Obec křesťanů
Obec křesťanů
Obec křesťanů je náboženským společenstvím, které uchopilo křesťanské dědictví v inspiraci dílem německého duchovního badatele a mystika Rudolfa Steinera a za jeho osobní pomoci. Zakladatelé tohoto společenství sice vyšli z německých protestantských (evangelických) církví, ale roku 1922 vytvořili – podle svých slov – „hnutí pro náboženskou obnovu“, otevřené stoupencům všech křesťanských, a dokonce i mimokřesťanských tradic, pokud jsou s to přijmout fundamentální kristocentričnost církve. V nynější České republice Obec křesťanů působila již v meziválečném období a skrytě, i když zcela marginálně za vlády komunistického režimu; státem byla registrována v roce 2002.
Historie Obce křesťanů
Rudolf Steiner (1861–1925) zaujal některé německé evangelické intelektuály už před první světovou válkou. Byl totiž mimořádně všestrannou osobností: jako znalec a obdivovatel Goetha se v posledních dvou desetiletích 19. století zabýval filosofií a teorií vědy a po svém transformativním náboženském zážitku roku 1900 se s podobným vědeckým přístupem věnoval zkoumání duchovního života. Své náboženské zkušenosti interpretoval v návaznosti na západní esoterickou tradici. Stoupenci této tradice dosahují duchovního poznání vnitřní, mystickou cestou a takto získaný obraz božství, člověka a světa dokreslují na základě nacházení skrytých významů křesťanských a popřípadě i židovských svatých písem a pozdně antických spisů. Orientují se přitom i pomocí děl jiných mystiků a theosofů a další křesťanské a křesťanstvím inspirované literatury. Na základě takového duchovědného bádání Rudolf Steiner vytvořil nábožensko-filosofický systém antroposofie (anthroposofie). Jak jeho velmi bohatá spisovatelská a hlavně přednášková činnost, tak Anthroposofická společnost, založená jeho stoupenci roku 1913, získaly značný ohlas v německých i v dalších evropských zemích.
V poválečné společenské krizi a v důsledku rozčarování z role církví během první světové války hledalo několik již působících evangelických farářů a celá skupina mladých teologů východisko právě u Rudolfa Steinera, který se ve svých přednáškách vyslovoval pro obrodu náboženství. Při pohledu zpět vnímá současná Obec křesťanů, že tito duchovní pociťovali odpovědnost za budoucnost křesťanství a toužili po duchovní obnově. Byli inspirováni Steinerovým pojetím Kristovy bytosti a role křesťanství v dějinách lidstva. Zaujala je také schopnost Steinerovy antroposofie vstoupit do různých oblastí společenského života (do umění, pedagogiky, sociální práce, politické teorie a dalších) i ambice prodchnout prostřednictvím těchto praktických antroposofických aplikací společnost novými náboženskými impulsy. Měli za to, že obnova křesťanského života musí zahrnovat i smíření náboženství a vědy tak, jak se o to právě Steiner pokoušel. Protože pro takové obnovné úsilí necítili podporu ve svých církvích, došli k přesvědčení, že obnova může mít pouze nadcírkevní formu, a hledali proto možnosti pro vznik „třetí církve“ (vedle římskokatolické a evangelických církví).
Zmínku o „třetí církvi“ obsahovala i otázka, s níž se na Rudolfa Steinera roku 1920 obrátil student teologie a filosofie Johannes Werner Klein (1898–1984). Stejně jako on pak projevili zájem o Steinerovy rady a názory i další mladí evangeličtí intelektuálové, což nakonec vedlo k uspořádání prvního, takzvaného červnového kursu ve Stuttgartu roku 1921. Jeho 18 účastníků vyslechlo šest Steinerových přednášek a rozhodlo se pozvat všechny – tedy i starší evangelické sympatizanty se Steinerem – na takzvaný podzimní kurs. Konal se v duchovním centru antroposofie, v nově postavené budově Goetheana u obce Dornach nedaleko Basileje a sestával z 29 Steinerových přednášek pro 115 účastníků. Steiner předběžně formuloval první zásady nového hnutí: mělo být svobodné (nezávislé jak na státu, tak na existujících církvích), s obnovenou liturgií i kázáním a s rovnoprávným postavením žen. Sám vznik hnutí nijak nepodněcoval, své názory a duchovní zkušenosti ovšem dával svým posluchačům ochotně k dispozici. Na jaře a v létě roku 1922 pak postupně krystalizovalo jádro budoucího „hnutí pro náboženskou obnovu“ a objevovaly se jeho vedoucí osobnosti. Spojovaly se dosud izolované skupiny Steinerových sympatizantů a prolnuly se obě zakladatelské generace: mladí teologové a začínající duchovní se staršími faráři, již působícími v evangelické církvi. Popularitu antroposofie mezi německými evangelíky může dokumentovat skutečnost, že knížka Hnutí mládeže a anthroposofie jednoho ze zakladatelů Obce křesťanů, Alfreda Heidenreicha (1898–1969), vyšla roku 1922 v nákladu pěti tisíc výtisků a rychle se vyprodala.
Heidenreich byl jedním z pětačtyřiceti zakladatelů nového hnutí, kteří se shromáždili na přípravném setkání v Breitbrunnu u Ammersee v Bavorsku na přelomu srpna a září 1922. Po této přípravě se zakladatelé přesunuli do švýcarského Dornachu na takzvaný třetí kurs s Rudolfem Steinerem. V jeho průběhu bylo vysvěceno prvních čtyřicet pět kněží a tři z nich se stali vrchními duchovními správci: byl to dlouholetý evangelický farář Friedrich Rittelmeyer (1872–1938), student a příslušník mladé generace Johannes Werner Klein a nedávno vystudovaný teolog Emil Bock (1895–1959), který díky dlouholetému přátelství s Rittelmeyerem obě generace spojoval. Švýcarka Gertrud Spörriová (1894–1968) se stala titulárním vrchním duchovním správcem. V sobotu 16. září 1922 vykonalo nové společenství svůj první obřad posvěcení člověka. Rudolf Steiner vypracoval liturgický text obřadu včetně pasáže, která navazuje na nejstarší křesťanské vyznání víry, ovšem nevznáší u posluchačů nárok na závaznost. Samotný obřad, který je obdobou mše s eucharistií (Večeří Páně) ve svém centru, vedl Friedrich Rittelmeyer. Tato událost znamenala založení Obce křesťanů a podle přesvědčení příslušníků Obce se tím otevřela nová možnost Kristova působení v tomto světě.
Friedrich Rittelmeyer, vůdčí osobnost skupiny zakladatelů, byl luterský teolog, oblíbený kazatel a původně evangelický farář, který od roku 1903 působil v Norimberku. Jeho otevřené postoje k podnětům soudobého mimokřesťanského duchovního života způsobily potíže ze strany mateřské bavorské zemské církve. S Rudolfem Steinerem se osobně seznámil roku 1910. Antroposofie mu patrně poskytla vysvětlení pro duchovní zážitky, které měl již před tímto setkáním. Ve Steinerovi spatřil osobnost, která má přístup k duchovní pravdě a jejíž impulsy mohou obnovit zvěstování Krista v současném světě a sjednotit křesťanstvo. Od roku 1916 působil v Berlíně a k jeho oblibě a důvěře ze strany mladé evangelické generace jistě přispělo i jeho vystoupení proti válce roku 1917. S přijetím odpovědnosti v nově založené Obci křesťanů rezignoval roku 1922 na farářské místo, členem evangelické církve ovšem zůstal. Několik dnů před smrtí Rudolfa Steinera roku 1925 byl ustanoven prvním nejvyšším duchovním správcem Obce křesťanů.
V těchto prvních letech své existence se Obec křesťanů soustředila na zakládání sborů v jednotlivých německých městech. K zakladatelům se přidaly další osobnosti, takže se jejich počet někdy udává symbolickým číslem 48 (4 x 12), které připomíná kruh Ježíšových apoštolů. Další kněží ovšem rychle přibývali a byli povoláváni i další duchovní správci. Roku 1923 začal pod Rittelmeyerovým vedením vycházet časopis, následujícího roku přejmenovaný na Obec křesťanů (název Die Christengemeinschaft může být přeložen také jako Společenství křesťanů) a vycházející dosud. Posledními příležitostmi k formaci nového společenství Rudolfem Steinerem byly kursy (čtvrtý a pátý) konané pro kruh kněží Obce křesťanů v letech 1923 a 1924. Zásadní význam pro nově vzniklé společenství měl Steinerův výklad Apokalypsy v 18 přednáškách pátého kursu a paralelně probíhající kurs o pastorální medicíně pro antroposofické lékaře a kněží Obce křesťanů v Dornachu v září 1924. Rittelmeyerova ustanovení nejvyšším duchovním správcem následujícího roku se Steiner ovšem pro nemoc již nemohl účastnit. Ještě v roce Steinerovy smrti 1925 se hnutí rozšířilo do Švýcarska a Československa, následujícího roku do Holandska a Norska a do konce desetiletí ještě do Rakouska a Velké Británie. Centrem mezinárodního hnutí se na mnoho let stal Stuttgart, působiště Friedricha Rittelmeyera a místo vzniku prvního nakladatelství roku 1925 i kněžského semináře roku 1933. Otevřením prvního sborového domu Obce křesťanů roku 1939 v Drážďanech byla viditelně projevena nezávislost náboženského společenství na Anthroposofické společnosti. Kromě nesporných úspěchů Obec křesťanů ovšem v prvním svém období utrpěla i ztráty: kněžstvo opustili dva z jejích prvních vrchních duchovních správců Johannes Werner Klein a Gertrud Spörriová.
Po Rittelmeyerově smrti roku 1938 se nejvyšším duchovním správcem stal jeho celoživotní přítel Emil Bock, rovněž evangelický teolog a po krátkou dobu i vikář evangelické církve. Novému hnutí sloužil také jako velmi plodný spisovatel. Obec křesťanů prošla v době jeho vedení těžkým obdobím perzekuce ze strany nacistického režimu v Německu. Roku 1941 byla její činnost zakázána, nemovitosti byly zabaveny a někteří představitelé Obce (včetně Bocka) vězněni. Během války byla zničena budova semináře i sborový dům v Drážďanech. Období Bockova vedení Obce křesťanů ale zahrnuje také poválečnou obnovu a rozšíření na další místa světa, například do Spojených států roku 1948. Po Bockově smrti se roku 1960 nejvyšším duchovním správcem stal Rudolf Frieling (1901–1986), jeden z nejmladších mezi 45 zakladateli. Po něm mohli být do tohoto úřadu povoláváni už jen ti, kdo se s Rudolfem Steinerem osobně nesetkali. Roku 1986 to byl Švýcar Taco M. C. Bay (1933–2011) a roku 2005 Němec Vicke von Behr-Negendanck (*1949). Od roku 2004 má vedení Obce křesťanů sídlo v Komenského dvorech v Berlíně.
Hnutí se postupně dále rozšířilo do jižní Ameriky (Brazílie, Argentina, Peru), jižní Afriky (Jihoafrická republika a Namibie), do severských zemí a Estonska, do zemí střední a východní Evropy (Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Rusko, Gruzie), do Austrálie a na Nový Zéland. Zatímco ve všech těchto zemích mohlo alespoň částečně navázat na evropskou kulturu, v Japonsku prokázalo i schopnost úspěšné inkulturace.
V současnosti jsou ve více než třech desítkách zemí téměř tři stovky místních sborů Obce křesťanů. K přípravě narůstajícího počtu kněží slouží nejen další (již třetí) budova kněžského semináře ve Stuttgartu, ale i nové semináře v Hamburku a ve Spring Valley v americkém státě New York (tento seminář byl původně v Chicagu). Počet pravidelných účastníků nedělních obřadů posvěcení člověka se celosvětově odhaduje na několik desítek tisíc, spolu se sympatizanty se může počet lidí, jimž mezinárodní Obec křesťanů slouží, blížit až stu tisíc.
Religionistická charakteristika Obce křesťanů
Obec křesťanů je jedinečným náboženským společenstvím, které je možné připodobnit snad jen takovým církevním útvarům stojícím mimo hlavní křesťanské tradice, jakým je například Nová církev, rozvíjející duchovní dědictví švédského mystika Emanuela Swedenborga (1688–1772). Obec křesťanů chápe sama sebe jako jednu z obcí jediné křesťanské církve (v tomto pojetí navazuje na starou Jednotu bratrskou). Podobně jako ostatní křesťanstvo považuje smrt a zmrtvýchvstání Krista za zásadní přelomové události dějin lidstva, byť tyto události, Bibli, která o nich podává zprávu, i lidské dějiny, které je rámují, interpretuje mnohdy jinak, než je v křesťanských církvích běžné. Obec křesťanů se cítí jako součást i nástroj duchovní obnovy, která rozněcuje zbožnost a umožňuje stále silnější působení Krista ve vědomí lidí. Toto současné Kristovo působení zakládá nový stupeň duchovního vývoje lidstva, patrný již od počátku 20. století. Vznik Obce křesťanů je v jejím sebepojetí výrazem tohoto nového stupně a je v tomto pohledu také předjímkou budoucnosti křesťanství. Ta má spočívat ve společenstvích, vzniklých ze svobodného rozhodnutí lidí, kteří převzali odpovědnost za svůj duchovní život.
Sebepojetí Obce křesťanů a ostatně i pojetí Krista a role a podoby křesťanství v dějinách lidstva je inspirováno antroposofií Rudolfa Steinera. Steinerův silný vliv se projevuje ve všech oblastech života tohoto náboženského společenství, nejen v přesvědčení jeho příslušníků, ale i v liturgii, v obsahu pojmů, v postavení společenství vůči státu, ve správě společenství a dalších. Ovšem už jenom proto, že Steiner zdůrazňoval samostatné a svobodné duchovní poznávání, sebeuvědomování a sebevýchovu, nemusí být tento vliv v životě jednotlivého příslušníka Obce křesťanů zdaleka jediný. Antroposofický pohled na svět pro něho není závazný, což způsobuje, že do místních Obcí křesťanů přicházejí i věřící s jinými postoji, a to i těmi, které jsou z hlediska tradičního křesťanství také neortodoxní, či dokonce heretické. Významné pro členy a sympatizanty bývá především to, že Obec křesťanů vyjadřuje porozumění pro nauky o karmě (zákonitém důsledku každého vykonaného skutku), o reinkarnaci (novém vtělení duchovní podstaty člověka), o andělech a bohaté škále dalších bytostí duchovního světa a pro další témata, která v křesťanských církvích nebývají vítána. Od počátku chce sloužit hledajícím a dopřát jim svobodu k nacházení vlastní cesty.
Obec křesťanů je proto možné na základě jejího těsného, a přece nezávazného vztahu k Rudolfu Steinerovi přiřadit k ostatním dceřiným antroposofickým organizacím a aktivitám (uměleckým, pedagogickým, sociálním a dalším), s nimiž ostatně sdílí i estetiku a způsob výtvarného projevování: architekturu, grafiku, způsob práce s barvami a symboly a podobně. Tyto praktické aplikace antroposofie se stejně jako Obec křesťanů hlásí k inspiraci Steinerovým dílem, ale zároveň trvají na svém svobodném vztahu vůči jeho antroposofii a na své nezávislosti vůči Anthroposofické společnosti. Nejdůležitějším Steinerovým dědictvím je pro příslušníky Obce křesťanů bezpochyby metodologie zkoumání duchovního světa. Steiner byl přesvědčen, že každý člověk má dostatečnou kapacitu na to, aby samostatně a svobodně rozvinul pomocí meditačních a koncentračních cvičení schopnost duchovního poznání ve třech vzájemně provázaných stupních: imaginaci, inspiraci a intuici. Věrouka není v Obci křesťanů určena, nýbrž se předpokládá, že systematickým duchovním úsilím každý jednotlivec dospěje k určitému vlastnímu přesvědčení; k určité korekci dochází rovněž v rámci společenství věřících – sboru. Není překvapivé, že v přesvědčeních patrně většiny členů Obce křesťanů (soudě například z vydávaných knih a jiných tiskovin) se odráží právě antroposofie, a to nejvíce v pojetí Krista, duchovních dějin světa a pojetí i úkolu člověka. Kristus tak může být považován za božskou bytost, která se spojila s Ježíšem z Nazaretu při jeho křtu v Jordáně. Díky Ježíšově smrti na kříži (takzvanému „mystériu Golgoty“) dosáhlo lidstvo vykoupení viny, do níž v důsledku „luciferské události“ („pádu v ráji“) kdysi upadlo. Individuální lidské já, jež má svůj původ ve věčnosti v Bohu, nese ovšem vinu podle zákona karmy třeba i do dalších zrození a teprve postupným vývojem – který je nejvlastnějším úkolem člověka – může dosáhnout boží podoby. V této souvislosti Rudolf Steiner zdůrazňoval, že Kristus je pánem karmy. Pod Kristovým vedením se karma stává školou vnitřního vývoje.
Jak je výše už několikrát zmíněno, příslušníci Obce křesťanů ovšem nejsou spojeni shodnými náboženskými přesvědčeními. Ani Credo, které na půdorysu starokřesťanského vyznání víry nese základní prvky antroposofického pohledu na duchovní skutečnosti a které při každé bohoslužbě vyznává kněz, jenž ji celebruje, není pro ostatní její účastníky závazné. Dokonce ani kněží nejsou vázáni žádnými články víry: pokud se tím nedostane do rozporu s liturgií, má každý kněz kázat a vyučovat to a jen to, o čem je osobně přesvědčen. Při absenci jasně vymezených společných přesvědčení hraje nejdůležitější roli pro vytváření společenství Obce křesťanů účast jednotlivých jejích příslušníků na obřadech. Z vnějšího pohledu může být tato účast vnímána jako spíše pasivní, neboť účastníci jsou pozváni k soustředěnému vnitřnímu prožívání obřadného děje doslova všemi smysly. Jsou přesvědčeni, že ve slovech, dějích i hmotných symbolech mohou zakoušet božskou přítomnost a že během obřadu se jim vyjevuje ta božská podoba duše, k níž ve svém duchovním vývoji směřují. Obřady tak mají pro tento duchovní vývoj zásadní význam. Nejdůležitějšími z obřadů je sedmero těch, které účastníkům umožňují přístup ke svátostem. Jejich liturgie je neměnná, a spojuje tak nejen příslušníky místních sborů, ale i jednotlivé sbory na národní a – s výhradou překladu do místního jazyka – i na mezinárodní úrovni.
Křest bývá první ze sedmi svátostí, s nimiž se příslušník Obce křesťanů setká, neboť bývá prováděn obvykle v raném dětství. Jeho základní symbolickou funkcí je totiž uvést lidskou duši, která už před narozením přebývala v božském světě, do pozemského lidského světa. Pozemské společenství vítá dítě v Kristově jménu. Obvykle ze středu společenství jsou vybráni kmotři, kteří pak spolu s rodiči dítě doprovázejí nejméně do konfirmace. Dítě je pokřtěno třemi pozemskými substancemi: na čelo vodou ve tvaru trojúhelníku na znamení trojjedinosti božství, na bradu vodou a solí ve tvaru čtyřúhelníku na znamení životního prostoru tělesného člověka a na hruď vodou a popelem ve tvaru kříže na znamení toho, že Kristus prostoupil svět smrti silami života. Trojnost křtu připomíná i harmonickou jednotu ducha, duše a těla, tři síly duše (myšlení, cítění a vůle) a další významy. Požehnání ve jménu božské trojjedinosti doprovází trojí znamení kříže nad dítětem. Křest dospělého není tak častý; jednak proto, že dospělí konvertité se s významy zprostředkovanými křtem setkávají postupně na své cestě do Obce křesťanů, a jednak proto, že pro plnoprávné členství ve sboru není křest svátostný nezbytný, neboť Obec křesťanů je přesvědčena, že sám vztah ke Kristu je již křtem. Křtěnec přijímá při obřadu křestní jméno.
Od sedmi do čtrnácti let navštěvuje dítě samostatné dětské nedělní bohoslužby a je nábožensky vyučováno. Přibližně na konci tohoto druhého životního období (podle Steinerovy nauky o vývoji člověka), tedy ideálně o Velikonocích po dovršení 14. roku života, se mladý člověk setkává s druhou svátostí. Je jí svátost posvěcení mládí, neboli konfirmace či biřmování. Připomínají se mu skutečnosti, které už plně patří do světa dospělých: hřích, vina, osud a smrt. Přechází tak od výchovy k sebevýchově. Jádrem svátosti je individuální požehnání každého konfirmanda a jeho první uvedení k přijímání svátosti Večeře Páně v obřadu posvěcení člověka.
Obřad posvěcení člověka je středem života každého sboru Obce křesťanů a k jeho nedělnímu slavení se sbor pravidelně schází. Ideálem je ovšem jeho každodenní slavení. Obřad má strukturu tradičního římského mešního ritu, sestávající ze zvěstování (jehož součástí je i krátké kázání a vyznání Creda knězem), obětování, proměňování a přijímání Večeře Páně (eucharistie). Například i slova „Kristus ve vás“ odpovídají mešním „Dominus vobiscum“. Během obřadu se účastníci sedmkrát křižují – zatímco kněz provádí velký kříž, ostatní se křižují malým křížem na čele, bradě a prsou, a připomínají si tak i vlastní křest a jeho významy. Tyto a další neměnné součásti obřadu jsou doplněny modlitbami a čteními evangelia, proměnnými v rámci liturgického roku. Barvy na oltáři a rouchách kněží a ministrantů se také vztahují k jednotlivým obdobím liturgického roku. Eucharistie se slaví proměněným chlebem a vínem (nekvašenou vinnou šťávou).
Jako příprava na Večeři Páně slouží svátost zpovědi, která sestává z rozhovoru s knězem a z požehnání. Zpověď má v člověku posílit lásku k Bohu i lidem a pomoci v orientaci v životě. V Obci křesťanů není před Večeří Páně povinná. Svátost manželství je po přípravě snoubenců slavena – pokud možno – s celým sborem; závaznost manželského svazku vyjadřuje kromě jiného též výměna prstenů a kněz uděluje manželům požehnání. Při svatebním obřadu je pozornost věnována i svědkům, kteří mají být manželům pomocníky v jejich celém dalším životě. Svátost posledního pomazání připravuje člověka na významné zkušenosti nemoci, stáří a smrti a pomáhá mu je duchovně zhodnotit; udílí se v okamžiku bezprostředního ohrožení života nebo vážného zdravotního stavu. Provádí se pomazáním olejem na čelo a – pokud to podmínky dovolují – provázejí ji svátosti zpovědi a Večeře Páně.
Kněžské svěcení je zde zmíněno jako poslední ze sedmi svátostí. Na kněze jsou svěceni muži i ženy po několikaleté přípravě na kněžském semináři. Vysvěcení se koná v rámci obřadu posvěcení člověka a jeho jádrem je pomazání nového kněze svěceným olejem. Mohou ho vykonat pouze již vysvěcení kněží a obvykle je mezi nimi alespoň jeden duchovní správce. Obec křesťanů totiž založila novou kněžskou sukcesi (posloupnost), a to na základě přesvědčení, že účastníci prožili naplnění Kristova slibu o jeho přítomnosti mezi těmi, kdo se sešli v jeho jménu (Mt 18, 20). Obřad Rittelmeyerova vysvěcení vedl Rudolf Steiner v civilním obleku. Opakovaně zdůrazňoval, že to nebyl on, kdo Rittelmeyera vysvětil. Chtěl mu tím patrně napomoci prožít slova křesťanského Nového zákona „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2, 20). Rittelmeyer se pak každopádně na základě tohoto prožitku stal zakladatelskou osobností nového hnutí a vysvětil další kněze. O vzdělání kněží a jejich způsobilost ke službě pečuje Vrchní duchovní správa Obce křesťanů.
Ve sborech, v nichž působí jako faráři, jsou kněží pověřeni třemi okruhy práce: vykonáváním obřadů a svátostí, zvěstováním a vyučováním a duchovní péčí. Kromě svátostných obřadů vykonávají i jiné, například pohřební obřady a zádušní mše. Pro cílené zvěstování a vyučování mohou ve sborech vznikat kruhy pro mládež, pro seniory a podobně. V etické oblasti nejsou stanovena závazná pravidla a vzdělávací a pastorační práce podněcuje samostatné rozlišování dobrého a zlého. Pastorační péče má ostatně směřovat spíše k uvolňování lidské síly potřebné pro překonání těžkostí než k posilování vědomí viny. Tyto všechny služby jsou poskytovány zájemcům bez ohledu na jejich členství v Obci křesťanů. Členství není vázáno na vyznání víry ani na dodržování etických pravidel a nepřekáží mu ani současné členství v jiné církvi. Díky těm, kdo přijali závazek členství, může každý sbor dbát na svou finanční samostatnost, a tím i nezávislost a svobodu ve vztahu ke státu, i na schopnost podpory sociální a charitativní činnosti.
Antroposofie Rudolfa Steinera prokázala mimořádnou schopnost motivovat k činnostem, přetvářejícím tento svět. Také Obec křesťanů se v podstatě již od prvního desetiletí své existence angažovala v sociální práci. Ovšem spíše než zakládání vlastních institucí je pro ni typická podpora členů a příznivců v jejich individuálních iniciativách. Ty mají často podobu účasti na činnosti jiných, již výše zmíněných dceřiných antroposofických organizací, například školek, škol a lyceí pracujících na základě waldorfské pedagogiky, organizací léčebné pedagogiky a sociální terapie (například camphillských vesniček), statků využívajících zásad biologicko-dynamického zemědělství a podobně. Členové a sympatizanti Obce křesťanů také zpravidla podporují a propagují antroposofickou medicínu, farmacii a kosmetiku, osvětovou a badatelskou činnost Anthroposofické společnosti, Steinerovu ideu uspořádání občanské společnosti (takzvanou sociální trojčlennost), zdravou výživu i zdravý životní styl a účastní se uměleckých aktivit, inspirovaných antroposofickým pohledem na svět, anebo je alespoň podporují.
Toto rozsáhlé společenské angažmá členů a příznivců Obce křesťanů má i svůj vedlejší efekt ve vytvoření kontaktů s těmi, kdo jsou – podle jejich víry – připraveni již z duchovního světa přijmout ten impuls k náboženské obnově, který je Obec křesťanů schopna zprostředkovat. Mohou to být i lidé, kteří cítí, že současné církevní křesťanství neposkytuje uspokojivý interpretační rámec pro jejich spontánní duchovní zážitky, například pro předtuchy budoucnosti, reinkarnační zážitky či zážitky setkání se zemřelými či nenarozenými, s anděly či démonskými bytostmi, s duchovními bytostmi oživujícími přírodu a podobně. Také i díky těmto příchozím se Obec křesťanů šíří, aniž by její členové a příznivci vykonávali zvláštní a cílenou misijní činnost.
Kromě jednotné podoby svátostných obřadů spojuje jednotlivé sbory Obce křesťanů i pevná hierarchie církevních úřadů. V čele sboru stojí kněz v úřadu faráře a kruh jeho pomocníků (rada sboru). Kněze do farářského úřadu povolává i z něho odvolává vedení církve (rada sedmi) v součinnosti s duchovním správcem, pečujícím o sbory v určité zeměpisné oblasti; v případě českých sborů se jedná o společnou oblast se sbory bavorskými a rakouskými. Do úřadu duchovního správce jmenuje kněze kruh všech duchovních správců Obce křesťanů, a to po dohodě se Synodou Obce křesťanů, kterou vytvářejí všichni kněží. Výkonným orgánem tohoto grémia je takzvaný kruh sedmi, tvořený třemi duchovními správci, jedním titulárním vrchním duchovním správcem, dvěma vrchními duchovními správci a nejvyšším duchovním správcem. Nejvyšší duchovní správce stojí v čele kněžské hierarchie a celosvětovou Obec křesťanů reprezentuje.
Po vzoru prvního nejvyššího duchovního správce Friedricha Rittelmeyera, který si ponechal členství v evangelické církvi, si Obec křesťanů zachovává otevřený vztah k jiným křesťanským církvím a snaží se vstupovat do ekumenických i mezináboženských vztahů a rozvíjet je. Dorozumění s křesťanskými církvemi je ovšem komplikováno faktem, že náboženské pojmy mají v Obci křesťanů často jiný obsah než v dalších křesťanských církvích. Absence společného vyznání víry v Obci křesťanů ostatně ani nedovoluje, aby byl přesný význam pojmů stanoven. Problém jiného obsahu se ale týká i svátostí, jejichž podoba i význam jsou určeny daleko přesněji. Obec křesťanů má sice kolekci sedmi svátostí stejně jako římskokatolické křesťanství, ale u některých z nich jsou forma i obsah zcela odlišné. To se týká hlavně křtu. Proto Rada evangelické církve v Německu roku 1949 prohlásila, že křest v Obci křesťanů není možné považovat za křesťanský křest. Toto stanovisko se nezměnilo ani poté, co v letech 1991–93 pracovala smíšená komise evangelických teologů a teologů Obce křesťanů. Podobné stanovisko zaujal i Joseph kardinál Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) roku 1991 v úřadu prefekta římskokatolické Kongregace pro nauku víry. Některé další církve ponechávají rozhodnutí o platnosti křtu, provedeného v Obci křesťanů, v kompetenci svého příslušného duchovního. Především protestantské církve dále vytýkají věřícím v Obci křesťanů, že vedle křesťanského svatého Písma považují za pramen zjevení též obraz světa, který na základě svého duchovědného bádání vytvořil Rudolf Steiner, a neakceptují námitku, že tento obraz není konečný, nekritizovatelný ani závazný. Kvůli těmto kontroverzím, především věroučné „nezávaznosti“ Obce křesťanů nebylo toto společenství přijato do Ekumenické rady církví v České republice.
Obec křesťanů v českých zemích
Recepce antroposofie v české společnosti byla poměrně široká, a to jak v meziválečném období, tak po roce 1990. Vycházely překlady děl Rudolfa Steinera a další literatura, byla založena Anthroposofická společnost (německojazyční antroposofové se v meziválečném období sdružovali především ve spolku Bolzano) a od devadesátých let má poměrně velký ohlas waldorfské školství. Asociace waldorfských škol v současnosti sdružuje čtyři střední školy, třináct základních škol, dvacet škol mateřských a další výchovná a vzdělávací zařízení (některé z nich uplatňují principy jen částečně). Naproti tomu rozšíření antroposofií ovlivněného hnutí za náboženskou obnovu, Obce křesťanů, bylo a je menší.
Česká Obec křesťanů vznikla v roce 1925 působením misionářů Josefa Krále a Eduarda Lenze. Jejich německojazyčné přednášky v Praze v sále Klubu německých umělkyň (Na Perštýně 6) a později v suterénním sále domu u Jednorožce (sál Tychona de Brahe, Staroměstské náměstí 21) ovšem velkou pozornost nevolaly a hnutí čítalo nanejvýš několik desítek různě silně motivovaných zájemců. Mnozí z nich nadto nepřekročili úroveň „občasných zájemců“, kteří sice studovali antroposofická a další podobná díla, avšak účast na shromážděních Obce křesťanů brali jen jako určitou dočasnou „nadstavbu“ či ozvláštnění. Jediným skutečným centrem hnutí přitom zůstal pražský sbor, všechny ostatní sbory byly jednak tzv. újezdní (duchovní do nich pouze několikrát za rok dojížděl), jednak nepřekročily úzký, v podstatě příbuzenský okruh. Takto fungovaly sbory v Olomouci, Pardubicích a v Pelechově u Železného Brodu; jejich shromáždění se konala v soukromí nebo v pronajatých prostorách. Formálně církev zaštiťoval Spolek přátel Obce křesťanů. Prvním českým knězem byl v roce 1933 vysvěcen Josef Adamec (1902–1995), který malou obec vedl po většinu dvacátého století a zprostředkoval do ní i vstup většího podílu českojazyčných zájemců. V letech 1932–41 Obec křesťanů vydávala měsíčník Práh; v této době se k ní hlásilo několik stovek členů a příznivců.
Obec musela ukončit činnost na počátku roku 1942 (v Německu již na sklonku předchozího roku) a obnovena byla teprve po druhé světové válce. V souvislosti s vyhnáním/odsunem českých Němců, stejně jako s nacistickou genocidou Židů, kteří tvořili podstatnou část členů, ovšem ztratila většinu příznivců. Díky veřejnému působení, k němuž patřily i Dny duchovního společenství na pronajímaném hradě Svojanov, však získala nové, nyní už v naprosté většině pouze českojazyčné členy. Nadále fungovala jako Spolek přátel Obce křesťanů pod vedením Josefa Adamce, vysvěcen byl také druhý český duchovní Jan Dostal (*1920), který však v kněžské funkci působil jen krátce. V Praze se činnost přesunula do bývalého zednářského sálu v Růžové ulici, který obec dostala náhradou za zničený suterénní sál Tychona de Brahe. Obnovena byla i činnost v újezdních sborech, k nimž nově přibyl také Zlín.
K novému zákazu, který byl motivován jak bojem proti nepovoleným náboženstvím, tak komunistickým tažením proti strukturám občanské společnosti, došlo v roce 1951. Josef Adamec se pokusil vyjednat kolektivní vstup členů Obce do (povolené) Náboženské společnosti československých unitářů, v níž měla podle jeho představy tvořit autonomní část, projekt se však nepodařilo realizovat. Místo toho pokračovala konspirační duchovní činnost omezená na „věrné“ rodiny, včetně mimopražských, k níž docházelo již v období válečného zákazu. Obec nicméně fakticky vymírala. Veřejná činnost (přednášky a bohoslužby v pronajatých sálech, např. i na pražském Žofíně) byla nakrátko obnovena v období 1968–71, opět pod Adamcovým vedením. Tehdy také došlo k oslovení nové, snad až několikasetčlenné skupiny zájemců, z nichž část v (tajné) Obci křesťanů zůstala činná dlouhodobě. Skrytý duchovní život se nicméně postupně omezil pouze na Prahu.
Naposledy Obec křesťanů obnovila činnost v roce 1990, s vydatnou pomocí německých a dalších zahraničních souvěrců. Bohoslužby zprvu konala v pronajatých prostorách, včetně sálů Univerzity Karlovy v Celetné ulici, v roce 1992 pak získala vlastní budovu v ulici Na Špejcharu (Praha 7), kde sídlí duchovní a postupně byla vybudována kaple sv. Jana. Ostatní sbory – v roce 1998 vzniklé sbory v Pardubicích a Olomouci, v roce 2003 v Brně a Příbrami – jsou spravovány jako újezdní, všechny se přitom schází k bohoslužbám a dalším setkáním v soukromí nebo v pronajatých prostorách. Velkou roli hraje také rozšiřování waldorfského školství, které v některých případech do Obce křesťanů přivádí nové zájemce; cestu k tomuto náboženskému společenství však nalézají i další alternativní „hledači posvátna“, jimž Obec křesťanů nabízí to, co postrádají v jiných náboženských organizacích. Obec křesťanů od roku 1998 vydává čtvrtletník Okruh a střed, po roce 2000 získala i další duchovní českého původu (v devadesátých letech ji spravoval původem německý kněz), jejich nevelký počet (4) však omezuje další rozvoj. Přesto církev v současnosti uvažuje o rozšíření činnosti do dalších měst (České Budějovice, Karlovy Vary, Ostrava, Písek, Semily a okolí). V září 2002 získala Obec křesťanů status státem registrované náboženské organizace.
Organizace církve
Základní organizační jednotkou jsou místní sbory, vedené knězem (mužem či ženou). Toho do sboru vysílá vyšší církevní organizace, kněz však současně nemá jiné než liturgické funkce. Členství ve sboru Obce křesťanů se přitom nevylučuje s členstvím v jiných církvích a náboženských společnostech. Sbory v rámci určitého území (státu) vytvářejí oblast, jejíž status se liší podle místní legislativy (ve většině případů má charakter státem uznané náboženské organizace, stejně jako v České republice).
V České republice fakticky funguje jediný sbor v Praze, všechny ostatní sbory vždy byly tzv. újezdní (fakticky v postavení kazatelských stanic). V meziválečném období měly spíše rodinný a příbuzenský charakter, zatímco jejich širší společenství tvořili jen částeční zájemci, později se stabilní organizační strukturu přesahující příbuzenskou bázi nepodařilo vybudovat kvůli vnějším omezením a pronásledování. Skutečná struktura místních sborů se začíná tvořit teprve v současnosti, pořád však platí, že bohoslužby jsou v mimopražských sborech jen občasné, vykonávané dojíždějícími duchovními.
Provoz jednotlivých sborů Obce křesťanů, respektive i jejich příspěvky na provoz oblastního sdružení a celosvětové organizace jsou hrazeny z příspěvků věřících a tzv. přátel, tedy volně přidružených zájemců o činnost. Obec křesťanů vždy odmítala státní dotace na svoji činnost.
Církevní sbory
| sbory | |
|---|---|
| 1930 | 3 |
| 1940 | 4 |
| 1950 | -- |
| 1960 | -- |
| 1970 | 1 |
| 1980 | -- |
| 1990 | 1 |
| 2000 | 3 |
| 2010 | 5 |
| 2020 | 5 |
Údaj za rok 1940 zahrnuje i sbor Pelechově, jenž ovšem byl v odstoupeném pohraničí a bohoslužby se v něm nekonaly. V roce 1970 je započítáván pouze pražský sbor, neboť fungování (obnova) dalších sborů v Olomouci, Pardubicích a Pelechově jsou v tomto období nejisté.
Počet věřících
Vzhledem k charakteru členství, které se i v případě aktivního členství může krýt s příslušností k jiným církvím, a tím spíš to platí pro „přátele“ a další občasné/částečné zájemce o bohoslužby a další činnost Obce křesťanů, je velice problematické určit rozsah této náboženské společnosti. V rámci sčítání lidu byla poprvé samostatně zaznamenávána v roce 2011. Nedostatečné jsou však i vnitrocírkevní zdroje, především kvůli dlouhým obdobím konspirativní činnosti obce, a později (v devadesátých letech 20. století) vinou ještě neukotveného vedení a organizační struktury. Z dostupných zdrojů vyplývají následující údaje – jako „přidružené členy“ přitom označujeme dospělé, případně „skoro dospělé“, církví evidované účastníky náboženských akcí, nezávisle na jejich formálním vstupu mezi její „aktivní členy“, tj. nositele volebního práva v rámci sborových shromáždění.
| sčítání lidu | církevní statistika: přidružení členové | církevní statistika: aktivní členové | |
|---|---|---|---|
| 2005 | -- | 667 | -- |
| 2011 | 884 | 836 | 226 |
| 2021 | 409 |
Literatura
Alfred HEIDENREICH: Aufbruch. Die Gründungsgeschichte der Christengemeinschaft. Urachhaus, Stuttgart 2000.
Radomil HRADIL (ed.): Průvodce českou anthroposofií. Fabula, Hranice na Moravě 2002.
Kurt HUTTEN: Seher, Grübler, Enthusiasten. Quell, Stuttgart 1961 (první vydání 1950).
Johannes LENZ: Obec křesťanů. První seznámení. Spolek přátel Obce křesťanů, Praha 1992.
Joachim MÜLLER (ed.): Anthroposofie a křesťanství. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
Hans-Werner SCHROEDER: Die Christengemeinschaft. Entstehung – Entwicklung – Zielsetzung. Urachhaus, Stuttgart 2001
Ivan ŠTAMPACH: „Anthroposofie u nás dnes.“ Dingir 3, 2000, 2, s. 14–17.
Oficiální internetové stránky: http://www.obec-krestanu.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR