Křesťanská církev esejská: Porovnání verzí
m (opravena velikost písmen odkazovaných hesel) |
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
(Žádný rozdíl)
|
Verze z 24. 10. 2024, 18:08
Křesťanská církev esejská
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou římskokatolickou tradici, ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, liturgii či etice a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.
Historie Křesťanské církve esejské
Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský rabín, dva katoličtí biskupové i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský imám a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem svitků na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství esejců (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.
Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o Ježíšovi napsáno v evangeliích, ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou bohoslužbu. Tím bylo nutné ustanovit kněze a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.
Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.
Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.
Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět anděly a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.
Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu andělů sepsal a roku 1988 vydal knihu Andělé Atlantidy (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih Vědění mistrů z Atlantidy (1993), Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení (1996) a Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).
V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská zjevení. Na pokyn Marie pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.
Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské
Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu římského katolictví, ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života kněžím i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním misie nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí Nového věku.
Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství esejců (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo mesiášské naděje a očekávalo apokalyptické děje. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané Kumrán nedaleko Mrtvého moře.
Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i Maria, matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil Ježíš, oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského Nového zákona, jakými jsou Maria, Josef, Ježíš či apoštolové, byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky katarům, templářům a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.
Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její liturgii. Pro církev jsou důležitá evangelia (součásti křesťanského kánonu Nového zákona), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma Úplné evangelium upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.
Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho Boha, který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.
Bůh je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a Duch svatý. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.
Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „karma“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).
V učebním procesu člověka hrají velkou roli andělé. Přesvědčení o reinkarnaci jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s Bohem tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo Maria, matka Ježíšova a královna andělů.
Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.
Také etika je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.
Bohoslužba Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její liturgie je pevná s variantami modliteb. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou kázání a různé typy požehnání. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty (Otčenáš, Zdrávas Maria). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou eucharistii a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. mudry) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.
Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.
V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: křest, léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena apoštolskou sukcesí; tedy že biskupové stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.
V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.
Křesťanská církev esejská v českých zemích
Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.
Organizace církve
Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.
Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.
Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.
Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.
Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.
Křesťanská církev esejská zřídila dva řády. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.
Počet věřících
Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.
Literatura
Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017.
Marianna KOCÁKOVÁ: Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020.
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ Materialdienst 8/2012, s. 292–300.
Eckhard STROHM, The Complete Gospel, accoding to John. Christan Essenian Church, Erfurt 2003.
Eckard [Eckhard] STROHM: Príručka ke kursu REIKI I. Reiki Association International, Komárno: 1996.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ Dingir 17, 2014, 2, s. 45–46.
Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR