judaismus v českých zemích (JKI-J)
judaismus v českých zemích Judaismus má v čes. zemích téměř stejně dlouhé dějiny jako křesťanství. Židé se v čes. zemích začali jednotlivě usazovat již od 10. stol. a v průběhu 11.-12. stol. jsou již doloženy početnější skupiny. Zpočátku se Židé těšili poměrně značné svobodě. Jejich postavení v rámci středověké společnosti se začalo zhoršovat koncem 11. stol. v souvislosti s křížovými výpravami. Během první křížové výpravy 1096 došlo v Praze k prvnímu velkému pogromu. Nejvýzn. žid. centrem byla již na přelomu 12. a 13. stol. Praha, kde působili např. Avraham ben Azri’el zvaný Chládek či jeho žák Jicchak ben Moše (asi 1180- asi 1250), nazývaný také podle svého hl. díla Or Zaru’a (Světlo zaseté). Na počátku 13. stol. se právní a soc. postavení Židů radikálně změnilo, když 4. lateránský koncil 1215 potvrdil úplnou segregaci žid. obyvatel a přikázal jim nosit zvláštní oděv. Židé nesměli vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím ani řemeslem. Jejich ekonomické aktivity zůstaly prakticky omezeny pouze na půjčování peněz na zástavu a úrok, které bylo považováno za lichvu, a křesťané je proto nesměli provozovat. Styk křesťanů s Židy, kteří se nacházeli ve výhradní pravomoci krále jako jeho přímí poddaní, nadále probíhal jen v oblasti obchodní a soudní. Vysoké daně, které byli Židé nuceni panovníkovi odvádět, se staly trvalým zdrojem královských příjmů. Právě potřeba finančních prostředků přiměla Přemysla Otakara II. (1253-1278) k rozsáhlejší úpravě postavení Židů (Statuta Judaeorum, 1254), která jim poskytovala určitou práv. ochranu. Královská privilegia, která 1357 potvrdil i Karel IV. (1346-1378), však zdaleka nebyla respektována; 1389 došlo v Praze pod záminkou údajného znesvěcení hostie k pogromu, o němž podal výmluvné svědectví Avigdor Kara a jemuž padlo za oběť asi 3000 obyvatel pražského ghetta.
Od pol. 15. stol, kdy se v souvislosti s rozvojem měst utvářela vrstva kř. obyvatelstva zabývající se obchodem a peněžnictvím, začali být Židé jako nežádoucí konkurenti vyháněni. Tento proces vyvrcholil za Ferdinanda I. (1526-1564), který Židy 1541 vypověděl dočasně ze země. Teprve jeho nástupce Maxmilián II. (1564-1576) žid. privilegia 1567 znovu potvrdil, i když s určitými omezeními. Za vlády Rudolfa II. (1576-1611) a Matyáše (1611-1619) dosáhla pražská žid. obec největšího rozkvětu. Život pražského Žid. Města ovlivnila v období renesance řada význ. mecenášů a organizátorů společenského života, k nimž patřili zejm. příslušníci rodiny Horoviců podílející se na výstavbě Pinkasovy synagogy, rodina Gersonidů provozující hebr. tiskárnu a primas pražské obce a finančník Rudolfa II. Mordechaj ben Šmu’el Maisel (1528-1601), který se zasloužil o výstavbu Žid. radnice, Vysoké a Maiselovy synagogy a založení pražské talmudické školy. Přední centrum talmudické vzdělanosti učinil z Prahy především Jehuda Liva ben Becalel a jeho žák a pokračovatel Jom Tov Lipmann Heller. Tradiční talmudická studia se rozvíjela v úzké vazbě na soudobou vědu, kterou v žid. prostředí rudolfínské Prahy reprezentovali zvláště David Gans a Josef Šlomo Delmedigo.
Během třicetileté války si Židé díky loajalitě k císaři uchovali někdejší privilegia a získali některá nová, i když byli oslabeni materiální náročností válečných akcí, na jejichž financování se museli podílet. Vedle přirozené dominance pražské žid. obce, jejíž náb. autoritu představoval vrchní pražský rabín, hrála v Čechách od 1659 důležitou roli také samostatná samosprávná instituce mimopražských Židů nazývaná Zemské Židovstvo (hebr. Kehal medina či Bnej medina; něm. Landesjudenschaft) a v náb. oblasti reprezentovaná zemským rabínem (hebr. rav medina; něm. Landesrabbiner). Poté, co obě rabínské funkce společně vykonával David ben Avraham Oppenheim (1664-1736), byla 1749 funkce čes. zemského rabína zrušena a až do 1939 byl nejvyšším představitelem Židů v Čechách vrchní pražský rabín.
Morava v důsledku vyhnání Židů z velkých královských měst postrádala jednoznačné centrum. V pol. 15. stol. tato situace vyústila v ustavení nadobecní samosprávné rady nazývané Sněm země moravské (Va’ad medinat Mehrin), v jehož čele stál moravský zemský rabín se sídlem v Mikulově. Funkci zemského rabína na Moravě vykonávali např. Jehuda Liva ben Becalel (1553-1573), Jom Tov Lipmann Heller (1625-1626), Menachem Mendl Krochmal (1648-1661), David ben Avraham Oppenheim (1690-1702) či Šmu’el Šmelke Horovic (1772-1778). K význ. moravským rabínům také patřil Šabtaj ben Me’ir ha-Kohen působící v Holešově. Snahy o omezení počtu Židů v čes. zemích vyvrcholily za vlády Karla VI. (1711-1740) a Marie Terezie (1740-1780). Na základě prvního úředního soupisu žid. obyvatelstva byl stanoven pevný počet žid. rodin a na jeho podporu bylo 1727 tzv. familiantskými zákony dovoleno ženit se pouze nejstarším synům. Marie Terezie sáhla k ještě tvrdšímu opatření, když 1745 vypověděla Židy z Prahy a z celých Čech. I když se poměrně záhy část z nich vrátila, vliv a význam pražské obce tím výrazně utrpěl. Podstatnou změnu přinesly až osvícenské reformy Josefa II. (josefinismus, 1780-1790), shrnuté a doplněné v tzv. Židovském systemálním patentu (1798), který zrovnoprávňoval judaismus, povoloval Židům svobodné podnikání a přístup do všech typů škol včetně vysokých, avšak současně zachoval stanovený počet žid. rodin a omezení místa pobytu. Principy osvícenství, přetavené do podoby haskaly, rozvíjeli v Praze v 19. stol. především Herz Homberg a Šlomo Jehuda Rapoport, význ. představitel židovské vědy. Proti nástupu haskaly a reformního judaismu se postavili četní zastánci žid. ortodoxie, zejm. vrchní pražští rabíni Jechezkel ben Jehuda Landau a jeho žák El’azar ben David Fleckeles. Důsledné zrušení familiantských zákonů a vnucené segregace Židů po 1848 vedlo k svobodnému rozvoji žid. populace, jejíž počet v čes. zemích kulminoval kol. 1890, kdy byl též přijat nový zákon o žid. náb. obcích organizovaných na teritoriálním principu.
Vlivem josefínských školských reforem i pozdějších zásahů vídeňské vlády byli Židé značně germanizováni, což naráželo na snahy čes. obrozenců i pozdější čes. nacionalismus. Pod vlivem narůstajícího antisemitismu, který se v náb. rovině projevil např. ve spise pražského kat. teologa Augusta Rohlinga (1839-1931) Der Talmudjude (Talmudský Žid, 1871) či během zinscenovaného procesu proti Leopoldu Hilsnerovi, nařčenému z rituální vraždy (Hilsneriáda, 1899), se značná část zejm. moravských Židů přiklonila k sionismu. V důsledku emigrace početní stav žid. populace ve 20. stol. trvale klesal. Po 1918 procházely židovské náb. obce vlivem pokračující sekularizace a sporů mezi sionisty a stoupenci čes.-žid. hnutí dalším úpadkem, který vyvolal potřebu ústředního koordinačního orgánu. Jednotlivá žid. uskupení se 1926 spojila do sdružení spravovaného na principu rovnosti Nejvyšší radou svazu Žid. náb. obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejímž předsedou se stal význ. představitel čes.-žid. hnutí August Stein (1857-1937). Po odstoupení čes. pohraničí Německu na základě Mnichovské dohody (1938) byly během tzv. křišťálové noci zničeny na někdejším čes. území četné synagogy a žid. hřbitovy. V době obsazení okleštěného Československa a vzniku protektorátu Čechy a Morava se v čes. zemích nacházelo asi 118 000 žid. občanů podřízených tzv. norimberským zákonům (1935), jejichž rasový princip neúprosně vedl k masové genocidě. Třebaže se asi 26 000 Židů podařilo do 1941 emigrovat, více než 90 000 čes. Židů bylo 1941-1945 deportováno vesměs do sběrného tábora v Terezíně a poté do vyhlazovacích táborů v Polsku, kde drtivá většina z nich zahynula. Památník obětem holocaustu v pražské Pinkasově synagoze nese 77 297 zjištěných jmen.
Po osvobození 1945 byly zdecimované zbytky žid. obcí, postižené další emigrací 1948 a 1968-1969, reorganizovány na teritoriálním principu. Zájmy jednotlivých obcí zastupovala Rada židovských náb. obcí, která však v době komunistického režimu byla spíše politickou než náb. institucí. 1947-1960 byl vrchním rabínem Gustav Sicher (1880-1960), 1960-1970 Richard Feder (1875-1970), který působil zároveň jako oblastní rabín moravský; po jeho smrti zůstal úřad dlouhá léta neobsazen. Od 1984 byl pražským a současně zemským rabínem Daniel Mayer (nar. 1956), který 1990 odstoupil. Od 1992 zastává tento úřad Karol Sidon (nar. 1942). Rada židovských náb. obcí se 1991 přeměnila na Federaci žid. obcí v ČR, která v současné době sdružuje deset žid. obcí (Praha, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Teplice, Liberec, Děčín, Ostrava, Olomouc, Brno).