bible (JKI-I)

bible V islámu se b. chápe jako písemně fixované boží zjevení, slovo boží, nikoli však jako jednotný text či sv. kniha (Písmo) v kř. smyslu. Nahlíží se jako soubor na sobě nezávislých textů, jako řetěz opakujících se božích zvěstí skrze proroky. Arabština pojem b. nezná, i arab. křesťané mluví jen o Starém zákoně (al-Ahd al-atík) a Novém zákoně (al-Ahd al-džadíd). Muslimové nejčastěji hovoří o Tóře) (taurát; Tóra) a evangeliu (indžíl; evangelium). V koránu se zmiňují ještě žalmy (zabúr), nicméně evangelia (korán 61: 6) a žalmy (4: 163) se v islámu neprosadily a jejich obsah muslimové neznají. Často se v koránu objevují motivy z Pentateuchu. Ostatní knihy hebr. bible mají v islám. Písmu mnohem menší odezvu. Vztah muslimů k b. se odvíjí od interpretace jednotlivých pasáží v koránu a pojetí některých bibl. postav a událostí v islám. dogmatice (Ibráhím, Ismá‘íl, Músá, Ježíš). Podle muslimů křesťané chápou Nový zákon nepřesně a překrouceně. Jelikož korán interpretuje křesťanství jako zjevené náboženství, očekává se od křesťanů, že budou mít k b. stejný vztah, jako mají muslimové ke koránu. Jakákoli nezávazná a lidským rozumem uskutečněná manipulace textem b. v podobě teol. disputací, traktátů nebo dokonce moderní kritické biblistiky je islámem nahlížena jako nepřípustné znevažování slova božího. Islám se identifikuje jako pův. monoteistické náboženství, Muhammad jako protagonista znovu seslaného a závěrečného zjevení. Autentické boží slovo bylo nejprve vyjeveno Izraelitům (Banú Isrá‘íl, Židé) skrze bibl. proroka Ibráhíma (Abrahama). V něm korán vidí zakl. Ka‘by, bojovníka proti pohanským idolům (haníf, idolatrie) a prvního muslima. Je též otcem Ismá‘íla a Isháka (Izáka), přičemž v Ismá‘ílovi Arabové islám. vyznání vidí svého praotce. Podobně uctivý vztah mají muslimové k dalším prorokům, mezi něž patří i Jan Křtitel a Ježíš. Přes stálou dezinterpretaci božího slova jsou Židé i křesťané v islámu chápáni jako ahl al-kitáb (lid knihy, jinověrci) a jako takoví mají v obci věřících i v interpretacích právní vědy jiné postavení než pohané (nevěřící, polyteismus). Přítomnost abrahamovské tradice v předislám. Arábii ovlivnila i Muhammadův zvláštní vztah k Jeruzalému. Právě tam podle islám. věrouky vykonal svou noční pouť (isrá) a vystoupil na nebesa (mi‘rádž), kde se setkal se sz. proroky a Bohem (Alláh). Monoteismem prodchnuté duch. prostředí vyvolávalo zájem kočovných Arabů o b. už v 7. stol. prostřednictvím melkitských, jakobitských a nestoriánských mnichů. Dobové fragmenty b. v arabštině posloužily mnichům v kř. klášterech v Sýrii a Palestině v jejich překladatelské práci. Upevnění pozic islámu v Arábii po porážce riddy (odpadlictví) zastavilo proces popularizace b. Nový trend v překládání b. se objevil až o několik století později, když kř. círk. hierarchie na území chalífátu uznaly, že proces jazykové arabizace je nezvratný a že překlad b. z řečtiny, syrštiny či koptštiny do arabštiny je nezbytným předpokladem kontaktu církví s kř. komunitami. Úkolu se chopily kláštery. Ze Starého zákona opět upoutalo pozornost zejm. pět knih Mojžíšových a žalmy, z Nového zákona evangelium a epištoly (rasá‘il). Jedna z nejúplnějších zachovalých sbírek bibl. textů, přeložených do arabštiny, se nachází v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji a v Mar Saba u Jeruzaléma. Překlady z Vulgáty) byly pořizovány zejm. Mozaraby v Andalusii. Pozdější systematické překlady b. byly vyhotoveny v 19. stol. v Libanonu (Butrus Bustání a Násif Jázidží); libanonští křesťané se tak podíleli na arab. nár. obrození. První kompletní muslim. překlad pořídil egypt. álim z al-Azharu, šajch Júsuf al-Asír. Dnes je pojetí b. předmětem diskusí v rámci islám. reformismu a jeho sporadických ekum. aktivit (ekumenismus). Zákl. dogmatická východiska se však nemění.

Viz též: bible (JKI-J), bible (JKI-K)

Miloš Mendel