lidový islám (JKI-I): Porovnání verzí

imported>ZRN
(import JKI a Hind)
 
imported>ZRN
(přidán Slovník buddhismu)

Verze z 24. 10. 2024, 18:07

lidový islám Pomocný termín, zahrnující pestrou škálu religiózního sebevyjádření mimo rámec oficiální sunny. Týká se nepřehledného prostoru „žitého náboženství“, který se vědecky těžko analyzuje a systematizuje, vyžaduje spolupráci různých věd. oborů. Klasičtí islamisté se tematice l.i. rádi vyhýbají, protože tuto tematiku nezvládají metodicky. Není totiž pevně ukotvena v náb. a práv. textech a důsledně propojena s polit. či lit. dějinami islámu. Specialisté na mystiku se soustřeďují převážně na projevy fil. súfismu, resp. na reflexe súfíského myšlení v literatuře – zejm. poezii (láska mystická). Prostor se zde otevírá pro badatele z oblasti kulturní antropologie (etnologie). Jejich studie však často postrádají dostatečné sepětí s islamistickou (zejm. jazykovou) průpravou a omezují se jen na jednu oblast nebo komparaci dvou oblastí (Clifford Geertz) nebo sklouzávají do prostoru mnohomluvné filosofie dějin (Ernest Gellner), přičemž se projeví nedostatek smyslu pro hist. fakt a důležitý detail. Obtížné je už samo vymezení problému, stanovení hranic, kde končí normativní či oficiální islám, a kde začíná l.i. Navíc lze těžko oddělit l.i. od fenoménu mystiky. Příchodu islámu předcházel civilizační vývoj, který v oblastech získaných arab. expanzí dosahoval značného stupně (Byzanc, Persie, záp. Indie). Došlo k dlouhodobému procesu akulturace, k vzniku synkretické arabsko-islám. kultury. Mezi obyvatelstvem, jež bylo začleněno do islám. chalífátu, zanechal stopy jednak přírodní polyteismus, jednak vysoce rozvinuté náb. systémy (hinduismus, judaismus, křesťanství, zoroastrismus). Strohá doktrína nikde, tedy ani v islámu, plně neodpovídala potřebám psychiky a imaginace lidových vrstev, které se projevují především ve sklonu dodat obrazu víry barvitější podobu, obohatit jej o dramatizující a citové prvky, jež umožňují vyjádřit k transcendentnu osobní vztah. Mnohé projevy l.i. pocházejí z mimoislám. oblastí a mají lokální charakter. Muhammadovi byly připisovány zázračné činy (lid. varianty noční pouti a nanebevstoupení, svátky, zázraky), populární osobnost Alího byla obestřena nimbem hrdiny epických vyprávění. Prostor k rozmanitým projevům l.i. poskytl kult světců v sunnitských i ší‘itských oblastech (hrobka, marabut, ší‘a, zijára). Způsoby uctívání mučedníků, řádových šajchů, zbožných mužů (dervíš), hrobů význ. osob a přírodních objektů (kameny, stromy, studně, pahorky) porušovaly zákl. dogma o jedinosti boží. Mnohé kulty l.i. spojují víru v jediného Boha s předislám. zvyky a praktikami (amulety, růženec). Také smuteční tryzny ší‘itů za smrt Husajna (ášúrá, ta‘zije) jsou rozvíjeny obrazotvorností náb. folklóru. Lze doložit i projevy islám. zbožnosti ovlivněné okultními praktikami (magie). Oficiální (státní) islám podobné praktiky formálně vždy kritizoval, ale většinou tiše toleroval. V některých oblastech se světci stávali nár. symboly boje proti evrop. kolonialismu (Abd al-Kádir, Abú Midján, Šamil), jinde byl l.i. cílem kampaně bojovných reformistických hnutí (Tálibán, wahhábíja).

Miloš Mendel