mystika (JKI-I)
mystika (arab. tasawwuf, mystik – súfí, odtud súfismus) Nekonformní myšlení, jednání a duch. zkušenosti, které mají věřícího vést k bezprostřednímu sblížení nebo dokonce splynutí s Bohem. V počátcích m. jsou zřejmé vnější vlivy (novoplatonismus, gnosticismus, mysticismus), jde však o svébytné, dodnes rozšířené islám. hnutí. Rozvíjelo se od raného islámu jako zvláštní proud paralelně se zákl. učením, vycházejícím z prorockého poslání Muhammadova. M. však usilovala o iracionální, intuitivní a emocionální poznání Pravdy (al-Hakk – synonymum Boha). Islám byl kolektivní vírou obce, islám. m. byla vyjádření víry jednotlivce. Počátky m. byly projevem nesouhlasu se způsobem uplatňování norem náb. a společ. systému (záhid), pohoršení budil už okázalý dvůr umajjovských chalífů v Damašku. M. v mnohém obcházela zásady kodifikovaného islámu, a proto bývala zavrhována a pronásledována. Cíl m. se dosahoval opakovaným vzýváním Boha (zikr), rituálním zpěvem (baká – dosl. pláč), hudbou a tancem (samá), modlitbou (wird), askezí (zuhd), kontemplací (faná), extatickými výkřiky (šath). Mystik se musí dlouho cvičit (azkár), podrobit se řádu a duch. autoritě, kolem níž se společenství seskupilo (bratrstva mystická). Mystikové (súfí, dervíš, fakír, sálik) sídlili v řádových domech, útulcích různého druhu a různých částech chalífátu (záwija, ribát, chánaka, tekke, chalva). Mnozí žili potulným životem – zejm. dervíšové, jiní se naopak sdružovali v disciplinovaných a bojovných bratrstvech – murábité (Almorávidé, marabut). M. je jedinou duch. sférou, kde měly možnost uplatnit se i ženy, jak dokazuje existence několika ženských mystických řádů (Rabí‘a al-Adawíja).
Za první mystiky jsou považováni asketové (zuhhád) v Sýrii a v Iráku (8.-9. stol.). Velké rozšíření m. v 10. a 11. stol. a její konstituování do podoby systému vyvolalo konflikty a pronásledování (al-Halládž, inkvizice), postupně byla však m. legalizována, především zásluhou sunnitského teologa (sunna) al-Ghazzálího. Hnutí nacházelo odezvu ve stř. Asii, v Malé Asii, zejména však v Íránu a mezi Berbery na severu Afriky, méně mezi Araby. Rozdělilo se do tří směrů: džunajdí (podle Abú'l-Kásima al-Džunajda, z. 910), bistámí (podle Abú Jazída Tajfúra al-Bistámího); třetí směr je spojován se jménem Abú Midjána. Abú‘l-Kásim Džunajd byl nazýván otcem cesty a uznáván i konformisty mezi sunnity. Zcela výjimečné místo v dějinách islám. m. zaujímá Ibn Arabí. V rámci tohoto členění se postupně etablovaly další mystické směry a na ně navazující bratrstva (čištíja, kádiríja, maulávíja, nakšbandíja, šázilíja, tidžáníja a další). V moderní době (od konce 19. stol.) vliv mystických řádů upadal, byť působily při rozvoji nápravných hnutí (mahdíja, sanúsíja) Oživení mystických řádů přinesla 70. a 80. léta 20. stol. v souvislosti s globální krizí sekularismu a liberalizací (islamizací) poměrů v bývalých komunistických zemích.
Viz též: kabala (JKI-J), mystika (JKI-K)