Církev adventistů sedmého dne

Církev adventistů sedmého dne je českou součástí celosvětového společenství, které se ve Spojených státech formálně ustavilo roku 1863, ale jehož kořeny jsou již v tzv. velkém očekávání ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století. Právě okolnosti očekávání druhého příchodu Krista, přesvědčení o sobotě jako o správném dnu odpočinku podle božího přikázání a specifický vztah ke zdraví jsou hlavními specifiky tohoto společenství konzervativních evangelikálů. Do českého prostředí adventní hnutí vstoupilo na konci 19. století a k jeho plné institucionalizaci došlo v období kolem první světové války, od roku 1950 je Církev adventistů sedmého dne státem uznanou církví (s výjimkou zákazu a pronásledování v letech 1952–56), v současnosti užívá institutu tzv. zvláštních práv.

Historie adventního hnutí se zvláštním zřetelem k adventismu sedmého dne

Adventisté sedmého dne tvoří nejvýznamnější z těch společenství, která jsou pokračovateli adventistického (adventního) hnutí. Adventistické hnutí vzniklo ve Spojených státech v prostředí rychle se rozvíjejícího evangelikalismu ve třicátých letech 19. století na základě myšlenek farmáře Williama Millera (1782–1849). Miller byl náruživým čtenářem a po své konverzi roku 1816 se začal intenzivně věnovat Bibli původně snad především proto, aby mohl oponovat námitkám svých deistických přátel vůči její pravdivosti v doslovném významu. Miller byl totiž naopak přesvědčen, že celá Bible je bezrozporným „božím slovem“, které nese aktuální a pravdivé poselství. Je proto třeba ji zkoumat, a to včetně různých časových údajů, které nemají být vztahovány pouze k minulým událostem, ale mají být chápány jako proroctví budoucích dějů. Patrně již roku 1818, ale nejpozději roku 1823 došel Miller k názoru, že nejvýznamnější z těchto budoucích dějů – druhý Kristův příchod (advent, srov. parúsie) – se uskuteční roku 1843.

Stejně jako jiní vykladači také Miller vyvozoval z několika míst v Bibli výkladové pravidlo, že jednomu dni uvedenému v biblickém proroctví odpovídá jeden kalendářní rok. Ze slov Knihy Daniel (8,13) „Až po dvou tisících třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti“ (v klasickém anglickém překladu Bible krále Jakuba: „bude svatyně očištěna“) Miller vyvodil, že druhý Kristův příchod nastane na konci období 2300 let. Začátek tohoto období určil na základě slov z téže biblické knihy (9,24): „Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému lidu ... než bude skoncováno s nevěrností.“ Miller předpokládal, že těchto 490 let (70 týdnů) je tou částí historie židovského národa, jež je vymezena rokem 457 př. Kr., kdy perský král Artaxerxes dal příkaz k obnově Jeruzaléma, a rokem 33, kdy byl ukřižován Ježíš Nazaretský. Z této úvahy podepřené řadou výkladů dalších míst Bible Miller odvodil, že Kristus přijde do roku 1844, aby ohněm „očistil svatyni“. Svatyně měla symbolizovat planetu Zemi.

Až roku 1831 a teprve na výzvu svých přátel Miller vystoupil s tímto výpočtem veřejně. Roku 1833 se stal baptistickým laickým kazatelem a začal být zván ke kázáním a přednáškám ve sborech amerických evangelikálních denominací. Jeho poselství přebírali další kazatelé a stejně jako on vydávali také brožury a traktáty, psali do evangelikálních časopisů, vystupovali na táborových shromážděních a pořádali konference. Účinek Millerova poselství zvyšovaly i přírodní úkazy, například v roce 1833 roj meteoritů považovaný za nebeské znamení „padání hvězd“, nebo velká kometa v únoru 1843.

Millerité (nebo též adventisté, jak se sami nazývali) byli příslušníky různých evangelikálních denominací. Spojovalo je jen přesvědčení, že Bibli musí být rozuměno doslovně, že Millerův výpočet je správný a že římský katolicismus je nepřítelem skutečných křesťanů (a papež je samotným antikristem). Jedinečnou roli v šíření Millerova poselství po celých Spojených státech měl kazatel Joshua V. Himes (1805–1895), který roku 1840 založil Znamení časů, patrně nejvlivnější z mnoha adventistických periodik. Vzrušená atmosféra začátku čtyřicátých let přiměla některé místní evangelikální sbory k vylučování milleritů a jiní adventisté tyto sbory opouštěli sami v přesvědčení, že tak „vycházejí z Babylonu“. Tím vzniklo několik ryze adventistických sborů; Himesův bostonský sbor byl roku 1840 mezi prvními. Celkový počet tehdejších aktivních adventistů se obvykle odhaduje asi na padesát až sto tisíc. Spolu s váhavě očekávajícími jich podle jiných odhadů mohl být ovšem až milion. Na naléhání svých stoupenců Miller roku 1842 upřesnil čas Kristova příchodu a očištění pozemské svatyně na dobu mezi 21. březnem 1843 a 21. březnem 1844.

Když tato doba uplynula, Miller se nejprve domníval, že Kristus záměrně mešká s příchodem, pak ale v květnu svým následovníkům napsal, že se zmýlil. V srpnu vystoupil jeden z adventistických kazatelů, Samuel S. Snow (1806–1870), s myšlenkou, že definitivním datem „očištění svatyně“ je 22. říjen 1844. Miller a další adventističtí kazatelé toto datum potvrdili. Po něm ovšem nastalo tzv. velké zklamání. V jeho důsledku někteří adventisté odstoupili od křesťanské víry a jiní podobně jako Miller uznali svůj omyl, znovu se přimkli ke svým denominacím a nadále hlásali Kristův brzký příchod, aniž by ovšem stanovovali jeho datum. Patrně většina z adventistů ale setrvala ve svých původních přesvědčeních o důležitosti roku 1844 a hledala přijatelné vysvětlení, proč Kristus nepřišel tak, jak byl očekáván. Tito adventisté také trvali na tom, že „dveře se uzavřely“ a že Kristus (ať už přijde kdykoli) nadále počítá jen s těmi, kteří jeho příchod čekali už v říjnu 1844.

Jedno z přijatelných vysvětlení, proč byli očekávající zklamáni, přinesl jiný z adventistických kazatelů, farmář Hiram Edson (1806–1882). Na základě svého vidění Edson tvrdil, že Kristus roku 1844 skutečně vstoupil do svatyně, nebyla to ovšem Země jako symbolická svatyně, nýbrž svatyně na nebesích. Předpokládal, že v této svatyni zůstaly v nebeských knihách zaznamenány lidské hříchy a že Kristus jako velekněz začal roku 1844 ve svatyni „vyšetřující soud“, jímž jsou tyto hříchy definitivně odstraňovány. Tím se svatyně očišťuje. Po skončení tohoto díla nastane jeho viditelný příchod na Zemi. Někteří z adventistů byli přesvědčeni, že se uskuteční do sedmi let.

S myšlenkou očištění nebeské svatyně, kterou Edson publikoval roku 1845, se setkala také Ellen Gould Harmonová (později provdaná Whiteová, 1827–1915) a přijala ji – jak později napsala – jako „klíč k vysvětlení zklamání“. Nedlouho předtím (roku 1842) byla pokřtěna v jedné z metodistických denominací, ale hned následujícího roku z ní byla spolu s rodiči vyloučena kvůli zaujetí pro Millerovy předpovědi. Harmonová měla již roku 1844 své první vidění a ještě dříve, než přijala Edsonův „klíč k vysvětlení zklamání“, povzbuzovala svými viděními ostatní zklamané adventisty a potvrzovala jejich příslušnost k 144 tisícům vyvolených. Podobně jako Edson nebo adventistický kazatel James White (1821–1881), za nějž se roku 1846 provdala, stala se Harmonová oblíbeným hostem neformálních shromáždění adventistů, kteří setrvali ve své víře v Kristovo očištění svatyně. Na těchto shromážděních a konferencích se setkala také s adventistickým kazatelem Josephem Batesem (1792–1872), který hájil myšlenku tzv. sobotních baptistů, že biblickým „dnem odpočinku“ je ve skutečnosti sobota, a nikoli v křesťanstvu obvyklá neděle. Na základě vidění zářícího čtvrtého přikázání o dni odpočinku potvrdila roku 1847 Ellen G. Harmonová-Whiteová důležitost zachovávání soboty. Toto vidění zároveň prokázalo selhání očekávajících v tom, že doposud měli za den odpočinku neděli, a odhalilo příčinu, proč Kristus dopustil jejich tak těžké zklamání.

Manželé Whiteovi působili mezi adventisty, kteří tvořili zbytek kdysi mohutného hnutí, velmi efektivně: Ellen jako prorokyně a vykladačka Bible, James jako vydavatel a organizátor, oba jako řečníci. Svůj vliv ještě zvýšili, když od roku 1850 začali vydávat časopis Review and Herald, který kromě jiného povzbuzoval adventisty k vytrvalosti v očekávání brzkého Kristova příchodu a k dodržování sobotního odpočinku. Kvůli práci v neděli, kterou „sobotní adventisté“ považovali za všední den, měli někteří z nich potíže s americkými úřady, a několik jich dokonce bylo uvězněno. Od roku 1851 proto adventisté ztotožňovali Spojené státy s biblickou šelmou, která sice díky ústavně zakotvené svobodě náboženství vypadala „jako beránek“, ale svými zákony o neděli „mluvila jako drak“ (Zj 13,11). Zápas s touto „šelmou“ posílil víru „sobotních adventistů“ a upevnil autoritu prorokyně Whiteové. V této době – po uplynutí sedmi let napjatého očekávání Kristova příchodu na Zemi – se vytrácela důležitost přesvědčení, že roku 1844 „se dveře uzavřely“. Na základě vidění tak prorokyně Whiteová potvrdila, že se „otevřely jiné dveře“ a „jedna část Ježíšovy služby skončila a začala jiná“. Adventisté proto obnovili své misijní působení a počet těch, kdo v Ellen Whiteové spatřovali boží prorokyni, poměrně rychle vzrůstal.

Dalším krokem ke vzniku kompaktního společenství se stalo velmi důležité vidění Ellen Gould Whiteové, známé jako Velký spor. Knižně bylo vydáno roku 1858 (česky kniha vychází pod názvy Velké drama věků nebo Velký spor věků) a přineslo zpracování dějin křesťanské církve se zvláštním ohledem na počátky adventismu a na vysvětlení událostí kolem roku 1844. Velkou pozornost věnovalo i budoucím událostem lidstva. Popis okolností konečného božího vítězství ve „velkém sporu“ se satanem vytvořil dojem časové blízkosti, ale zdaleka už ne takové naléhavosti, s jakou byl Kristův příchod očekáván před patnácti či dvaceti lety. Touto knihou získalo formující se společenství jasný výklad nejen událostí, které byly doposud stále poněkud matoucí, ale také své role v křesťanských dějinách a budoucích událostech.

Pro tuto a mnoho dalších knih, vzniklých na základě vidění Ellen Whiteové, manželé Whiteovi založili roku 1861 nakladatelství. Z michiganského Battle Creeku, kam roku 1855 přesídlili, se stalo centrum společenství, jež roku 1860 přijalo název „adventisté sedmého dne“. A tam se také konala roku 1863 konference, na niž byla ustavena Generální konference jako řídící orgán jednotlivých sborů. Vznikla tak denominace tvořená 125 sbory s celkem asi třemi a půlí tisíce členů. Vznik denominace ovšem musela Ellen Whiteová prosadit navzdory tvrdé opozici, podle níž byl tento krok „návratem do Babylonu“. Dosud totiž adventisté odmítali jakoukoli církevní organizaci jako znamení nepravého křesťanství.

V témže přelomovém roce 1863 měla Ellen Whiteová zásadní vidění, které se týkalo lidského zdraví. Již dřívějšími viděními se zařadila mezi významné osobnosti, které se během 19. století přičinily o řadu sociálních a zdravotních reforem americké společnosti, ale ve vidění v roce 1863 se jí různé dřívější podněty uspořádaly do systému zdravotní reformy. Propagovala pak jednoduchou, pokud možno bezmasou stravu, tělesná cvičení a optimistické a altruistické duševní nastavení. Naopak odmítala alkohol, tabák a kofein jako látky, které znečišťují boží chrám, jímž je lidské tělo. Vystupovala – zpočátku velmi ostře – proti soudobé medicíně a farmacii a doporučovala raději přírodní léčbu, především vodoléčbu. Roku 1866 vzniklo v Battle Creeku první z mnoha adventistických sanatorií a dalších zdravotnických zařízení. K jeho týmu se roku 1876 připojil lékař John Harvey Kellogg (1852–1943), výrazná postava, která se proslavila například vynálezem kukuřičných lupínků.

Následujícího roku po založení sanatoria byla díky dalším viděním zahájena i oděvní reforma. V souladu s viděními Whiteová chtěla ulehčit ženám od tehdy běžného nezdravého a nepříjemného způsobu odívání a zároveň doporučovala, aby oděvy podtrhovaly cudnost žen. Její oděvní reforma ale nebyla mezi adventisty sedmého dne zdaleka tak dobře přijata jako reforma zdravotní a Whiteová ji nakonec opět na základě vidění v roce 1875 v podstatě ukončila. Naopak za úspěšné je z dnešního hlediska možné považovat školství adventistů sedmého dne. Whiteové se v téže době podařilo překonat nedůvěru některých z nich k vyššímu vzdělávání, a roku 1874 tak mohla být založena Battle Creek College, dnešní Andrews University.

Svým současným jménem univerzita odkazuje k prvnímu zahraničnímu misionáři adventistů sedmého dne Johnu Nevinsu Andrewsovi (1829–1883), jenž byl v roce 1874 vyslán do Evropy. Misijních destinací pak rychle přibývalo, takže na začátku 20. století adventisté sedmého dne působili již na všech obydlených kontinentech v celkovém počtu asi 78 tisíc. K úspěchu zahraniční misie přispěla i Ellen Whiteová, která po smrti manžela roku 1881 často cestovala a na svých cestách povzbuzovala nově založené sbory.

Důležitým, možná dokonce zlomovým bodem pro vývoj církve se stal výsledek sporu, který vyvrcholil na Generální konferenci v Minneapolis roku 1888. Zástupci mladší generace adventistů sedmého dne, Alonzo T. Jones (1850–1923) a Ellet J. Waggoner (1855–1916), nakonec po velké diskusi prosadili postoje, které si více cení křesťanovy víry než úzkostlivého dodržování pravidel. V tomto ohledu i v jiných sporných bodech se tak adventismus ještě více přiblížil tradičním křesťanským pojetím. Rozhodující pro výsledek diskuse patrně bylo to, že se na stranu mladších církevních činovníků postavila Ellen Whiteová.

Whiteová celkově zanechala asi dva tisíce proroctví, na jejichž základě vzniklo 24 knih a další desítky svazků složené z jejích kratších spisů, článků a rukopisů. V době její smrti roku 1915 se počet adventistů sedmého dne již blížil 144 tisícům, což měl být podle původního adventistického přesvědčení plný počet příslušníků „pravé církve“. Růst celosvětového společenství ovšem pokračoval a v současné době se počet adventistů sedmého dne odhaduje až na asi 18 milionů. Význam zahraniční misie ukazuje fakt, že Američané tvoří již méně než 9 % světového společenství. Zvláštností intenzivní misie adventistů sedmého dne je propojení náboženských témat se zdravotními. Naznačuje se tím, že spása se má týkat celého člověka i s jeho tělesností a sociálními vazbami.

Religionistická charakteristika adventismu

Ačkoliv se již první adventisté sedmého dne ústy Ellen Gould Whiteové zřetelně distancovali od evangelikálů a kritizovali evangelikální zbožnost jako „povrchní“, pouze „citově vzrušenou“ a podobně, jejich společenství bylo a je možné považovat za součást evangelikalismu. Je tomu tak nejen v důsledku metodistického rodinného zázemí Ellen Harmonové-Whiteové a dalších zakladatelských osobností, ale především v důsledku toho, že Millerovy výpočty nacházely ohlas takřka výhradně mezi evangelikály, kteří tak do adventistického hnutí vnesly celou škálu znaků, které evangelikalismus charakterizují. Podobně jako ostatní evangelikálové tak adventisté sedmého dne vyjadřují základní křesťanská přesvědčení o Bohu jako Trojici, o poslání Ježíše Nazaretského, o roli Bible pro život křesťana apod. Díky Millerovi mají mezi evangelikály jistě nejblíže k baptistům, například tím že stejně jako oni křtí pouze dospělé konvertity, a to výhradně ponořením.

S ostatními konzervativními evangelikály sdílejí adventisté sedmého dne přesvědčení, že Bibli je třeba rozumět v doslovném významu jako „psanému božímu slovu“, které neomylně a zjevuje boží vůli. Sama Bible proto byla dlouho považována za jediné možné vyznání adventistů a jakákoli formulace věroučných článků byla zpočátku odmítána. Teprve roku 1872 vydalo nakladatelství v Battle Creeku základní věroučné výroky formulované v úzké návaznosti na příslušné pasáže Bible. Jejich počet se časem ustálil na 27 a byly doplněny obsáhlými výklady. Změnu těchto věroučných článků může provést pouze vrcholný orgán světového společenství adventistů sedmého dne, Generální konference, pokud nalezne lepší formulaci pro to, co Bible o těchto zásadních tématech vypovídá.

Jeden z věroučných článků se výslovně zmiňuje o Ellen Whiteové jako o prorokyni, jejíž spisy jsou „trvalým a významným ukazatelem k pravdě“, a odráží tak skutečnost, že proroctví, jež tato žena přinesla, jsou pro adventisty sedmého dne vedle Bible druhou autoritativní směrnicí náboženského života. A skutečně: proroctví Ellen Whiteové je v základech patrně všeho, co je pro adventisty sedmého dne v rámci křesťanstva specifické. Whiteová totiž vykládala Bibli na základě svých vidění natolik originálním způsobem, že detailní líčení budoucích událostí světa, idea náboženských dějin jako „velkého sporu“ a mnoho dalších věroučných bodů zřetelně odděluje adventisty sedmého dne od přesvědčení ostatních křesťanů. Na druhou stranu ovšem od šedesátých let mnohokrát využila svou autoritu, aby přesvědčení adventistů sedmého dne přiblížila většinovému křesťanství. Týkalo se to například trojičního dogmatu, jehož prosazení pro ni nebylo vůbec snadné, neboť raní adventisté tvrdě odmítali církevní tradici a vše, co nenašli explicitně napsáno v Bibli.

Jak je naznačeno výše, věroučných specifik má adventismus sedmého dne celou řadu a patrně nejvíce je jich koncentrováno do oblasti kolektivní eschatologie. Světové děje se mají i v budoucnosti odehrávat ve schématu „velkého sporu“ mezi Bohem a satanem. V posledním čase má na jedné straně sporu stát pozůstatek božího lidu (tzv. „církev ostatku“), který přečkal pronásledování ze strany božích odpůrců a zachovává všechna boží přikázání a víru v Ježíše. Na druhé straně pak má stát koalice satana a jeho stoupenců: římského katolicismu („papežského systému“), odpadlých protestantů, americké vlády, spiritistů a dalších. Poslední fáze sporu má nastat velmi brzy: nyní již Ježíš v nebeské svatyni vede „vyšetřující soud“ se všemi věřícími a na Zemi již nyní také zaznívá tzv. trojandělské poselství tomuto světu, které je zároveň posláním „církve ostatku“: kázat evangelium, oddělit se od odpadlého křesťanstva a provádět pravou bohoslužbu včetně zachovávání dne odpočinku v sobotu. Očekávaný brzký druhý Kristův příchod na Zem má být podle článků víry adventistů sedmého dne „doslovný, osobní, viditelný a celosvětový“ a po něm má pro boží lid nastat jeho nebeské království. Po tisíci letech toto království sestoupí na Zem a definitivně ji očistí od všech hříšníků i hříchů.

Velký „spor věků“ a jeho budoucí finále jasně určují adventistům sedmého dne roli „církve ostatku“ (nebo též „církve ostatků“). Ostře je proto vymezují vůči křesťanstvu, jež považují za „odpadlé“. Silně kritický postoj vůči římskokatolické církvi, který zaujali již millerité (a který není mezi evangelikály nijak výjimečný), byl v proroctvích Ellen G. Whiteové ještě vystupňován. Kromě mocenského sepjetí se státem, pronásledování odpůrců a mnohého dalšího kladou adventisté římskokatolické hierarchii za vinu zavedení neděle jako křesťanského dne odpočinku. Zachovávání soboty je přitom v očích adventistů sedmého dne hlavním odlišujícím znakem pravých křesťanů (církve ostatku) od nepravých (falešného, odpadlého křesťanstva).

Kritický pohled na církve a církevní tradice vedl adventisty k zásadní revizi těch křesťanských přesvědčení, která nevyplývají z doslovného významu Bible. Vedle již výše zmíněné nauky o Trojici je to například přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše. Adventisté mají naopak za to, že nekající hříšníci budou navždy zničeni. Ostrá kritika až odmítnutí křesťanských tradic (např. i včetně oslav křesťanských svátků) spojuje adventisty sedmého dne s ostatními dědici Millerova hnutí, tedy hlavně se svědky Jehovovými a Světovou církví boží (dnes nazvanou Mezinárodní společenství milosti). I od těchto denominací se ovšem adventisté sedmého dne distancují, byť druhá z nich uznávala sobotu jako den odpočinku až do roku 1995. Podobně ostře kritický postoj zaujali adventisté sedmého vůči Spojeným státům, a to především kvůli tzv. nedělním zákonům. Jejich zápas proti přijetí federálních zákonů o neděli byl úspěšně zakončen roku 1889 a dodal adventistům sedmého dne zkušenosti, které dodnes zúročují v roli ochránců náboženské svobody. Původní neochota jakkoli se podílet na záležitostech státu, která se projevovala například odmítáním vojenské služby (podobně jako v případě svědků Jehovových), se postupně vytrácela především v souvislosti s tím, jak se adventistickým zdravotnickým a vzdělávacím institucím dařilo zapojit se do sítě veřejných služeb. V současnosti se odstup adventistů sedmého dne od společnosti projevuje nejvýrazněji v jejich angažmá ve prospěch kreacionismu, které bývá promyšlenější a velkorysejší než u ostatních konzervativních evangelikálů. Proměnu od původního odmítání okolní společnosti směrem ke snaze jí prospívat dokumentuje vysoké nasazení, s nímž pracuje světová adventistická charitativní organizace ADRA, založená (pod jiným jménem) roku 1956. Do jisté míry se během let proměnil i vztah adventistů sedmého dne k některým jiným křesťanským denominacím: od roku 1968 mají adventisté status pozorovatele ve Světové radě církví a byli i mezi oficiálními pozorovateli II. Vatikánského koncilu.

V praktickém duchovním životě adventistů sedmého dne se uplatňují i pravidla odvozená ze starozákonní části křesťanské Bible. Není to jen sobota jako den odpočinku, ale například i odevzdávání desátků (desetiny finančních a jiných příjmů) a dalších darů ve prospěch církve, které je výslovně zakotveno v jednom z věroučných výroků adventistů. Za platné pro sebe adventisté sedmého dne také obvykle považují židovské rozlišování mezi živočichy čistými a nečistými, a tedy vhodnými a nevhodnými k jídlu; doporučují proto jíst pouze maso přežvýkavců, kteří mají rozdělená kopyta. Zároveň je ale v adventismu silná i tradice vegetariánství. Adventistickým přístupem ke zdraví a stravě jsou ostatně motivovány služby řady podnikatelských aktivit; u nás to jsou například vegetariánské restaurace Country Life.

Nejviditelnějším specifikem života sborů adventistů sedmého dne je konání bohoslužebného shromáždění v sobotu. Shromáždění sestává nejméně ze dvou částí. První je tzv. sobotní škola, v níž adventisté sedmého dne ve skupinách studují i diskutují témata na základě osobní přípravy v předchozím týdnu. V témže čase probíhá tzv. sobotní školka pro děti. Druhou částí je pak samo bohoslužebné shromáždění, v jehož centru je – stejně jako u jiných protestantů – kázání na biblické téma. Po tomto shromáždění může být ještě i společný oběd a někdy i odpolední sborový program. Obvykle čtyřikrát do roka slaví každé společenství adventistů Večeři Páně (eucharistii), a to s nekvašenou vinnou šťávou a nekvašeným chlebem jako symboly Kristovy krve a těla. Před touto slavností probíhá obřad umývání nohou. Třetím obřadem (adventisté sedmého dne nepoužívají výraz „svátost“) je výše zmíněný křest. V soukromém i společném duchovním životě jsou vedle slov Bible pro inspiraci hojně používány též výroky Ellen Gould Whiteové.

V jednom z předchozích odstavců je zmíněna proměna vztahu ke státu, společnosti i jiným křesťanským denominacím, k níž ve sborech adventistů sedmého dne v průběhu doby došlo. Patrně nejvýraznější změnou je ovšem pokles naléhavosti, s níž je očekáván druhý, viditelný Kristův příchod na Zemi. Tato událost bývá zvěstována naléhavě především v misijní činnosti a při katechezi dětí a dospívajících. Je ovšem třeba připomenout, že všechny tyto a jistě i další změny ve společenství adventistů sedmého dne probíhají velmi nerovnoměrně. Zatímco pro některé adventisty je běžné „číst znamení času“ a dokonce se soustředit k některým rokům jako k možným datům viditelného Kristova příchodu, jiným se v každodenním životě tato událost ztrácí ze zřetele. V denominaci adventistů sedmého dne se tedy můžeme setkat s velkou pluralitou postojů, a to například i vůči dědictví Ellen Whiteové nebo vůči působení jiných evangelikálních denominací. Přiblížení adventistů sedmého dne ostatním evangelikálům je možné zaznamenat i v české společnosti.

Adventismus v českých zemích

Prvním českým adventistou se stal Antonín Šimon z Nové Vsi (později z Prahy), který se s touto vírou seznámil v Německu a později byl dlouho starším prvního českého sboru. Adventistická misie řízená z Německa v českých zemích začala velmi skromně působit v devadesátých letech 19. století, zpočátku oslovovala hlavně věřící jiných svobodných církví. K adventismu se přihlásil kazatel svobodné reformované církve František Novák (1842–?), který se asi v roce 1898 stal prvním českým vysvěceným kazatelem, brzy však odešel do Spojených států. První, zhruba dvacetičlenný adventistický sbor se zformoval v Praze v roce 1902, další působení oslovovalo především německé (Liberec, Vídeň) a polské (Bílsko, dnes Bielsko-Biała) obyvatele habsburské monarchie. Bílský sbor, založený v roce 1906, se stal základem šíření adventismu ve Slezsku a později v celém Polsku, sbory českého jazyka fungovaly jen v Praze a ve východočeské Luži. V roce 1903 začal vycházet časopis Hlasatel Pravdy, jeho ohlas mimo adventistické kruhy však byl mizivý a celospolečenská recepce „sobotistů“ nebo „sobotářů“, jak byli svým okolím nazýváni, velmi špatná.

Centrem rakouského misijního pole se stalo především české Slezsko, kde v té době působily i další evangelikální a/nebo eschatologicky orientované misie, většina adventistů přitom byla německého jazyka. Na rozdíl od jiných církví, v nichž se projevovaly nacionalistické tendence, adventismus jich zůstal ušetřen a věřící všech jazyků dokázali spolupracovat ve společných sborech i v rámci celé církve. V období před první světovou válkou jich v celém Předlitavsku byla necelá tisícovka. Církev se přitom organizovala prostřednictvím Spolku křesťanských mužů a žen, založeného v Čechách v dubnu 1908, ve Slezsku o rok později a na Moravě roku 1910. Kvůli nechuti (některých) adventistů k vojenské službě byl jejich spolek na počátku první světové války zakázán, adventisté roku 1916 kontrovali žádostí o státní uznání své církve, avšak nedosáhli jej.

V listopadu 1919 se v Brně sešla konference adventistů z českých zemí a Slovenska, na níž byla založena nezávislá Československá jednota adventistů sedmého dne (původně Misijní společnost adventistů sedmého dne), sestávající z moravskoslezského, severočeského a polsko-slezského obvodu (ten se v roce 1921 osamostatnil) a ze středočeského a slovensko-podkarpatoruského misijního pole, jež se později staly také obvody (1931, 1948). Přes počáteční neochotu vyplývající z náboženského charakteru organizace státní orgány Československou jednotu registrovaly jako spolek v listopadu 1922. V tomto a následujícím roce došlo také k přesunu církevního ústředí a nakladatelství z Opavy do Brna, začal vycházet další církevní časopis Stráž Sionská. V říjnu 1925 byla v Loděnici u Berouna zřízena tříletá církevní střední škola (Misijní ústav), která fungovala do roku 1936; školu absolvovala necelá stovka budoucích kazatelů a misionářů, část z nich ze zahraničí. Ačkoli se adventisté později snažili o její obnovení (Misijní ústav zanikl z ekonomických důvodů), pro odpor státních orgánů k tomu již nedošlo; toto úsilí zaniklo v období protektorátu. Neúspěchem skončily rovněž oficiální žádosti církve o volné soboty, které by její členové nahrazovali v jiné dny, nebo o beztrestnost odpíračů vojenské služby (těch ovšem nebylo mnoho a i když byli odsuzováni, jednalo se o mírné tresty).

Československá jednota adventistů sedmého dne se rozpadla po Mnichovu, když dosavadní severočeský obvod – přejmenovaný na sudetský – vstoupil do Východoněmecké unie (jednoty). Již v červnu 1939 však bylo sudetské sdružení z moci úřední likvidováno, což sice zastavil odpor říšských adventistů, sdružení však nadále pociťovalo silné restrikce. Slovenské sdružení bylo zakázáno v srpnu 1940. Zbývající obvody vytvořily nezávislé Českomoravské sdružení, ale ani jeho situace nebyla dobrá. V květnu 1939 bylo uzavřeno brněnské nakladatelství (do roku 1942 fungovalo nové nakladatelství Josefa Cepla v Praze) a vedení církve se muselo přesunout do Prahy, v srpnu 1942 se spolek na nátlak úřadů „dobrovolně“ rozpustil. Jeho likvidace však byla oddalována, takže do konce války nebyla prodána žádná z šestnácti budov, které církev v té době vlastnila. To samozřejmě usnadnilo poválečnou obnovu, k níž došlo formálním znovuzaložením spolku v květnu 1946. Severočeské sdružení, které kvůli vyhnání/odsunu českých Němců ztratilo naprostou většinu členů, zaniklo koncem roku 1946 a jeho majetek byl převeden na české sdružení.

Válečné a poválečné ztráty věřících byly rychle vyrovnány novými konverzemi, takže v roce 1947 církev překročila počet tří tisíc věřících. Zatímco se nepodařilo obnovit vydávání církevního časopisu a církevní nakladatelství jen skomíralo (oficiálně kvůli nedostatku papíru, který nebyl církvi přidělován), v říjnu 1946 došlo ke znovuotevření misijní školy, nyní pod názvem Škola biblických nauk v Praze. Tato škola se měla stát základem mezinárodního vzdělávacího centra pro celou střední Evropu, čemuž ovšem zabránil komunistický převrat. Ministerstvo školství a osvěty vydalo v červenci 1947 výnos, na jehož základě mohli rodiče žádat o uvolňování dětí ze sobotní výuky; podobná žádost pro vojáky skončila neúspěchem. Výnos ministerstva školství platil ovšem jen do února 1951.

Ačkoli se po komunistickém převratu církevní vedení snažilo vycházet novému režimu vstříc, záhy se dostavila první omezení činnosti. Škola biblických nauk musela být v roce 1950 uzavřena – budoucí duchovní nadále studovali na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnešní Evangelické teologické fakultě UK) – a již o rok dříve bylo zrušeno nakladatelství, církev proto nejdůležitější náboženské pomůcky tiskla ilegálně (až do roku 1952). Adventistická církev naopak využila nové situace k obnovení žádosti o státní uznání, k němuž došlo v červenci 1950. Již předtím na ni však byly vztaženy (proti-)církevní zákony z předchozího roku a adventistickým kazatelům byly proti jejich vůli zaslány první „státní“ platy. Počet kazatelů byl ovšem zanedlouho státním zásahem snížen (zhruba o čtvrtinu), další „nepohodlní“ pak byli posláni do důchodu. Snížen byl rovněž počet sborů (z 89 na 22), menší sbory přitom byly prohlášeny kazatelskými stanicemi. Na jaře 1951 došlo k vynucené rezignaci církevního vedení, které bylo nahrazeno provizorním, jehož většina prokazovala sympatie ke komunistickému režimu. Ani to však nestačilo a adventistická církev se ze státního uznání dlouho netěšila.

K 1. říjnu 1952 byla Církev adventistů sedmého dne z rozhodnutí Státního úřadu pro věci církevní zakázána (zbavena „státního souhlasu k činnosti“), její majetek zabaven, kazatelé posláni do občanských povolání v oblastech bez adventistických věřících a věřící nadále sledováni. Odebrání státního souhlasu celé církvi bylo zdůvodňováno především sobotními absencemi v zaměstnání a školách, přestože se je adventisté snažili nahrazovat, a nechutí některých z nich k určitým zemědělským činnostem (chov vepřů, koní a králíků) a k vojenské službě. Ve skutečnosti šlo pravděpodobně o „zkušební zátah“ proti všem menším církvím, které měly být postupně likvidovány obdobným způsobem. Adventisté se však ukázali tvrdším soupeřem, než architekti státní (proti-)církevní politiky čekali. I po zabavení bohoslužebných prostor se sbory nadále tajně scházely a kazatelé jim sloužili, a to i přes represivní zásahy mocenských složek – odsouzeno bylo několik desítek kazatelů i věřících, v ojedinělých případech došlo také k odebrání dětí rodičům kvůli jejich školním absencím. Likvidace církve proto byla hodnocena jako neúspěšná a nové vedení Státního úřadu pro věci církevní upustilo nejen od jejího opakování v případě dalších církví, ale rozhodlo rovněž o obnovení adventistické církve k 18. září 1956.

Obnovení církevních struktur, k němuž došlo v zásadě v obdobném rozsahu jako před jejím zrušením (vzhledem k povýšení některých dřívějších kazatelských stanic stoupl počet sborů na 38), skýtalo ovšem problematické body. Církvi nebyl vrácen žádný zabavený majetek – později se jeho část snažila získat zpět koupěmi, stejně jako v případě nových objektů –, její představitelé se museli zaručit, že věřící nebudou narušovat „socialistickou morálku“ sobotními absencemi, a církevní vedení nadále zůstalo pod bedlivým dohledem státních orgánů. Ten měl i podobu přímé spolupráce se Státní bezpečností, k níž se jako faktické podmínce získání státního souhlasu k duchovní činnosti musela uvolit část kazatelů. Režimní podpora na druhou stranu umožnila církevnímu vedení zbavit se nepohodlných kazatelů, kteří obvykle prosazovali svěcení soboty formou absencí dětí ve škole, a prosadit vlastní vizi církevního provozu, i když k tomu leckdy docházelo proti vůli podstatné části věřících. To se projevovalo také snížením jejich ekonomické obětavosti. Některé sbory nebo věřící nadále podléhali autoritě kazatelů zbavených státního souhlasu a ve výjimečných případech došlo i k jejich úplnému rozchodu s církví (bohumínský a ostravský sbor „Kubovců“ v roce 1967).

Třebaže došlo ke změnám ve vedení církve, její vnitřní problémy přetrvávaly po většinu šedesátých let, také kvůli opozici početně nejsilnějšího moravskoslezského sdružení vůči oficiálnímu církevnímu vedení (sdružení přitom v letech 1956–68 fungovala jen fakticky, formálně byla obnovena teprve na konci šedesátých let). Vnějším důvodem, který je otupil, se nicméně stal přechod na pětidenní pracovní týden, stejně jako nástup nové generace kazatelů. Církev do jisté míry využila Pražského jara – v letech 1968–73 byl obnoven teologický seminář, v roce 1968 začal vycházet církevní časopis Znamení doby –, avšak v „obrodném procesu“ se i z náboženských důvodů nijak zvlášť neangažovala. Nepřipojila se ani k protestu některých dalších církví proti srpnové okupaci, což ji postavilo do relativně příznivé situace vůči hybným silám tzv. normalizace. Případy odnětí státního souhlasu duchovním byly výjimečné, časopis Znamení doby získal ze všech církevních časopisů druhý největší náklad (po Katolických novinách), církvi bylo povoleno získání řady bohoslužebných prostor darem, koupí nebo i novou výstavbou. To rovněž řešilo neuspokojivou situaci způsobenou absencí modliteben, které si adventistická církev musela pronajímat – převážně od jiných církví, často spíše proti jejich vůli z rozhodnutí okresních církevních tajemníků.

Ke skutečnému rozvoji adventistické církve došlo nicméně až v podmínkách svobodné společnosti po listopadu 1989, kdy již volby církevních představitelů a další organizační a věroučné otázky neovlivňovaly zásahy státních orgánů. Církev přitom dost výrazně vstoupila do veřejného prostoru (humanitární společnost ADRA, občanské sdružení Maranatha), volně s ní souvisí rovněž soukromé podniky – síť restaurací Country Life, sdružení na pomoc osobám postiženým celiakií a další. Současně se bez větších diskusí rozhodla zachovat česko-slovenskou jednotu i po rozdělení společného státu; v současnosti má Slovenské sdružení 54 sborů. Počet jejích věřících se však nijak zásadně nezměnil. K největšímu růstu adventistické církve v českých zemích došlo v období bezprostředně po druhé světové válce a ukončil jej (dočasný) zákaz církve v roce 1952.

Organizace církve

Základní organizační jednotkou je sbor, spravovaný kazatelem a voleným (laickým) sborovým výborem. Ordinovaným kazatelem přitom může být pouze muž, o možné ordinaci žen se v současnosti diskutuje. Sbory mohou zřizovat kazatelské stanice (v současnosti se hovoří spíše o „skupinách“) nebo se naopak spojovat do okrsků, které mají společného kazatele. Sbory na regionální úrovni tvoří sdružení (v meziválečném období se hovořilo o „obvodech“), které vede volený výbor v čele s předsedou z řad kazatelů. V meziválečném Československu působily čtyři obvody: severočeský se sídlem v Teplicích a později v Jablonci nad Nisou (převážně německojazyčný), středočeský se sídlem v Praze (převážně českojazyčný), moravskoslezský se sídlem v Opavě a později v Brně (jazykově smíšený) a slovenský a podkarpatoruský se sídlem v Bratislavě. Zahraničními součástmi církve byly sbory ve Vídni a v Zelowě. V poválečném období byl severočeský obvod zrušen a ustavila se dodnes existující organizace v podobě českého, moravsko-slezského a slovenského sdružení se sídly v Praze, Ostravě a Bratislavě. Všechna tři sdružení zastřešuje Česko-Slovenská unie Církve adventistů sedmého dne, vedená církevním výborem se sídlem v Praze.

Česko-Slovenská unie je součástí Interevropské (dříve Euro-africké divize) Církve adventistů sedmého dne, jednoho z dvanácti vyšších útvarů církve ve světě. Sídlo Interevropské divize je v Bernu. Nejvyšší orgán celosvětové církve představuje Generální konference, která se schází v pětiletých intervalech.

Církev hospodaří s vlastními finančními zdroji, které získává formou povinného desátku (jeho neplacení ovšem nevede ke kázeňským opatřením) a prostřednictvím sbírek a darů. Státní příspěvek užívá na provoz, nikoli na platy duchovních; v období po svém znovupovolení v roce 1956 přitom z obav před státními zásahy odmítala zahraniční příspěvky a dary, toto ustanovení po pádu komunistického režimu samozřejmě přestalo platit. Církev adventistů sedmého dne participuje na současném ekonomickém vypořádání se státem v rámci tzv. církevních restitucí.

Církevní sbory

	sbory
1910	--
1920	50
1930	82
1940	78
1950	114
1960	50
1970	125
1980	110
1990	127
2000	141
2010	142
2020	149

Církevní statistiky jsou uváděny podle Annual Statistic Reports, dostupných na www.adventistarchives.org. V letech 1920 a 1950–70 zahrnují celé Československo (v roce 1920 včetně Polsko-slezského sdružení), v roce 1940 součet sborů Českomoravské jednoty (unie) a Sudetského sdružení v rámci Východoněmecké unie.

Církevní zařízení

Církevní ústředí sídlilo v meziválečném období v Brně, po protizákonném zabrání prostor v roce 1939 se přesunulo do Prahy. Jeho mezinárodní česko-slovenský dosah přitom zůstal zachován i po rozdělení společného státu.

Pro výchovu svých duchovních, i zahraničních, českoslovenští adventisté v roce 1925 zřídili teologický seminář, Misijní ústav v Loděnici. V roce 1927 získal státní souhlas k činnosti, avšak roku 1936 byl z ekonomických důvodů zrušen. Po druhé světové válce byl seminář založen znovu, tentokrát v Praze, k prozatímnímu povolení ministerstvem školství a osvěty došlo v říjnu 1946 a k definitivnímu povolení v lednu následujícího roku. Nesl jméno Škola biblických nauk a později Biblický seminář, status školy se přitom nijak nezměnil. Výuka v semináři musela skončit v roce 1950, v roce 1968 byla obnovena, avšak seminář fungoval jen do roku 1973. Na rozdíl od dřívějších seminářů, které měly středoškolský charakter, přitom seminář z let 1968–73 odpovídal spíše charakteru vyšší odborné školy. Teologický seminář byl znovu obnoven v říjnu 1990, zpočátku sídlil v Praze, později krátce v Klínci a Zlenicích, od roku 1995 v Radvanicích (součást Sázavy). Seminář měl zpočátku status pomaturitního studia, v roce 1996 se stal střední odbornou školou a v roce 1998 vyšší odbornou školou. Od roku 2009 seminář prostřednictvím zahraničních vysokých škol uděluje i titul Bc.

Nižšímu vzdělání se začala Církev adventistů sedmého dne věnovat teprve na počátku třetího tisíciletí. České sdružení v Praze zřídilo mateřskou a základní školu Elijáš, později doplněnou i o středoškolský (humanitní a přírodovědný) stupeň.

První adventistické nakladatelství vzniklo jako odbočka (sklad knih a časopisů) hamburského církevního nakladatelství v Opavě v roce 1919. Nakladatelství distribuovalo především traktátovou a náboženskou literaturu, převážně v němčině. V roce 1922 jej Československá jednota přesunula do Brna, zemská politická správa se přitom snažila činnosti nakladatelství zabránit, ministerstvo obchodu však tento zákaz zrušilo. V roce 1923 tak v Brně vzniklo nezávislé Adventní nakladatelství, které vydávalo církevní tisk včetně obou tehdy vycházejících časopisů. Po záboru budovy se nakladatelská činnost přesunula do Prahy, v roce 1942 však musela být ukončena. Pražské Nakladatelství Josefa Cepla obnovilo činnost v roce 1945, avšak s účinností nového tiskového zákona v březnu 1949 ztratilo povolení k činnosti. Církev byla nucena využívat (restringovaných) zařízení jiných náboženských organizací, respektive později komunisty plně kontrolovaného Ústředního církevního nakladatelství. V roce 1993 bylo založeno církevní nakladatelství Advent – Orion, sídlící v Praze a vydávající kromě náboženské také psychologickou a zdravotní literaturu.

Prvním českým adventistickým časopisem byl Hlasatel Pravdy, vycházející jako dvouměsíčník od roku 1903. Časopis měl velmi malý náklad a nuceně zanikl brzy po začátku první světové války. Obnoven byl v roce 1919 s dvouměsíční periodicitou, vycházel do roku 1941. V roce 1922 začal vycházet druhý církevní časopis Stráž sionská, zprvu jako čtvrtletník, od roku 1924 jako dvouměsíčník. Časopis vycházel asi do roku 1939. V poválečném období se vydávání církevních časopisů nepodařilo obnovit, teprve v roce 1968 vyšlo mimořádné číslo a od roku 1969 pravidelně vychází oficiální církevní dvouměsíčník Znamení doby. V roce 1994 byla jeho periodicita snížena na čtyřikrát ročně a v roce 2000 na dvakrát ročně; v letech 2002–03 časopis nevyšel vůbec. Charakter oficiálního časopisu namísto toho získal měsíčník Advent, vydávaný od roku 1990. Adventistická církev vydává rovněž ročenku (v letech 1936–38 čtvrtletník) Biblické úkoly, od roku 1990 opět čtvrtletně se samostatnými názvy.

V roce 2004 začala církev provozovat Rádio Hlas naděje (AW Radio) a později i internetovou televizi HopeTV.

S Československou jednotou byl úzce spojen Spolek pro péči o zdraví v ČSR, založený v září 1922. Prvotním cílem jeho založení bylo zabezpečení církevního majetku v případě likvidace Spolku křesťanských mužů a žen, ve druhé polovině dvacátých let však spolek začal rozvíjet samostatnou činnost na poli zdravotnické osvěty. V roce 1929 byla zřízena církevní ozdravovna ve Vojkovicích, později byla k témuž účelu užívána i budova bývalého misijního ústavu v Loděnici (tam se již na konci dvacátých let uvažovalo o zřízení sirotčince, avšak nedošlo k němu). Roku 1937 byla vybudována další ozdravovna v Jansperku (dnešní Janov nad Nisou) a v roce 1945 byl k témuž účelu zakoupen pozemek v Hluboké u Skutče. Tato zařízení církev ztratila na počátku padesátých let v souvislosti se zákonem o jednotné zdravotní péči. K obnově církevní sociální činnosti mohlo dojít až po pádu komunistického režimu. Mezinárodní adventistická organizace sociální pomoci ADRA byla v Československu registrována v květnu 1992 jako Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj, v prosinci 1994 bylo založeno občanské sdružení ADRA. Jeho centrála sídlí v Praze, vedle toho má 11 dobrovolnických center. Některá z nich mají povahu poraden, v dalších případech jde o zařízení sociální péče; ADRA vedle toho organizuje rozsáhlou pomoc obětem přírodních i sociálních katastrof v zahraničí i v České republice.

S adventistickou církví je spojen také skautský klub Pathfinder, organizovaný vesměs jako sdružení dětí a mládeže z jednotlivých sborů. Volně je s církví spojena síť vegetariánských restaurací Country Life a projekt zdravého životního stylu Newstart, velmi výrazně se angažuje také na poli pomoci osobám postiženým celiakií.

Počet věřících

	sčítání lidu	církevní statistika
1910	--	--
1921	--	*1493
1930	2964	2104
1940	--	2493
1950	--	*5694
1960	--	*7505
1970	--	*7056
1980	--	5994
1991	7674	6321
2001	9757	7759
2011	7394	7455

Církevní statistiky jsou uváděny podle veřejných Annual Statistic Reports, dostupných na www.adventistarchives.org. V letech 1921 a 1950–70 zahrnují celé Československo (*), v roce 1940 součet členstva Českomoravské jednoty (unie) a Sudetského sdružení v rámci Východoněmecké unie.

Literatura

Adventisté sedmého dne věří… Advent – Orion, Praha 1999.
Církevní řád adventistů sedmého dne. Česko-Slovenská unie adventistů s. d., Praha 2002.
Jiří DREJNAR: Počátky a vývoj Církve adventistů sedmého dne v Čechách. Luxpress, Praha 2008.
George R. KNIGHT: Adventismus v proměnách času. Advent – Orion, Praha 2003.
George R. KNIGHT: Hledání identity. Vývoj věrouky adventistů sedmého dne. Luxpress, Praha 2007.
Josef KUTÝ: „Tak nás Bůh vedl.“ Znamení doby 8, 1976, 1, s. 15; 2, s. 7, 10; 3, s. 6–7, 10; 4, s. 10–11; 5, s. 6–7; 6, s. 6–7; 9, 1977, 1, s. 6; 2, s. 5–6; 3, s. 5–6; 4, s. 5–6; 5, s. 5–6; 6, s. 7.
Ronald LAWSON: „Seventh-Day Adventists.“ Pp. 380–386 in Richard Landes (ed.): Encyclopedia of Millennialism and Millennial Movements. Routledge, New York – London 2000.
Branislav MARTINEK: „Církev adventistů sedmého dne v Československu po roce 1945.“ Pp. 251–257 in Vývoj církevní správy na Moravě. SOkA Břeclav, Brno 2003.
Jiří PIŠKULA: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009.
David L. ROWE: „Millerites.“ Pp. 265–270 in Richard Landes (ed.): Encyclopedia of Millennialism and Millennial Movements. Routledge, New York – London 2000.
Petr VELECHOVSKÝ – Zdeněk VOJTÍŠEK: „Adventisté stále na křižovatce.“ Dingir 2, 1999, 2, s. 2–3.
Ellen Gould WHITEOVÁ: Velké drama věků. Advent-Orion, Praha 1995.

Oficiální internetové stránky: http://www.casd.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

Viz též heslo Církev adventistů sedmého dne (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)