chasidismus (JKI-J)
chasidismus (z hebr. chasid – zbožný) Mystické náb. hnutí východoevrop. Židů. Vzniklo v pol. 18. stol. na jihovýchodě Polska, postupně se rozšířilo mezi širokými vrstvami žid. obyvatelstva Ukrajiny, Haliče, stř. Polska, Bílé Rusi a Uher a do určité míry i na Litvě, kde však měl ch. četné odpůrce v rabínských kruzích (mitnagdim). Ke vzniku ch. přispěly vnější okolnosti (pronásledování, zbídačení v důsledku válek a počínající rozpad Polska) i vnitřní žid. faktory (zklamání nad mesiášskými hnutími Šabtaje Cviho a Ja’akova Franka a z následující střízlivě restriktivní reakce rabínských kruhů). Za zakladatele ch. je považován Jisra’el ben Eli’ezer, zv. Ba’al Šem Tov (hebr. Pán dobrého jména), který přizpůsobil kabalistické učení Jicchaka Lurii (tzv. luriánskou kabalu) lidovým vrstvám. Jeho nástupcem se stal vynikající kazatel Dov Beer z Mezriče, zv. Velký magid. Přesto, že na stoupence hnutí byla z podnětu vilenského gaona Elii ben Šlomo Zalmana několikrát uvalena klatba (cherem), počet přívrženců stále stoupal a ch. se rozšiřoval i do dalších oblastí. Vytvářely se chasidské skupiny vedené cadiky. Šneur Zalman z Ljady založil skupinu Chabad, rabi Nachum z Černobylu se postavil do čela ukrajinské dynastie, rabi Jisra`el z Ružinu, pravnuk Magida z Mezriče, vytvořil ružinskou nebo sadagorskou dynastii (Rumunsko). Mnoha legendami opředený rabi Levi Jicchak ben Me’ir stál u zrodu berdičevských chasidů. Naopak žáci Nachmana z Braclav si nepostavili po smrti svého zakladatele do čela nového cadika, ale až dodnes se shromažďují u hrobu svého mistra, aby od něho načerpali sílu a poučení (proto se nazývají „mrtví chasidé“). Během žid. osvícenství (haskala) došlo ke sblížení ch. a rabínské ortodoxie v boji proti společnému nepříteli. Zákl. učením ch. je panteistická myšlenka, že Bůh je přítomen v celém stvoření, tedy i v hmotě. Dokonce i zlo představuje v tomto systému nepatrný stupeň dobra. Pomocí koncentrace na podstatu věcí a extatického zanícení (hitlahavut) dosahuje člověk spojení s Bohem (dvekut) a absolutní jednoty s ním, a tak vysvobozuje boží jiskry (nicocot) rozptýlené v hmotě. Jakékoliv tělesné jednání je považováno za posvátné. Modlitby v ch. nejsou vázány na speciální místo ani na dobu, ale musí být recitovány s vědomým úmyslem (kavana). V centru skupiny je cadik, který je zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem. Na rozdíl od kabaly zdůrazňuje ch. význam radosti a z tohoto hlediska jsou odmítány půsty a smutek. V počátečních stadiích většina chasidských skupin potlačila studium Talmudu a dávala přednost kontemplaci a soc. činnosti (chaluka – podpora chudých), avšak od 2. pol. 19. stol. se znovu i v ch. objevují talmudické akademie (ješivy). Charakteristickými rysy ch. obecně jsou tanec a nigun (nápěv, hudba), tzv. melave malka (vyprovázení nevěsty šabatu), tj. čtvrté šabatové jídlo po skončení šabatu, během něhož chasidé naslouchají slovům svého učitele (cadika), používání zvláštních nožů pro rituální porážku (šchita), časté návštěvy rituální lázně (mikve) atd. Po zániku východoevrop. žid. center během holocaustu se novými centry chasidského hnutí staly USA a Izrael.