římskokatolická církev (JKI-K)
(přesměrováno z katolická církev (JKI-K))
římskokatolická církev Kř. církev vyznačující se vysokou uniformitou a rozvinutou doktrinální a organizační strukturou. S pravoslavím (pravoslavná církev) a protestantismem patří ke třem nejvýzn. proudům křesťanství.
Dějiny: Ř.c. vznikla postupným sjednocováním původních kř. komunit na základě myšlenky obecné církve (řec. katholiké ekklésiá) objevující se už v mladší rovině nz. spisů datovaných k přelomu 1. a 2. století. Její růst byl na jedné straně umožněn relativní tolerancí řím. moci (přes občasné pronásledování, zejména za Decia, Valeriana a Diocletiana), na druhé straně přílivem konvertitů, které nové náboženství přitahovalo. Do konce 2. stol. byla vytvořena zákl. doktrína ustálením bibl. kánonu. Zároveň byla vybudována správní struktura církve opírající se o třístupňovou hierarchii (biskup, kněz, jáhen) a vzrůstající moc řím. biskupa (papeže). Vláda císaře Konstantina I. znamenala novou etapu. Tzv. ediktem milánským 313 legalizoval křesťanství a vytvořil tak důležitý předpoklad k tomu, aby se koncem 4. stol. stalo státním náboženstvím impéria. To umožnilo církvi dobudovat hierarchii po vzoru provinciální a metropolitní správy s centrem v Římě, ale zároveň rozšířilo možnosti rozvoje herezí, jež v té či oné podobě provázely ř.c. od počátku. Zánik záp. části impéria 476 a vpád barbarů zanechaly řím. papeže v pozici jediného garanta soc. řádu. V následujících stoletích papežství s pomocí mimořádně aktivních mnišských komunit christianizovalo někdejší nájezdníky a postupně zahladilo nejhlubší rozpory mezi řím. formou křesťanství a kulturou záp. Evropy. Během středověku byl vliv církve na vzdělání, soc. a polit. život téměř monopolní. Rozkol 1054 znamenal v životě církve zásadní obrat, teprve schizmatem vlastně vznikla ř.c. Během následující doby (až do reformace) papežství za pomoci kanonických právníků a teologů formulovalo propracovanou doktrínu papežské autority. S vrcholem papežské moci však vzrůstala i její kritika ze strany světských vládců, univerzitních vzdělanců i heretiků. Prestiž papežské moci poklesla hlavně v důsledku avignonského exilu (avignonské zajetí církve, 1309-1377) a papežského schizmatu (1378-1417). V 15. stol. zachvátila ř.c. další vlna herezí, předznamenávající už reformaci. Papežství zmítané korupcí už nebylo schopno dále účinně čelit vzrůstajícímu tlaku. Během 16. stol. rozhodný požadavek zevrubné reformy církve, prosazované zejména Martinem Lutherem, Janem Kalvínem a Ulrichem Zwinglim, otřásl celým kř. Západem. Reformace rozbila duch. hegemonii ř.c. na západě v době, kdy už vypracovala program vnitřního přerodu. Jeho vrcholem se stal tridentský koncil (1545-1563) a s ním spojená protireformace, která proměnila ř.c. ve více centralizovanou, autoritářskou a tradicionální instituci. Protireformací se ř.c. snažila získat zpět oblasti vlivu, které ztratila, ale zároveň se pokusila nahradit ztráty rozsáhlou misijní aktivitou v Novém světě a Orientě. Byla přitom podporována některými novými řády, zvláště jezuity. Po náb. válkách 17. stol. přišel vleklý náb. úpadek, v němž byla během 18. stol. konfrontována s racionalismem a osvícenstvím, ohrožujícím nejen círk. doktrínu, ale i právo na existenci. V tomto ohrožení zaujala v 19. stol. nepřátelský postoj vůči modernímu světu, jenž se projevil větším důrazem na uniformitu víry a striktní poslušnost autoritě. 1. vatikánský koncil (1869-1870), který schválil dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry a mravů, byl jen dalším prohlubováním krize. 1870 byl ztracen papežský stát. Círk. neschopnost vyrovnat se s narůstajícími soc. problémy vedla k odlivu dělnictva. Další ohrožení znamenal vznik antiklerikálních režimů. Zásadní změnu přinesl až druhý vatikánský koncil (1962-1965), který zmírnil círk. opozici vůči modernímu světu (aggiornamento) a zčásti demokratizoval i její vnitřní strukturu. Současná ř.c. stojí především před problémem, jak se vyrovnat s prohlubujícím se rozporem mezi vyspělým a rozvojovým světem, který zasahuje i její vlastní organismus.
Struktura a učení: Po většinu doby své existence ř.c. vycházela z přesvědčení, že ostatní kř. církve, které během historie vznikly, s ní nesdílejí viditelnou kontinuitu s apoštolskou církví nebo znatelnou věrnost ortodoxní interpretaci kř. víry. Zákl. hierarchická struktura, kterou ř.c. během staletí vyvinula, aby chránila svou integritu a depozitum víry, má kořeny v apoštolské a poapoštolské době, kdy byly vymezeny povinnosti a vzájemné vztahy tří hlavních úřadů církve – biskupa, kněze a jáhna. V čele hierarchie stojí papež, řím. biskup, který jako nástupce sv. Petra má primát mezi všemi biskupy. Ve světle 1. vatikánského koncilu má nejvyšší zákonodárnou moc a neomylnost ve věcech víry a mravů. Je volen doživotně kolegiem kardinálů (konkláve). Teologicky se ř.c. odlišuje od ostatních kř. církví pojetím milosti a pramenů zjevení. Na rozdíl od protestantismu, který v bibli tradičně spatřuje jediný zdroj kř. víry a normy pro kř. chování a círk. politiku, ř.c. věří, že ačkoliv má bible zvláštní postavení autority v záležitostech zjevení, ústní tradice bibli předcházející, doprovázející a na ni navazující musí být též uznána jako jeden z pramenů víry. Zatímco protestantismus uznává pouze dvě svátosti – křest a eucharistii, katolicismus k nim připojuje na základě tradice dalších pět – biřmování, pomazání nemocných, pokání (zpověď), kněžství a manželství. Obřad eucharistie přitom zaujímá centrální pozici, neboť ř.c. věří, že v jeho rámci probíhá transsubstanciace. Důležitou složku kultovního života ř.c. tvoří kult svatých. Světci jsou považováni za vzory kř. života a přímluvce. Po 2. vatikánském koncilu byla rozsáhlá obřadnost poněkud omezena a v centru kultu potvrzena eucharistie.
Viz též heslo Církev římskokatolická v encyklopedii České církve a náboženské společnosti (2020)
