kult svatých (JKI-K)

kult svatých Veřejné uctívání svatých a blahoslavených v římskokatolické církvi a pravoslavné církvi.

Teol. pojetí světce: Ze svatosti, která je tradičně považována za jeden ze čtyř zákl. znaků církve (notae ecclesiae), je odvozováno povolání všech jejích členů být svatými. Dosažení osobní svatosti je však podle toho možné cestou askeze, tj. konáním kř. ctností „v hrdinském stupni“. Na tomto základě může daný „služebník boží“ (servus Dei) posmrtně stanout v boží blízkosti a na přímluvu u Boha vykonat zázrak. Teprve poté jej církev může prohlásit za svatého (kanonizace) nebo blahoslaveného (beatifikace), pokud ovšem už nepodal důkaz o své svatosti prolitím krve jako největšího svědectví víry, tj. nestal se mučedníkem. Kanonizace je z tohoto hlediska potvrzením pozemské církve, že se daný „služebník boží“ nachází v boží blízkosti (v nebi) a může vystupovat jako přímluvce ve vztahu člověka a Boha.

Dějiny k.s.: Uctívání světců, mající přímé předlohy v kultu antických héroů, představuje jistý ústupek polyteismu. Jeho vznik stimulovaný lidovou oblibou znamenal určité prolomení universální svatosti Ježíše Krista, na druhé straně byl však interpretován jako spojnice mezi pozemskou (ecclesia militans) a nebeskou církví (ecclesia triumphans). Nejstarší doklady k.s. jsou spojeny vedle apoštolů a Panny Marie především s uctíváním mučedníků. Křesťané už od 2. (na Východě) nebo 3. stol. (na Západě) slavili na hrobech mučedníků eucharistii. V souladu s tehdejšími představami byl zesnulý mučedník ochráncem komunity, která nad jeho hrobem kult vykonávala. S datem jeho smrti byl spojen výroční svátek chápaný jako den zrození (dies natalis) k novému životu a současně byly při této příležitosti zřejmě přednášeny události jeho života, sepsané později v martyriích (nejstarší martyrium Polykarpa ze Smyrny datováno 156). Nad hroby mučedníků byly postupně budovány oltáře a kostely nesoucí jejich patrocinia. Vzhledem k přežívajícím magickým zvyklostem pův. nebylo možno tělo pohřbeného mučedníka dělit a kamkoliv přemisťovat, neboť by to ohrozilo bezpečí dané obce. Teprve s postupným prosazením kř. mentality a potlačením starobylých magických představ se rozvinula čilá obchodní činnost s relikviemi, umožňující šíření patrocinií, zakládání kostelů a tím i postupnou universalizaci některých světců. Vyzdvižení ostatků světce z hrobu (elevatio) a jeho přenesení do oltářní tumby nebo skříně jiného kostela (translatio) se na novém místě stávalo podkladem výročního svátku a zároveň počátkem kanonizace, tedy biskupského schválení veřejného kultu. Na poč. 4. stol., kdy s nástupem císaře Konstantina I. skončilo pronásledování křesťanů řím. mocí, začal být pociťován tíživý nedostatek nových mučedníků. Vedle mučedníka (martyr) se tak v k.s. objevily dva nové typy – panna (virgo) a vyznavač (confessor), jež byly buď vzorem asketického života, nebo mimořádných zásluh o církev. Růst k.s. a jeho infiltrace různými herezemi si posléze vynutily centralizaci jeho schvalování; oficiálně byla zavedena 1170 dekretem Audivimus papeže Alexandra III. (1159-1181). Formalizovaný proces kanonizace provázel i nárůst hagiografické literatury, zejména legend sloužících často jako pokladový materiál kanonizačního šetření. Rozvětvená struktura k.s., pokrývající beze zbytku celý kř. svět sítí universálních světců (svatých) a jejich lokálních kolegů (blahoslavených), sloužila církvi jako jeden z nosníků jejího středověkého kulturního monopolu. Rozsáhlou hagiograficku produkci nashromážděnou za staletí začal 1643 kriticky vydávat s řadou spolupracovníků belgický jezuita Jean Bolland (1596-1665, bollandisté). Edice členěná podle svátků jednotlivých světců na měsíce a nazvaná Acta sanctorum vyšla ve třech vydáních v Antverpách-Bruselu (1643-1894), v Benátkách (1734-1770) a v Paříži (od 1863). Rázný zásah do oblasti praktického chodu k.s. zatíženého řadou neživotných prvků provedl až druhý vatikánský koncil (1962-1965), který vyzval k určité koncentraci kultovního života církve. Na jeho podnět provedl 1969 papež Pavel VI. (1963-1978) rozsáhlou reformu k.s. Projevila se nejen reorganizací Kongregace posvátných obřadů, ale i přezkoumáním liturg. kalendáře a redukcí tradičního seznamu svatých. Současné podoby nabyl k.s. v římkat. církvi 1983 na základě dokončení dvacetileté revize Kodexu kanonického práva (Codex iuris canonici) a vydání apoštolské konstituce Divinus perfectionis Magister, v níž papež Jan Pavel II. nově vymezil zásady kanonizačního procesu a činnosti Kongregace pro svatořečení.

Viz též: světci (JKI-I)

Dalibor Papoušek