Kněžské bratrstvo svatého Pia X.: Porovnání verzí
imported>JD (oprava odkazů na RCNS u MK ČR) |
|||
Řádek 56: | Řádek 56: | ||
=== Počet věřících === |
=== Počet věřících === |
||
− | + | Do roku 2021 neexistovala, respektive nebyla dostupná žádná evidence věřících/příznivců Kněžského bratrstva sv. Pia X., ani jiných forem tradicionalistického katolicismu. Bylo by jistě lákavé považovat za ně všechny, kdo se v rámci sčítání lidu prohlásili za „katolíky“ ale nepřihlásili k Římsko- (nebo Řecko-)katolické [[Církev římskokatolická|církvi]] (v roce 2011, kdy se poprvé tato možnost objevila, šlo o 71 138 osob), ale tak tomu téměř jistě není. V případě vědomého přihlašování tímto způsobem šlo ve většině případů spíše o liberální věřící vyjadřující nesouhlas s oficiálními církevními stanovisky a představiteli. Počet stoupenců tradicionalistického katolicismu bývá naproti tomu odhadován jen na několik stovek. Při sčítání lidu v roce 2021 se ke Kněžskému bratrstvu svatého Pia X. přihlásilo 156 osob. |
|
== Literatura == |
== Literatura == |
Verze z 29. 3. 2022, 17:03
Kněžské bratrstvo svatého Pia X.
Kněžské bratrstvo svatého Pia X. je společenství tradicionalistických katolických věřících mimo římskokatolickou církev. Je součástí širšího fenoménu katolického tradicionalismu, tedy hnutí odmítajícího změny v církvi v důsledku II. vatikánského koncilu a vývoje církve po něm. Ačkoliv na mezinárodní úrovni dochází ke sblížení římskokatolické církve a tohoto společenství, český děkanát (tehdy priorát) Bratrstva podal návrh na registraci a roku 2017 se Kněžské bratrstvo svatého Pia X. stalo státem registrovanou církví. Církev přitom nepožívá tzv. zvláštních práv.
Historie tradicionalistického katolicismu
Kněžské bratrstvo svatého Pia X. patří do širokého a nejasně vymezeného proudu katolického tradionalismu. Tímto pojmem se označují společenství v rámci římskokatolické církve, na jejím okraji, nebo dokonce i mimo ni, pro něž je charakteristický odpor ke směřování církve po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Kněžské bratrstvo svatého Pia X. se sice ocitlo mimo církev, ale na škále tradicionalistického hnutí se nachází spíše uprostřed. Vzdálenější od církve jsou radikální hnutí sedisvakantistů, jehož stoupenci neuznávají poslední papeže a považují jejich úřad za uprázděný, nebo společenství s vlastními papeži. Naopak v souladu s církví působí Kněžské bratrstvo svatého Petra a například také mezinárodní laická organizace Una voce je obvykle tvořena katolíky, kteří zůstávají ve společenství své církve.
Kritikem nové orientace římskokatolické církve se stal i arcibiskup Marcel Lefebvre (1905–1991). Narodil se ve Švýcarsku, roku 1929 byl vysvěcen na kněze, vstoupil do Kongregace svatého Ducha a od roku 1932 působil v misii a pastoraci v Africe. Roku 1948 se stal apoštolským delegátem pro francouzsky hovoříci Afriku a roku 1955 dakarským arcibiskupem. V této roli se také účastnil přípravy II. vatikánského koncilu a roku 1962 na úřad dakarského arcibiskupa rezignoval. Krátce stál v čele diecéze ve francouzském městě Tulle, ale ještě roku 1962 byl zvolen generálním představeným Kongregace svatého Ducha. Byl zklamán závěry II. vatikánského koncilu, roku 1968 rezignoval na úřad představeného Kongregace a odešel na odpočinek do rodného Švýcarska.
Nepřestal být ovšem vyhledáván těmi, kdo byli pokoncilním vývojem církve zklamáni. Jako rádce tradicionalisticky orientovaných studentů nakonec souhlasil s tím, že pro ně otevře seminář, nejprve roku 1969 při Univerzitě ve Fribourgu, od roku 1970 v Econe v kantonu Valais. V témže roce také vzniklo Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (Fraternitas sacerdotalis sancti Pii X., zkratkou FSSPX) a získalo souhlas pro svou činnost od místního biskupa. Cílem Bratrstva je formace nových kněží a zachování tridentské liturgie (viz tridentský koncil). Církevní autority se patrně cítily ohroženy popularitou semináře a po vizitaci roku 1974 odmítly schválit jeho další působení. Kněžská svěcení následujícího roku tak nebyla z hlediska církve platná a papež Pavel VI. roku 1976 Lefebvrovi odňal kněžská pověření. Napjaté vztahy se vyhrotily po mezináboženském setkání v Asissi roku 1986, ale přesto roku 1988 směřovaly obě strany k dohodě. Bratrstvu byla povolena tridentská liturgie a Lefebvrovi byla odňata suspenze. Domluva ohledně vysvěcení biskupů se ale táhla. Ve svém pokročilém věku a v situaci církve, kterou Marcel Lefebvre chápal jako „stav nouze“, se cítil být oprávněn vysvětit čtyři biskupy, a to navzdory tomu, že ho papež Jan Pavel II. upozornil, že tímto skutkem dojde k jeho exkomunikaci. V důsledku této exkomunikace se od Kněžského bratrstva svatého Pia X. roku 1988 oddělilo Kněžské bratrstvo svatého Petra a zůstalo ve společenství s římskokatolickou církví; sloužit latinskou mši je tomuto Bratrstvu povoleno.
Po smrti Marcela Lefebvra vedl Kněžské bratrstvo Němec Franz Schmidberger (*1946) až do roku 1994. Dalším generálním představeným byl Švýcar Bernard Fellay (*1958), jeden ze čtyř biskupů, vysvěcených Lefebvrem. Roku 2005 se s ním sešel papež Benedikt XVI. Jednání směřovala ke zrušení exkomunikace čtyř biskupů. Vstřícným gestem směrem ke všem tradicionalistům bylo rozhodnutí papeže z roku 2007, jíž bylo umožněno používat při bohoslužbě tradiční, předkoncilní liturgii. Jednání Benedikta XVI. skutečně dospělo roku 2009 ke zrušení exkominukace biskupů. To ale způsobilo skandál v římskokatolické církvi i mimo ni, neboť jeden z těchto biskupů, britský tradicionalista Richard Nelson Williamson (*1940) se právě v dnech, kdy byl dekret o zrušení jeho exkomunikace vydán, projevil při rozhovoru pro švédskou televizi jako popírač holocaustu. Biskup Fellay se jménem Kněžského bratrstva svatého Pia X. od něj i od jakýchkoli antisemitských postojů distancoval. V dalších letech se biskup Richard N. Williamson dostal do dalších sporů s vedením Kněžského bratrstva hlavně kvůli ochotě tohoto vedení vést rozhovory s představiteli církve, a byl proto roku 2012 z Bratrstva vyloučen.
Další vstřícné gesto ze strany církve učinil papež František, když s ohledem na budoucí navázání plného společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. uznal v tzv. milostivém roce 2015–2016 platnost svátosti smíření udělené knězem Bratrstva. Nadále ovšem platí, že kněžská svěcení členů Bratrstva považuje církev za neplatná a neplatné jsou i ostatní jimi udílené svátosti.
Roku 2018 vystřídal Bernarda Fellaye ve vedení Kněžského bratrstva svatého Pia X. italský kněz Davide Pagliarani (* 1970). Svou budoucnost si Kněžské bratrstvo svatého Pia X. představuje patrně v postavení plnohodnotné součásti římskokatolické církve, ovšem nepodléhající místním biskupům, nýbrž přímo papeži, tedy jako papežova osobní prelatura nebo v obdobném postavení.
Religionistická charakteristika tradicionalistického katolicismu
Kněžské bratrstvo svatého Pia X. se považuje za součást římskokatolické církve, má ovšem k této církvi (a zvláště k jejímu vedení) ambivalentní vztah. Na jedné straně jsou jeho stoupenci vedeni k poslušnosti toho, co církev učí, uznávají církevní hierarchii od papeže až k místním biskupům (i když podle nich tito hierarchové „bloudí“) a uznávají za platné také svátosti, které jsou v círvi udělovány. Na druhou stranu právě ve jménu této věrnosti církvi zpochybňují její směřování po II. vatikánském koncilu a rozhodnutími tohoto koncilu se necítí být vázáni. Některé činy a postoje pokoncilních papežů tak hodnotí jako kroky, které jsou v rozporu se samotným smyslem jejich úřadu. Rozdíl oproti současné římskokatolické církvi tedy není v obsahu víry, ale spíše v interpretaci jednotlivých částí římskokatolické nauky.
Za zásadní pochybení koncilu považují nahrazení tradiční (tridentské, latinské) mešní liturgie podle misálů z roku 1962 novým mešním řádem. Obrácení kněze tváří k lidu během mše, používání živých jazyků místo latiny, nový misál nebo možnost laiků účastnit se liturgie považují za „protestantizaci“ liturgie a tyto změny jednoznačně odmítají. Předkoncilní liturgie je proto hlavní charakteristikou Kněžského bratrstva svatého Pia X. Předkoncilní podobu mají v Kněžském bratrstvu sv. Pia X. i další obřady.
Spolu s novou liturgií odmítá Kněžské bratrstvo svatého Pia X. i další změny v římskokatolické církvi, které II. vatikánský koncil přinesl. Odmítání jde u některých stoupenců Bratrstva tak daleko, že – společně s některými dalšími tradicionalisty – hovoři o novém koncilním náboženství a staví ho do protikladu s jediným pravým katolickým náboženstvím, tedy s římskokatolickou církví v její předkoncilní podobě. Považují se ty, kdo střeží pravé křesťanské hodnoty. Za bod zlomu ve vývoji církve považují II. vatikánský koncil: mají za to, že církev na tomto koncilu podlehla modernistickým a liberálním „bludům“, před nimiž ji chránil zvláště účinně papež Pius X.
Tento papež (v úřadu v letech 1903–1910) ostře vystoupil proti tzv. katolickému modernismu, který chápal jako soubor idejí od historicko-kritického výkladu Bible, přes relativizaci teologických výpovědí (dogmat), která z něj vyplývá, přes inspiraci evolucionismem, ideu svobody vyznání, zapojení psychologie do pastorace až ke všemu ostatnímu, co shledával jako projevy snahy o přizpůsobení katolické církve modernímu světu. V dekretu Lamentabili sane exitu, obsahujícím seznam 65 „omylů“, a v encyklice Pascendi Dominici gregis (oboje z roku 1907) modernismus odsoudil. Od roku 1910 pak museli kandidáti kněžského svěcení skládat přísahu, jíž se modernismu odříkali a připojovali se k zavržením, které obsahovaly dokumenty z roku 1907.
Opuštění protimodernistického postoje na II. vatikánském koncilu (antimodernistická přísaha byla zrušena papežem Pavlem VI. roku 1965) považují tradicionalisté za příčinu úpadku církve. Těžko přijatelný je pro ně například (a zvláště) nově formulovaný vztah k nekatolíkům a k příslušníkům jiných náboženství, a tedy opuštění pozice výlučnosti. Nekatoličtí křesťané jsou tradicionalisty považováni za schizmatiky a heretiky a jejich společenství jsou často nazývána sektami, příslušníci jiných náboženství (kromě judaismu) jsou považováni za pohany. Ovšem také vymezení proti judaismu (obsahující někdy i antijudaistické stereotypy) je u tradicionalistů běžné.
Členství v Kněžském bratrstvu je vyhrazeno pouze kněžím a příslušníkům společenství bratrů či sester, žijícím v prioriátech řeholním způsobem. Hlavním cílem Bratrstva byla výchova kněžích, ale časem se pravděpodobně stejně důležitou oblastí činnosti stala pastorace věřících, kteří bohoslužby vedené těmito kněžími navštěvují. Toto rozšíření zájmu je dobře patrné na české situaci, kdy za členy Kněžského bratrstva svatého Pia X. se při registračním procesu na Ministerstvu kultury ČR deklarovali i laici.
Kritický postoj vůči současné společnosti (a zvláště vůči její většinové morálce a změnám například v genderových rolích nebo v pojetí manželství) a pesimistický pohled na vývoj církve přivádí tradicionalisty ke konzervativismu, a některé z nich dokonce do blízkosti konspiracismu, pravicového extremismu a antisemitismu. Vyhraněné ideologie jako marxismus nebo nacismus nejsou ale považovány za slučitelné s křesťanstvím.
Tradicionalistický katolicismus a Kněžské bratrstvo sv. Pia X. v České republice
Důsledný příklon k církevní tradici v té podobě, jaká se utvářela v raném novověku a v „dlouhém“ 19. století a odmítání jakýchkoli modernistických (liberalistických) snah bylo jednou z cest odporu českých římských katolíků vůči komunistickému režimu. V části české římskokatolické církve tak vznikl jakýsi „lefebvrismus před lefebvrismem“, což ostatně konvenovalo skutečnosti, že přijímání výsledků II. vatikánského koncilu bylo před rokem 1989 nutně jen částečné a neúplné. Postupné pronikání ducha aggiornamenta, snahy o církevní obnovu znovu patrné nejpozději od osmdesátých let a otevření české společnosti i církve mezinárodním vlivům po pádu komunistického režimu vedly k rychlému konci většiny těchto tendencí a skupin – velká většina římských katolíků, kněží i laiků, se prostě podřídila hierarchické autoritě učitelského úřadu ve své církvi. Mnohdy formou určitého pokání za nechtěné dřívější odmítání moderního církevního směřování, v jiných případech alespoň jako uznání autority a jednoty celé církve; skrytých odpíračů bylo asi jenom velmi málo. Otevření mezinárodním vlivům na druhou stranu znamenalo, že na (některé) české katolíky začaly působit i myšlenky tradicionalistického katolicismu včetně lefebvristického hnutí, nebo se k nim sami obrátili zděšeni liberálněmodernistickým (někteří autoři by řekli přímo „neomarxistickým“) směřováním společnosti i – podle jejich názoru – oficiálních představitelů římskokatolické církve.
Kněžské bratrstvo svatého Pia X. začalo v Československu působit již roku 1991 prostřednictvím kněží, kteří přijížděli ze zahraničí. Současným oficiálním představitelem Kněžského bratrstva sv. Pia X. v České republice je Tomáš Stritzko (* 1970), který byl v roce 1999 vysvěcen na kněze v semináři tohoto společenství v německém Zeitskopfenu. Začal sloužit mše v Rakousku a v České republice a v roce 2011 byl pověřen koordinací veškeré činnosti bratrstva v českých zemích, spadajících tehdy právě pod rakouský distrikt bratrstva. V srpnu 2011 vznikl v rámci rakouského distriktu oficiální český priorát, zasvěcený Panně Marii Růžencové, jehož administrátorem se Stritzko stal (v květnu 2018 byl priorát dále povýšen na děkanát). Tomáš Stritzko sloužil latinské mše a propagoval tradicionalistický katolicismus na různých místech České republiky, z hlediska římskokatolické církve ovšem neměl status kněze a byl považován za rozkolníka. Vstřícné kroky papeže Františka tuto situaci nezměnily, protože kupříkladu oprávnění k udílení svátosti manželství pro kněží-členy bratrstva je podmíněna souhlasem místního biskupa a česká biskupská konference deklarovala, že ji nebude udělovat (2017). Z tohoto důvodu Stritzko už od roku 2016 usiloval o registraci českého priorátu jako svébytné církve, k čemuž ministerstvo kultury – navzdory silnému odporu představitelů české římskokatolické církve – přivolilo v prosinci 2017. Pokud bude rozpor s církví překonán, stálo by Kněžské bratrstvo svatého Pia X. o to, aby jeho liturgické specifikum bylo vyjádřeno v poměru k římskokatolické církvi podobně, jako je tomu u řeckokatolické církve. Ta je ostatně také registrována českým státem jako samostatný subjekt.
Kněžské bratrstvo sv. Pia X. není ovšem jedinou ideovou či organizační základnou tradicionalistického katolicismu (nebo též integrálního katolicismu) v České republice. Někteří jeho členové se podílejí na činnosti místní organizace mezinárodního laického sdružení Una voce, založeného roku 1964 Francouzem Georgesem Cerbelaudem-Salagnacem (1906–1999). Zakládajícími členy české pobočky Una voce byli například tradicionalističtí aktivisté Radomír Malý (* 1947) a Michal Semín (* 1967). Oba patří také mezi spolupracovníky časopisu Te Deum, který nahradil dříve vycházející Mezinárodní katolický report (1998–2005). Časopis Te Deum vzbudil hned na počátku své existence roku 2006 ostrou diskusi v římskokatolické církvi; odsoudil ho tehdejší český primas Miloslav kardinál Vlk i tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Časopis vede Martin R. Čejka (* 1975). Michal Semín založil roku 2004 na obranu tradičních hodnot, a zvláště rodiny Institut svatého Josefa; od roku 2014 je ale činnost sdružení pozastavena. Také tradicionalistická prezentace Vendée, aktivně působící mezi lety 2009 a 2011, ukončila svou činnost, ale její texty jsou archivovány.
Radikální tradicionalismus, který samo Kněžské bratrstvo svatého Pia X. příkře odmítá, reprezentuje u nás uzavřená skupina sedisvakantistů kolem Společnosti Karla IV., která od roku 1990 vydávala časopis Trident. Na skupinu sedisvakantistů v Jablonci nad Nisou veřejně upozornil jen médii sledovaný spor roku 2000, jinak se tato společenství veřejně neprezentují. Orientovala se na slovenského biskupa Olivera Oravce (1941–2014), vysvěceného v tzv. skryté církvi (ilegální římskokatolické struktuře v době komunistického režimu). Velmi malým společenstvím je také tzv. Latinská církev, jejímž papežem (jménem Linus II.) byl roku 1994 zvolen Victor von Pentz z Jižní Afriky. Církev u nás vede Emanuel Koráb (* 1961) jako biskup Lohelius. Malé společenství v 90. letech minulého století u nás vytvořila i Palmarská katolická církev, jejímž papežem (Řehořem XVII.) byl Španěl Clemente Domínguez y Goméz (1946–2005). Tradicionalistické společenství se shromáždilo také kolem původně římskokatolického kněze Antonína Eliáše Dohnala (* 1946). Dohnal roku 1991 změnil ritus a vytvářel řeckokatolická společenství. Po několika organizačních změnách vystupuje jeho společenství v posledních letech jako Ukrajinská pravověrná řeckokatolická církev. Pod tímto názvem zažádalo o registraci českým státem jako církev a náboženská společnost, naposledy neúspěšně roku 2014.
Organizace církve
Počet členů Kněžského bratrstva svatého Pia X. se odhaduje asi na půl milionu, působí snad ve 40 zemích světa. Organizace je vedena generálním představeným a rozdělena na tzv. distrikty. Distrikt řídí superior. Jemu podléhají prioři, což jsou představení jednotlivých prioriátů, tedy společenství kněží (povolena jsou i mužská nebo ženská společenství žijící řeholním způsobem). Distriktů je celkem 14, přičemž česká část Kněžského bratrstva svatého Pia X. patří do rakouského distriktu (spolu se slovenskou, maďarskou, chorvatskou a slovinskou částí). V čele jednotlivých národních částí stojí děkan.
České společenství Kněžského bratrstva představuje děkanát Panny Marie Růžencové sídlící v Brně; kromě děkana v jeho rámci působí tři další kněží. Skupina kněžích má status řádového společenství s názvem Třetí řád svatého Františka. Církev také zřídila účelové zařízení Dílo svaté Hedviky, jeho činnost je učena jako „práce s dětmi a mládeží, jejich celoroční vzdělávání, prevence sociálně patologických jevů na základě křesťanských principů, organizování prázdninových pobytů, táborů a setkání, pořádání školicích kurzů a rekolekcí“. Na stejné brněnské adrese má sídlo i nakladatelství Dědictví svatováclavské (působí od roku 2000) a zapsaný spolek Credidimus Caritati (od roku 2012). Mše se konají v Praze, Staré Boleslavi, Pardubicích, Brně a Frýdku-Místku, Plzni, Českých Budějovicích, Uherském Brodě, Velkém Meziříčí, Žďáru nad Sázavou a v oblasti Liberce a Jablonce nad Nisou, a to v pronajatých prostorách nebo v soukromých objektech. Společenství nepravidelně vydává Informační leták a další tiskoviny, v současnosti částečně nahrazované internetovým zpravodajstvím.
Počet věřících
Do roku 2021 neexistovala, respektive nebyla dostupná žádná evidence věřících/příznivců Kněžského bratrstva sv. Pia X., ani jiných forem tradicionalistického katolicismu. Bylo by jistě lákavé považovat za ně všechny, kdo se v rámci sčítání lidu prohlásili za „katolíky“ ale nepřihlásili k Římsko- (nebo Řecko-)katolické církvi (v roce 2011, kdy se poprvé tato možnost objevila, šlo o 71 138 osob), ale tak tomu téměř jistě není. V případě vědomého přihlašování tímto způsobem šlo ve většině případů spíše o liberální věřící vyjadřující nesouhlas s oficiálními církevními stanovisky a představiteli. Počet stoupenců tradicionalistického katolicismu bývá naproti tomu odhadován jen na několik stovek. Při sčítání lidu v roce 2021 se ke Kněžskému bratrstvu svatého Pia X. přihlásilo 156 osob.
Literatura
Leoš KYŠA: „Naše katolická ultrapravice.“ Dingir 10, 2007, 3, s. 78–79.
Miloš MRÁZEK: „Římskokatolické alternativy I.“ Dingir 1, 1998, 4, s. 7.
Miloš MRÁZEK: „Časopis pro rebely.“ Dingir 9, 2006, 3, s. 81–83.
Miloš MRÁZEK: „Lefebvrovo hnutí na křižovatce?“ Dingir 12, 2009, 1, s. 8–9.
Peter ZUBKO: „Marcel Lefebvre.“ Historia ecclesiastica 2, 2011, 2, s. 312–321.
Oficiální internetové stránky: http://www.fsspx.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR