí. Její vyznavači byli pronásledováni, což vzbuzovalo pocity křivdy a upevňovalo víru ve vlastní pravdu. Odtud pramenil sklon k niternému hledání pravdy i k bezvýhradné pokoře před autoritami.

Právě potřeba Bohem správně vedené autority vyústila v doktrínu imámátu (imám), která stojí na učení šestého imáma Dža‘fara as-Sádika (z. 765), doplněném a uplatněném v polit. praxi ve 20. stol. (Chomejní, velájate fakíh). Podle ní Muhammad předal Alímu dar božského posvěcení, jež jej učinilo neomylným, přecházelo dál na jeho potomky a opravňovalo k legitimnímu vedení obce. Řada imámů z rodu Alího působila veřejně, poslední dvanáctý odešel, aby působil jako „skrytý imám“ (al-imám al-machfí, ghajba) a vrátil se na zem jako mahdí. Skrytý imám je pro š. nejvyšší autoritou zajišťující správné vedení (hudá). Po dobu jeho nepřítomnosti jej zastupují nejvyšší duchovní, mudžtahidové (idžtihád). Na ně přechází božské posvěcení, mj. neomylnost a neschopnost zhřešit. Tento argument má doložit nadřazenost ší‘itského duchovenstva nad světskou mocí (duchovenstvo).

V zásadních otázkách nároků Alího rodiny a návratu skrytého imáma bylo ší‘itské duchovenstvo (s výjimkou sekt zajdíja a kajsáníja) zajedno. Otázka, který z četných potomků je skrytý imám, se však stala příčinou vzniku mnoha odnoží, z nichž lze vydělit několik směrů: k sedmému imámovi Músovi al-Kázimovi (z. 799) se hlásila sekta musávíja. Jeho bratr Ismá‘íl (z. 760), sedmý imám podle svých stoupenců, dal jméno sektě ismá‘ílíji. Největšího polit. úspěchu dosáhl většinový směr ší‘y, zvaný isná ašaríja (dvanáctníci), která se vstupem Safíjovců na íránský trůn 1501 stala a dodnes zůstala stát. náboženstvím v Íránu, četné stoupence má i v dalších zemích. V 18. stol. se pokusil perský šáh Nádir prosadit v Íránu kompromisní, tzv. dža‘farovský mazhab, což byl sunnitský ritus rozšířený o ší‘itské dogmatické a práv. zvláštnosti. Pokus byl neúspěšný.

Výrazné a od sunny odlišné rysy ší‘itského dogmatu: 1. Ší‘ité zúžili volbu chalífy na Alího a jeho potomky; 2. dědičně na ně přecházely Bohem dané schopnosti, jedině opravňující k duch. vedení obce; 3. dědičná linie imámů disponujících tímto darem je uzavřena vírou v skrytého imáma a v přenesení jeho duch. schopností na tvůrce ší‘it. práva – fukahá, mudžtahidy, tím se světská moc dostává do podřízenosti vůči ší‘itskému duchovenstvu; 4. mesianismus; 5. označení Alího za mystického božího druha, kult mučedníků a imámů jako světců neporušuje dle š. princip jedinosti boží; 6. š. převzala některé prvky z mu‘tazily (pojetí boží jedinosti, boží spravedlnosti a pojetí lidské vůle); 7. Umajjovce označila š. za uzurpátory; 8. soubor tradic (hadís u sunnitů, achbár u š.) je pro oba směry druhým zákl. zdrojem práva, v š. jsou zdůrazněny zásluhy rodu Alího a naopak vynechány části o osobách pro š. nežádoucích; 9. š. konají poutě nejen do Mekky a Medíny, ale rovněž k hrobům imámů.

Miloš Mendel

Viz též: šíʻa (Islam)