Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je největší a nejvýznamnější z denominací, které vznikly v rámci mormonismu, původně amerického hnutí s počátky v první polovině 19. století. Ačkoli praktický náboženský život příslušníků mormonských církví připomíná praxi kon­zervativních evangelikálů, v některých oblastech teologie tyto círk­ve překračují hranice, jimiž bývá běžně vymezováno křesťanství. Sama Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů se ovšem za křesťanskou považuje. Česká část dnes již celosvětové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v býva­lém Československu působila v letech 1929–50 a po čtyřicetiletém zákazu byla úředně registrována roku 1990, od té doby požívá i tzv. zvláštních práv.

Historie mormonismu a Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů

Mormonismus je vedle adventismu druhým velkým mileniálním hnutím (očekávajícím brzký Kristův druhý příchod), které vzniklo ve Spojených státech v době rychle se šířícího evangelikalismu ve třicátých letech 19. století. Vznik tohoto hnutí je spjat se svědectvím Josepha Smithe (1805–1844), že se mu roku 1820 dostalo zjevení Boha Otce a Syna. Při něm mu božské bytosti odpověděly na jeho znepokoje­nou otázku, ke které církvi se má připojit. Evangelikální denominace totiž v předchozích desetiletích christianizovaly oblast, do níž patřilo i Smithovo bydliště, s takovou intenzitou probuzeneckého zápalu, že byla přezdívána „spálená země“. Božské postavy odmítly všechny tehdejší církve a zvěstovaly Smithovi, že nemá vstupovat do žádné z nich. Později bylo Smithovi zjeveno, že po „velkém odpadnutí“ veškerého křesťan­stva bude pravá církev v posledních dnech tohoto světa obnovena právě jeho prostřednic­tvím.

Podle své zprávy, která se stala součástí kanonických spisů mormonismu, měl Smith po tom­to prvním zjevení ještě další náboženské zkušenosti: roku 1823 se mu zjevil anděl jménem Moroni a vyprávěl mu o dávné americké civilizaci, která zanechala zprávy o sobě zapsané na zlatých deskách a ukryté na úbočí pahorku, který byl ve Smithově době znám jako Cumorah a který se nacházel v blízkosti Palmyry, poblíž Smithova tehdejšího bydliště. Smith měl toto místo každoročně nav­štěvovat, ale teprve roku 1827 směl desky vyzvednout spolu s náprsníkem, k němuž byly při­pevněny dva kameny, zvané urim a thumim. Mezi lety 1827 a 1829 pak Smith překládal do angličtiny text, zapsaný hieroglyfy na zlatých deskách, z jazyka, který považoval za egyptštinu. Postupoval tak, že hleděl na text skrze kameny upevněné ve stříbrných obrubách na způsob brýlí, viděl ho v angličtině a diktoval ho svému spolupracovníku. Ten byl od něho oddělen závěsem tak, aby zlaté desky nespatřil, neboť toho nikdo – kromě Josepha Smithe – ne­byl hoden.

Ještě téhož roku Joseph Smith a jeho nejbližší přítel a hlavní zapisovatel jeho překladu Oliver Cowdery (1806–1850) svědčili o tom, že byli pokřtěni Janem Křtitelem, který jako anděl sestoupil z nebe. Podle Smithe a jeho následovníků tak byla na Zemi obnovena pravá církev. Úředně bylo společen­ství založeno násle­dujícího roku 1830 pod jménem Církev Kristova krátce poté, co překlad ze zlatých desek vyšel knižně jako Kniha Mormonova. Církev ovšem používala i další jména (Církev Ježíše Krista, Církev Boží nebo Církev svatých posledních dnů). Pochybnost o existenci zlatých desek církev vyvrací poukazem na svědectví nejprve osmi a pak tří dalších osob (včetně Cowderyho), které spatřily desky v truhle dříve, než je anděl Moroni definitivně odnesl do nebe. Tato svědectví jsou uvedena na začátku každé Knihy Mormonovy.

Kniha Mormonova jako „další svědectví o Ježíši Kristu“ se stala pro ty, kteří uvěřili v její pravost, důvodem pro připojení se ke společenství, jež považovali za jedinou pravou církev, jejímž prostřednictvím je obnoveno křesťanství. Význam tohoto posvátného spisu byl už pro první příslušníky nového společenství tak zásad­ní, že je jejich okolí začalo nazývat „mormoni“. S touto původně zesměšňující a hanlivou pře­zdívkou se po­stupně smířili a dnes ji dokonce při styku s veřejností někdy i sami používají. Obvykle ovšem o sobě hovoří po vzoru prvních křesťanů jako o „svatých“ (a i v češtině trvají v tomto významu na podobě „Svatý“), případně jako o „Svatých posledních dnů“. Vyjadřují tím nejen úsilí o naplnění církevního mravního standardu, ale i hrdost na svou církev, která – podle jejich přesvědčení – obnovila pravé kněžství, obřady a církevní organizaci, která je v pří­mém styku s Bohem prostřednictvím svých proroků, v níž se projevují zázraky a nadpřirozené duchovní dary, a která se tedy ve všech ohledech vrátila k ideálu prvotního křesťanství.

Hrdost na významnou roli Ameriky a Američanů v náboženských dějinách světa podle Knihy Mormonovy a nadšení pro pří­slušnost k pravé církvi patrně přispěly k rychlému růstu společenství Svatých. Velmi charakteristické pro ně bylo především intenzivní očekávání Kristova příchodu. Svatí se pro setkání s Kristem shromažďovali v místech, která nazývali Sion (význam jména „Sion“ ukazuje podle mormonských textů k lidem „čistého srdce“). Prvním Sionem se stal Kirtland ve státě Ohio. Tam se společenství za šest let rozrostlo na asi 16 tisíc příslušníků, a to navzdory nepřátelství a někdy i násilí ze strany sousedů jiných vyznání. Ještě roku 1831 bylo Smithovi zjevením určeno místo dalšího Sionu u města Independence ve státě Missouri a část Svatých se přesunula a zakoupila pozemky právě tam. První misionáři se vy­pravili k původním indiánským obyvatelům Ameriky (jež považovali za potomky Lamanitů) a v dalších letech na různá místa Spojených států i Kanady a do Velké Británie, kde misie byla obzvlášť úspěšná. Joseph Smith řídil církev na základě zjevení, která byla poprvé roku 1833 shrnuta do Knihy přikázání a která se později stala základem kanonické knihy Nauka a smlouvy. Společenství Svatých v Missouri sice prožívalo odpor svého okolí, ale v Kirtlandu prosperovalo i materiálně a jeho vůdčí osobnosti tam založily banku. Roku 1836 byl slavnostně zasvěcen kirtlandský chrám.

Peněžní machinace a krach kirtlandské banky, úsilí Svatých o politický vliv v oblastech, kde se usadili, a jistě i nenávist vůči sebevědomému, nábožensky odlišnému a ekono­micky prosperujícímu společenství – to vše způsobilo vážné pronásledování. Roku 1838 museli Svatí město opustit a vydat se do Missouri. V tomto státě se ovšem setkávali s ještě větším odpo­rem (první skupina mormonů se zde ocitla v ozbrojených bojích již roku 1833), který přerostl v tzv. missourskou mormonskou válku, krutý konflikt mezi starousedlíky s podporou státu a osadníky ze společenství Svatých. Jednou z nejtragičtějších událostí války bylo zabití 17 Svatých v události známé jako masakr v Haun‘s Mill. Po těžkém pronásledování v Missouri znamenalo poměrně vstříc­né přijetí ve státě Illinois pro Svaté velkou úlevu. Budování města Nauvoo (původně Com­merce) v letech 1839–44, kam se shromáždila většina Svatých v počtu asi 30 tisíc, bylo sice velmi namá­havé, ale v podstatě pokojné. Svatým se v místě dalšího Sionu podařilo postavit velké a výstavné město a založit mohutný chrám. V Nauvoo se také značná část Svatých (včetně jejich vedení) dosta­la do úzkého kontaktu se svobodným zednářstvím, a to se projevilo na chrámových obřadech, jejichž podoba se tehdy ustalovala.

V období tohoto relativního klidu do Nauvoo přicházeli noví konvertité z celých Spojených států i Velké Británie, a Smith dokonce kandidoval na prezidenta Spojených států. Zároveň ale rostl počet i vliv odpadlíků a dalších odpůrců mormo­nismu. Příležitostí se pro ně stalo Smithovo zjevení o tzv. plu­rálním (tedy polygamním) manželství z roku 1843. Zjevení bylo původně určeno pouze pro Smithovu manželku Emmu (1804–1879) a další nej­bližší spolupracovníky, odpůrci ho ale prostřednictvím publika­ce The Nauvoo Expositor dopl­nili o komentáře a rozšířili ke všem Svatým i k nemormonským obyvatelům. Joseph Smith v roli starosty reagoval na zveřej­nění tvrdě: tiskařské zařízení, na němž byla publikace vyro­bena, nechal rozbít. Byl proto stíhán úřady státu Illinois, nakonec se nechal spolu se dvěma dalšími vedoucími církve vzít do vazby a v blízkém městě Carthage očekával soud. V červnu roku 1844 však do vězení vtrhl dav a Josepha Smithe i jeho bratra Hyruma (1800–1844) zabil.

Nečekaná smrt zakladatele uvrhla společenství do značného chaosu a do zápasu o nástupnictví v roli vůdce, navíc v době, kdy nepřátelství ze strany nemormonského okolí zase síli­lo. Ze skupin, do nichž se společenství roztříštilo, se největší vytvořila kolem Brighama Younga (1801–1877). Zformovala se ze Svatých, kteří roku 1846 uposlechli Youngovu výzvu k opuštění Nauvoo a také – což bylo obzvláště bolestné – sotva dokončeného chrámu a k cestě na západ do ne­obydlené krajiny. Tato strastiplná pouť byla chápána jako „vyjití z Egypta“ pod vedením novodobého „Mojžíše“ (Younga) a končila roku 1847 po asi tisíci mílích na břehu Vel­kého solného jezera na tehdejším území Mexika. Tam Young určil místo dalšího Sionu. Společenství Svatých, kteří postupně přicházeli v dalších karavanách poutníků, v následujících desetiletích vybudovalo prospe­rující město Salt Lake City a kolonizovalo široké okolí. Roku 1851 přijalo jméno Církev Ježíše Krista Sva­tých posledních dnů, zjevené Josephu Smithovi již roku 1838, a roku 1853 začalo stavět chrám, ve velmi skrovných podmínkách překvapující svou velkorysou architekturou.

Ani odlehlost tohoto kraje ovšem Svatým nezaručila úplný pokoj od jejich tehdejšího největšího nepřítele – vlády Spojených států. Po vítězství Spojených států nad Mexikem vytvořilo společenství Svatých roku 1849 prozatímní stát Deseret a myšlenky na vlastní stát se nevzda­lo ani po roce 1850, kdy Kongres návrh na jeho ustavení odmítl. Jako kompromis vzniklo na podstatně menším území teritorium Utah s Brighamem Youngem jako prvním guvernérem. Kromě teokratických ambicí komplikovala vztahy mormonů s vládou především praxe plurál­ního manželství (polygamie), která byla roku 1852 vyhlášena jako povinnost pro všechny mormonské muže a jako podmínka pro dosažení posmrtné celestiální (nebeské) slávy. Ne­ústupnost Svatých v této věci a nedůvěra amerických úřadů ke spojení církevní a světské vlády v teritoriu byly hlavními příčinami tzv. utažské mormonské války, která probíhala v letech 1857–58 a skončila bez krveprolití podřízením teritoria federální armádě. Ve vypjaté atmosféře během války mormoni za nejasných okolností vy­vraždili neozbrojenou karavanu putující přes jejich území do Kalifornie. Při tzv. masakru v Mountain Meadow zahynulo roku 1857 až asi 140 poutníků.

Společenství Svatých i jeho vztah ke Spojeným státům se od šedesátých let 19. století rychle měnily. Nebylo výjimkou, když díky výborné pracovní morálce příslušníci církve prosperovali a přáli si vyjít z obchodní a společenské izolace. Svatí se proto podíleli na stavbě telegrafního vedení i transkontinentální železnice. Nutným důsledkem této větší otevřenosti ovšem byl i větší tlak ze strany federálních úřadů kvůli polygamii. Někteří mormoni byli uvězněni a představitelé církve museli prchat za hranice. V již téměř neúnosné situaci zveřejnil ro­ku 1890 tehdejší prezident církve Wilford Woodruff (1807–1898) oficiální prohlášení, v němž bylo na základě zjevení zastaveno uzavírání dalších plurálních manžel­ství na Zemi. Nesouhlas s prohlášením způsobil vznik odpadlických církví, které jsou dodnes skrytě polygamní. Roku 1893 byl pak za velké pozornosti americké veřej­nosti dokončen chrám v Salt Lake City a o tři roky později se teritorium Utah stalo 45. státem Unie.

Přijetí většinově mormonského státu Utah do svazku Spojených států přineslo nejen postup­né začlenění Svatých do americké společnosti, ale i změny v učení a praxi mormonské církve. Začlenění je možné dokumentovat na příkladu třináctého prezidenta církve Ezry Tafta Bensona (1899–1994), který byl v letech 1953–61 federálním ministrem zemědělství. V rétorice Svatých byl oslaben nepřátelský vztah k nemormonům (jejich plošné označování jako „zkaže­ných“ či „bezbožných“ téměř vymizelo) a očekávání druhého Kristova příchodu se do značné míry přesunulo do symbolické roviny (například vyjití z Babylonu a shromáždění na Sionu se může odehrávat i v lidském srdci). K poslední významné doktrinální změně došlo roku 1978: tehdejší církevní prezident Spencer W. Kimball (1895–1985) na základě zjevení zveřejnil oficiální prohlášení, v němž vyhlásil možnost získání kněžství pro každého muže bez ohledu na rasu a barvu pleti. Těmito a mnoha dalšími ústupky a také velkorysou prací s veřejným míněním získali Svatí posledních dnů postupně větší důvěru americké i světové veřejnosti, takže v jejich metro­poli byly roku 2002 pořádány olympij­ské hry a jejich čelný představitel Mitt Romney (*1947) kandidoval (byť neúspěšně) na prezidenta Spojených států.

Roku 2015 udávala Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů počet svých členů na celém světě asi na 15 milionů. Asi 40 % z nich žije ve Spojených státech, přičemž Svatí tvoří asi 70 % obyvatel státu Utah, asi čtvrtinu obyvatel státu Idaho a asi desetinu obyvatel státu Wyoming. Ačkoli počet Svatých v celých Spojených státech dosahuje pouze ke dvěma procentům dospělé populace, jsou považováni za velmi vlivnou menši­nu, která se dokázala široce prosadit v ekonomických, finančních i politických strukturách. Velmi významné je také jejich sociální působení, překračující církevní hranice. Misie mimo Spojené státy a Evropu je v posledních desetiletích úspěšná, zvláště v Latin­ské Americe, ve východní Asii či na Ukrajině. Odhaduje se, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je jedním z nejrychleji rostoucích náboženských společenství současného světa. Sama církev si klade otázku, kolik jejích příslušníků je skutečně aktivních – je možné, že pouze polovina, nebo dokonce jen třetina.

Religionistická charakteristika mormonismu

Jako mormonismus je označována skupina zaniklých i dosud existujících církví, které vznikly v souvislosti s působením Josepha Smithe. První schizma se ve Smithově hnutí událo ještě před oficiálním založením církve: jeden z jeho prvních následovníků, Hiram Page (?1800–1852) tvrdil, že také získává zjevení o církvi za pomoci kamene, ale stoupenci ho brzy opustili. Společenství s názvem Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je zdaleka největším útvarem z této „rodiny“ mormonských církví.

Teologický základ mormonismu určuje Kniha Mormonova, na jejímž základě Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů vznikla. Kniha Mormonova obsahuje vyprávění o dvou civilizacích, které na území amerického kontinentu založily dvě vlny emigrantů z Blízkého Východu. Podle Knihy Mormonovy tvořili mladší a důležitější vlnu zbožní Židé, kteří opustili svou vlast kolem roku 600 př. Kr. Tito potomci proroka Lehiho se později rozdě­lili na Lamanity, kteří byli po většinu vyprávění zlovolní, a na spravedlivější, ale ta­ké chybující Nefity. Kolem roku 33 zvěstoval vzkří­šený Ježíš evangelium také oběma kmenům v Americe a založil v jejich domovině svou církev. Lamanité ovšem po čase od víry odpadli a pokračovali ve zlém jed­nání, za něž byli potrestáni tmavou barvou ků­že. Nakonec zbožné Nefity vyhubili v poslední bitvě, která se odehrála asi roku 385 blízko pahorku pozdě­ji nazvaného Cumorah. Před smrtí se zde podařilo Nefitovi Moronimu ukrýt zápisy o těchto příbězích na zlatých deskách. Žádný z popisovaných dějů či jevů ovšem není potvrzen historickými doklady. Literár­ně se Kniha Mormonova podobá Bibli a kromě příběhů obsahuje proroctví o Kristu či častá ujištění o budoucích odměnách věrným a trestech ne­věřícím a zlovolným. I formál­ně připomíná Kniha Mormonova anglický překlad Bible (takzvanou verzi krále Jakuba), jak jej znali Smithovi sou­časníci: pat­náct knih Knihy Mormonovy je rozděle­no do kapitol (a od roku 1920 i do veršů) a každá kapitola je uvozena shrnutím.

Kromě Knihy Mormonovy jsou dalšími kanonickými spisy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a tedy základem jejího učení i náboženské praxe, knihy Nauka a smlouvy, Drahocenná perla a Bible. Zatím­co Kniha Mormonova je psána z větší části ve stylu historického vyprávění, Nauka a smlouvy obsahuje 138 oddílů a dvě již zmíněná oficiální prohlášení prezidentů Woodruffa a Kimballa. Mezi oddíly jsou především zjevení Josepha Smithe (včetně zjevení o plurálním manželství) a pouze několik dalších doku­mentů, které se týkají hlavně praktických otázek správy církve. Drahocenná perla obsahuje dvě kratší knihy (Moj­žíšovu a Abrahamovu), Smithova líčení jeho prvních zjevení a okolností překladu zlatých de­sek a také jím zformulované Člán­ky víry. Bible je kanonickým spisem pouze tehdy, „pokud je správně přeložena“. Církev používá překlad krále Jakuba a v poznámkách pod čarou má zapracován text revidovaný a upravený Josephem Smithem. Běžně ovšem používá i překlady do místních jazyků. Víra Svatých v přímé boží vedení církve prostřednictvím inspirova­ných proroků přiřazuje k těmto čtyřem „standardním dílům“ i výroky prezidentů, pokud jsou vyřčeny jménem Ježíše Krista a označeny jako zjevení. Z víry v živého Boha vyplývá, že kánon Písma nemůže být ukončen a že nauky církve musejí být stále doplňovány a upřesňovány. Při rozdílnosti tvrzení v posvátných spisech je závazné vždy to pozdější, a tedy aktuálnější. Příkladem jsou tvrzení o plurálním manželství, přičemž platné je to poslední z roku 1890. Žádná část textu nebyla dosud vypuštěna.

Standardní díla jsou vykládána často doslovně, a to například včetně biblických antropomorfních výrazů vztahujících se k Bohu (např. „Bůh je náš Otec“ nebo „boží ústa“). Tento výklad vede k učení o tělesné podstatě Boha, ale vzhledem k víře Svatých, že i duch je hmotou (jemnější a čistší), se vlastně jedná o „duchovní tělo“ (též „oslavené tělo“). Podle učení církve vládne Zemi ve vzájemné součinnosti Božstvo tvořené třemi samostatnými osobami (bohy): Elohimem (věčným Otcem), jeho nejstarším duchovním synem Ježíšem Kristem a Duchem Svatým. První dvě z těchto osob mají také tělo z masa a kostí, třetí je „bytostí ducha“. Nebeský věčný Otec byl původně člověkem, žil životem podobným životu lidí a byl povýšen do stavu božství. Svatí předpokládají, že vedle Otce existuje i nebeská Matka. Lidé jsou jako jejich duchovní děti bratry a sestrami Ježíše Krista.

Podle přesvědčení Svatých lidé původně v „předsmrtelném životě“ žili v blízkosti Nebeského Otce na hvězdě Kolob. Tato hvězda je – podle Knihy Abrahamovy – „nejblíže trůnu Božímu“. K tomu, aby se preexistující boží děti osvědčily a mohly se také stát bohy, bylo třeba dát jim fyzická těla a připravit pro ně způ­sob, jak toho dosáh­nout. Rada v nebi tento způsob hledala a Nebeský Otec dal přednost Ježíšovu plánu spasení lidí prostřednictvím jeho oběti před plánem Ježíšova bratra Lucifera, podle nějž by lidé byli ke spasení donuceni. Jak dále popisuje kniha Nauka a smlouvy, toto rozhodnutí vedlo k válce v nebi, v níž byl Lucifer se svými příznivci nakonec poražen. Ježíš prosadil, že lidé mají svobodnou vůli, stal se stvořitelem Země a je v Bibli znám jako „Bůh“ (Svatí ho také nazývají „Jehovou“, viz Adonaj). Do fyzického těla se narodil z nebeského Otce a panny Marie, měl čtyři manželky a je­ho dokonalý pozemský život je podle Svatých vzorem pro všechny lidi. Lucifer se na Zemi naopak stal satanem a jeho příznivci démony. Učení, že trestem za váhavost v této válce, je narození do fyzického těla s černou kůží, již v současnosti – jak je uvedeno výše – není aktuální.

Lidé tedy mohou dosáhnout spasení z duchovní smrti vírou podle třinácti Článků víry, pokáním, přijetím křtu a daru Ducha Svatého, zachováváním přikázání, skutky lásky i poslušností učení církve. Za svůj úděl je každý osobně odpovědný. Vytrvalým úsilím na cestě k dokonalosti tak každý může dosáhnout nejvyššího nebeského království („celestiální slávy“) a – pokud bylo v chrámu zpe­četěno jeho manželství – bude „oslaven“ do stavu božství podobně jako Ježíš a Nebeský Otec. Druhého stupně slávy (pozemské, tedy „terestriální slávy“) dosáhnou vlažní příslušníci mormonské církve a další mravní lidé, zatím­co ostatním (kromě zatracených) je připravena „telestriální (podzemská) sláva“. Ve stavu zatracení (duchovní smrti) zůstanou ti, kdo násle­dovali Lucifera během „předsmrtelného života“, a upadají do něj ti, kdo satanovi sloužili ve fyzickém těle a „zhřešili proti Duchu Svatému“. Svatí věří, že těm, kteří ve svém životě neměli možnost „poznat Krista“, milující Bůh toto poznání ještě poskytne.

Zvláště v prvních desítkách let existence církve byla pro Svaté velmi důležitá nauka o blízkém druhém příchodu Ježíše Krista a vzniku tisícileté říše. Nejstarší proroctví Josepha Smithe ukazova­la už k roku 1832, kdy měl v jižní Karo­líně začít poslední soud (současná církev ovšem toto proroctví vykládá jako popis války jižních a severních států). Od té doby již nebyla sta­novována konkrétní data, ale druhý fyzický příchod Krista a jeho vláda v pozemském králov­ství byly v prvních desetiletích existence církve očekávány velmi naléhavě. Důležitou součástí této nauky o tisícileté říši vždy bylo „shromáždění Svatých“ v „Sionu“, což mormoni chápali nejen jako bezpečný úkryt před apokalyptickým utrpením posledních dnů, ale i před pronásledováním. Sionem přitom měla být dvě místa na Zemi: Jeruzalém, do něhož se shromáždí Židé, a „nový Jeruzalém“ na americkém kontinentu, do něhož se shromáždí jed­nak Lamanité (původní obyvatelé Ameriky), kteří údajně také mají izraelský původ, jednak mormoni jako „Svatí z pohanů“. Ačkoli všechny tyto a mnohé další mileniální nauky jsou do­dnes v platnosti, v praktickém životě současných Svatých již svou nalé­havost ztratily.

S přesvědčením o brzkém druhém Kristově příchodu souvisí sebepojetí Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jako církve obnovené na konci časů po „velkém odpadlictví“ všeho křesťanstva. Základním prvkem sebepojetí přitom je obnova církve („znovuzřízení evangelia“), a to v jejím učení, hierarchii církevních úřadů i v její praxi. Církev sice nevede teologickou diskusi o svém učení a vyhýbá se dohadům o historii předkolumbovské Ameriky, ale vzdělání v jiných oborech podporuje. Univerzita Brighama Younga v utažském městě Provo i jiná církevní školská zařízení mají obvykle velmi dobrou pověst. Učení církve má ostatně pro Svaté nesrovnatelně menší význam než praktický duchovní život a život církevního společen­ství.

Místní společenství nemá žádné profesionální duchovenstvo a je vedeno biskupem či mužem v jiném úřadu. V podstatě každý způsobilý mormonský muž se může na základě inspirace a vkládáním rukou stát knězem a působí s autoritou „ve jménu Páně“. Jednou z nejdůležitějších součástí „znovu­zřízení“ církve je totiž dvojí kněžství. Nižší, Aronovo kněžství zahrnuje úřady jáhna, učitele, kněze a biskupa, přičemž je ob­vyklé, že chlapci jsou na první tři z těchto stupňů postupně uváděni už od svých dvanácti let. Biskupský úřad pak muže opravňuje k vedení sboru. Ve vyšším, Melchisedechově kněžství jsou úřady staršího, vysokého kněze, patriarchy, sedmdesátníka a apoštola. V úřadě staršího jsou obvykle muži v misijní službě (tedy ve věku vysokoškolských studentů). Vysocí kněží často působí jako biskupové a další církevní předsta­vitelé a patriar­chové přijímají zvláštní zjevení pro jednotlivé osoby a udělují jim požehnání. Sedmdesátníci (členové Prvního kvora Sedmdesáti) a apoštolové (Kvorum Dvanácti apoštolů) jsou nejvyššími představiteli („gene­rální­mi auto­ritami“) církve. První předsednictvo, tvořené prezi­dentem a jeho dvěma rádci je nejvyšším orgánem církve. Prezident „drží všechny klíče božího království“ a jeho výroky na základě zjevení jsou považovány za aktuální pro­roctví, a mají tedy pro Svaté závaznost božích slov.

Místní společenství se scházejí v neděli v jednoduchých modlitebnách k shromážděním, která strukturou (písně, kázání a svědectví) připomínají evangelikální bohoslužby. Každou neděli je prováděn obřad večeře Páně s chlebem a vodou a často se konají i další obřady: křest ponoře­ním, žehnání dětí, udílení daru Ducha Svatého (takzvaná konfirmace), předávání kněžství a jiné. Po bohoslužbě se Svatí scházejí k náboženskému vyučování po třídách: děti navštěvují takzvané Primárky, ostatní Nedělní školu. Poté jsou chlapci v kvoru Aronova a muži v kvoru Melchisedechova kněžství, ženy mají program v rámci dvou ženských organizací: „Mladé ženy“ jsou určeny dívkám od 12 do 17 let, „Pomocné sdružení“ pak ženám od 18 let.

Během týdne má místní společenství obvykle velmi bohatý vzdělávací, kulturní a sportovní program. Jednotlivé sbory také bývají velmi aktivní v podpoře chudých a v různých svépomocných a dalších sociálních programech, a to jak ve prospěch svých příslušníků, tak široké veřejnosti. Ostatně, Pomocné sdružení (Relief Society), které vzniklo roku 1842 a jehož první prezidentkou byla Emma Smithová, je patrně nejstarší ženskou podpůrnou organizací (v současnosti působí na celém světě). Na místech s větším podílem Svatých v populaci vznikají významné sportovní kluby, umělecká tělesa i sociální programy, například síť veřejných obchodů s potravinami či oděvy téměř zdarma. Světovou proslulost získal pěvecký sbor Mormon Tabernacle Choir (tabernákl je původní shromažďovací budova v Salt Lake City vybavená varhanami), jenž je považován za největší pěvecký sbor na světě. Součástí misie mezi původ­ními obyvateli Ameriky a Tichomoří jsou kulturní aktivi­ty s folklorní náplní.

Neveřejná část života Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů je spjata s chrámy. Je jich v současnosti na světě více než 140 a přístup do nich má pouze způsobilý člen církve na základě doporučení biskupa a prezidenta kůlu (vyšší organizační jednotky). V chrámech nosí všichni přítomní bílý chrámový oděv. Ačkoli o tom oficiál­ní zdroje církve z důvodu posvátnosti detailně neinformují, v chrámech se vykonávají obřady, které mají platit na Zemi i v nebi. Základním z nich je obdarování. Po projití chrámem Svatí nosí zvláštní oděv (takzvané garmenty), který jim má připomínat jejich kněžství a smlouvy s Bohem. Tento spodní oděv nositele oddě­luje od světských záležitostí a chrání ho před vším zlým. Dalšími obřady jsou uzavírání manželství na věčnost (pečetění manželů) a pečetění dětí k rodičům (pečetění rodiny). Tyto obřady jsou prováděny i zástupně za zemřelé předky, kteří neměli příležitost připojit se k církvi, a to na základě znalosti jejich jména a život­ních dat. I oni tak díky zástupnému křtu mohou svým posmrtným rozhodnutím „přijmout evangelium“ a dosáhnout výsad, které z toho vyplývají. Kvůli této možnosti církev shromažďuje matriční data co největšího počtu lidí, a disponuje proto největším a stále se rozšiřujícím genealogickým archivem na světě. V obřadech se uplatňují symboly, gesta, instrukce a přísahy podobné těm, které pou­žívají při svých obřa­dech svobodní zednáři. Církev jim ovšem přikládá odlišný význam.

Společenství Svatých je tvořeno lidmi, kteří – v souladu s třináctým článkem víry – věří, že mají být „čestní, opravdoví, cudní, dobročinní a ctnostní“ a že mají „prokazovat dobro všem lidem“. V tomto úsilí jim pomáhá vědomí, že takto následují Ježíše, jejž chápou jako svého staršího duchovního bratra. S podobnou péčí Svatí přistupují i ke svému tělu, které by vždy mělo být zachováno v nejlepším zdravotním stavu. „Slovo moudrosti“, které bylo Josephu Smithovi zjeveno roku 1833 a které tvoří 89. oddíl knihy Nauka a smlouvy, varuje před lihovinami, ta­bákem a horkými nápoji a doporučuje kromě jiného i omezení konzumace masa. Na základě tohoto zjevení Svatí od­mítají kávu, čaj a zásadně také drogy. K jejich mravnímu profilu patří rovněž poctivé poskytování nejméně desetiny finančního příjmu místnímu společenství. Značná část takto získaných prostředků je vydávána na podporu jiných lidí v nouzi. Na dobročinné účely určené lidem bez ohledu na jejich vyznání jsou také vydávány prostředky v hodnotě dvou jídel, a to na základě jednodenního půstu, jejž Svatí drží zpravidla jednou měsíčně.

Patrně největší pozornost je ale v sou­časné Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů věnována rodině. Církev vytváří množství vzdělávacích programů a příruček pro vytváření pevných manželských a rodinných vztahů a oceňuje nadprůměrný počet dětí v rodinách. Manželství jsou v současnosti přísně monogamní a církev udává, že i v 19. století se polygamie týkala asi jen 3 % jejích členů. Jako podpora vztahů slouží například takzvaný rodinný večer, při němž rodina tráví vždy jeden den v týdnu (zpravidla v pondělí) společně při vlastní interpre­taci hudby, dalších tvořivých činnostech, zábavě, náboženském vzdělávání a podobně. Pozor­nost rodině spolu s výše zmíněnou bohatostí kulturních a sportovních akcí a s rozvíjením so­ciální citlivosti jsou patrně v pozadí toho, že na místech s významným podílem mormonského obyvatelstva bývá nízká úroveň kriminality i nižší rozvodovost.

K posílení role rodiny slouží také způsob misie. V podstatě od narození dítěte totiž rodina shromažďuje finance na jeho misijní službu a různými způsoby ho na ni připravuje. Na misii do jiných zemí odcházejí obvykle děti mormonských rodičů ve věku od 18 do 21 let, a to chlapci zpravidla na 24 a dívky na 18 měsíců. Misionáři vyhledávají příležitost ke svědectví o své víře většinou ve dvojicích. Prostředky na misii si zajišťují sami. Jejich podpora ze strany církve zahrnuje především přípravná školení, pomoc při zvládnutí cizího jazyka, doporučení vhodného oděvu či sledování úspěšnosti na základě počtu rozdaných Knih Mormonových nebo počtu pokřtě­ných. Obvyklé je, že misionáři z anglicky ho­vořících zemí posky­tují zdarma výuku angličtiny a další prospěšnou službu. Snaha o úspěšnou misii vede v nezanedba­telném počtu případů k fluktuaci členstva místních sborů: dochází totiž ke značné disproporci mezi počtem pokřtěných a počtem těch, kteří se ke společenství trvale připojí.

Zmíněné teologické, liturgické, etické i další charakteristiky vytvářejí z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů zcela specifické společenství, a to dokonce i v rámci mormonismu, tedy svazku několika desítek náboženských organizací, které vycházejí z učení Josepha Smithe. Při povrchním pohledu připomínají příslušníci této církve konzervativní evangelikální křesťany, zvláště příslušníky hnutí obnovy (základní snahou o obnovení církve po jejím „velkém odpadnutí“) nebo svědky Jehovovi (opuštěním trojiční teologie nebo po­jetím pozemské tisícileté říše). Důraz na duchovní dary, přítomný obzvláště silně v raném mormonismu, je zase podobný pentekostálnímu evangelikalismu. Ovšem polyteismus, pojetí božství, role Je­žíše, autorita prezidentů církve, vlastní kanonické knihy a mnoho dalšího velmi ztěžují přiřazení této církve nejen k evangelikalismu, ale ke křesťanství vůbec.

Svatí posledních dnů v českých zemích

První misionáři církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, Thomas Biesinger (1844–1931) a Paul Hammer, přišli do Prahy v roce 1884 (do Vídně již 1865), avšak zhruba po měsíci byli kvůli ilegální náboženské misii zatčeni a později vyhoštěni. Prvním známým českým konvertitou se stal Antonín Just, po kterém snad následovalo několik dalších křtů; nově pokřtění Svatí posledních dnů však kvůli nepříznivým podmínkám a silné proticírkevní agitaci odcházeli do Spojených států. Výraznější misie začala teprve v meziválečném Československu v roce 1929 (již o rok dříve se na české území nakrátko vrátil T. Biesinger); byl založen spolek, který představoval organizační zázemí církve, i Pomocné sdružení, v jehož čele stála Františka Brodilová (1881–1931), konvertitka z roku 1913 a výrazná podporovatelka šíření víry v Československu. Misie využívala výuku angličtiny a různé sportovní události, Svatí posledních dnů se rovněž začali podílet na mezicírkevních protestantských aktivitách (YMCA ad.). Výsledkem bylo zřízení celkem šestnácti odboček (sborů), ačkoli celkový počet věřících v Československu nepřesáhl několik desítek; jednalo se však o relativně nejúspěšnější misii ze všech zemí východní střední Evropy. Všechny odbočky se tehdy shromažďovaly v pronajatých prostorách, obvykle v hostinských sálech.

Nacistická okupace vedla k likvidaci československé misie. Několik misionářů bylo uvězněno a úřady za jejich propuštění žádaly vysoké výkupné, proto vedení církve rozhodlo o evakuaci zbývajících a pověření Čecha Josefa Roubíčka dočasnou správou. Církev tak v omezených podmínkách přečkala období druhé světové války, došlo i k několika novým křtům. Misie byla oficiálně obnovena v roce 1946, kdy se do Československa vrátili její meziváleční představitelé a více než deset nových misionářů. Opětovný dílčí rozmach – v krátkém poválečném období bylo pokřtěno zhruba stejně osob jako mezi světovými válkami – však ukončil komunistický převrat. Američtí občané museli zemi opustit, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů nebyla povolena (proti-)církevními zákony z roku 1949 a jako spolek byla rozpuštěna v dubnu 1950. Ilegální schůzky členů se udržely v Brně, Plzni a Praze, věřící však většinou ztratili kontakty na zahraniční vedení církve. Přesto se v omezených možnostech snažili nejen o udržení vlastní víry, ale i o jistou misijní činnost, a to mimo jiné i prostřednictvím výuky jógy. K posílení těchto aktivit došlo po roce 1975, kdy byl předsedou ilegální misie jmenován Jiří Šnederfler (1932–2006). Ačkoli se celkově jednalo o velice malou skupinu, pracující navíc v přísné konspiraci, ještě na konci osmdesátých let se podařilo zřídit další ilegální odbočky církve v Uherském Hradišti a v Jičíně.

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů využila porevolučního nadšení pro vše americké a v únoru 1990 získala státní uznání na základě speciálního usnesení vlády. Téhož roku do Československa přišli noví misionáři, často vystupující rovněž jako učitelé angličtiny. V několika větších městech byly oficiálně obnoveny nebo znovuzaloženy odbočky, kterým zahraniční finanční pomoc umožnila koupě či pronájmy a adaptace církevních budov. Prvotní nadšení však rychle ustupovalo a Svatí posledních dnů v českých zemích zůstali poměrně malou skupinou. Působí však rovněž na Slovensku (v rámci okrsku Brno), kde je v současnosti 7 církevních odboček. V posledních asi deseti letech dochází k rozšiřování misijní činnosti a také ke vstupu mormonské sociální pomoci do českých zemí, často v podobě (spolu-)financování místních rozvojových programů, což však nesouvisí s misionářskou činností a nepodílí se tedy na získávání nových členů církve. Církev v České republice nemá vlastní charitativní distribuční organizaci, a proto spolupracuje s jinými organizacemi jako je ADRA, Katolická charita, Červený kříž a jiné, (případně spolupracuje přímo s nemocnicemi nebo vedením obcí), které pomáhají s distribucí pomoci od církve – jde například o hygienické materiály, ošacení, potraviny, léčiva, vozíčky pro postižené, inkubátory nebo jiná nemocniční zařízení. Kromě přímé pomoci členů a misionářů (při povodních apod.), v České republice a na Slovensku působí také Nadace Toronto, při které každoročně více než stovka členů církve provádí různé rekonstrukční práce pro některou charitativní organizaci – domovy důchodců a jiné ústavy, romské vesničky a podobně, pokaždé v jiném městě na celém území dřívějšího Československa.

Organizace církve

Kromě struktury, kterou vytvářejí dva druhy kněžství, je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů organizována i územní strukturou. Její základní jednotkou jsou sbory, jež mají až několik stovek členů. Několik blízkých sborů tvoří kůl o několika tisících členů. Několik kůlů vytváří území, jejichž působnost se zpravidla kryje se státními útvary (často i několika). V misijních oblastech, kde kůly ještě nemohly být založeny, se nehovoří o sborech, ale o odbočkách; několik odbo­ček pak vytváří okrsky. V současnosti se česká a slovenská misie dělí na dva okrsky, český se sídlem v Praze a moravsko-slovenský se sídlem v Brně. Zatímco presidentem (vedoucím) misie je Američan, jeho rádci jsou Češi a jednotlivé odbočky vedou většinou čeští členové; v podstatě stabilní součástí každé odbočky jsou ovšem také misionáři, přicházející nejčastěji ze Spojených států, ale rovněž z Brazílie, Kanady, Lotyšska, Německa, Portugalska, Velké Británie a odjinud. Vedoucí odbočky může být na základě inspirace povolán (jmenován) kterýkoli způsobilý držitel vyššího kněžství.

Církev odmítá státní dotace na provoz a je financována z desátků a darů věřících, případně dalších příznivců.

Církevní sbory (odbočky)

1930	1
1939	16
1990	5
2000	--
2010	13
2020	15

Vzhledem ke gründerskému charakteru meziválečné misijní organizace v českých zemí je třeba počet tehdejších odboček chápat spíše jako počet působišť misionářů. Teprve od roku 1990 vzniká stabilní církevní organizace odboček, předcházející budoucí formaci sborů.

Církevní zařízení

Církevní ústředí pro Českou republiku sídlí v Praze, činnost církve i její sociální pomoc je však organizována celosvětově, z ústředí v USA.

Prostřednictvím svého amerického vydavatelství církev publikuje kanonickou a další náboženskou literaturu v národních jazycích (Kniha Mormonova vyšla poprvé česky v roce 1933). Vedle toho byl v letech 1929–39 vydáván měsíčník Hvězdička a v letech 1945–48 měsíčník Nový hlas, jehož zástavě komunistickými úřady nezabránil ani podtitul „kulturně-náboženský měsíčník“. Po roce 1989 převzal název Nový Hlas zvláštní bulletin pro misionáře, a tak původní časopis nahradily překlady celocírkevního časopisu Liahona, s doplněním články a informacemi místního původu. Jeho česká mutace začala vycházet v roce 1993 a nyní vychází čtyřikrát ročně. Došlo tak ke sjednocení různě vydávaných lokálních časopisů.

Počet věřících

	sčítání lidu	církevní statistika
1930	--	7
1940	--	--
1950	--	--
1960	--	--
1970	--	--
1980	--	--
1991	549	225
2001	1366	1875
2011	926	2310
2021	713

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů považuje dotazování státních úřadů (včetně statistického úřadu) na náboženské vyznání občanů za nezákonné, proto velká a rostoucí část jejích členů příslušnou rubriku v rámci sčítání lidu nevyplňuje. Podle posledních dostupných vnitrocírkevních statistik je v České republice 2450 věřících (2014).

Literatura

Newell G. BRINGHURST – Darron T. SMITH (eds.): Black and Mormon. University of Illinois Press, Urbana 2004.
Drahocenná perla. Kniha nauk a smluv. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, Pardubice 1939.
Encyclopedia of Latter-day Saints History. Deseret Book, Salt Lake City 2000.
Kniha Mormonova. Další svědectví o Ježíši Kristu. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, Salt Lake City 2004.
Kahlile B. MEHR: „Czech Saints. A Brighter Day.“ Ensign, August 1994, s. 46–52.
Kahlile B. MEHR: Mormon Missionaries Enter Eastern Europe. Deseret Book + Brigham Young University Press, Salt Lake City 2002.
Tomáš NOVOTNÝ: Mormoni a Děti Boží. Votobia, Praha 1998.
Tomáš NOVOTNÝ: „Ježíš přišel do Ameriky.“ Dingir 4, 2001, 3, s. 14–16.
Tomáš NOVOTNÝ: „Svobodné zednářství a mormoni.“ Dingir 4, 2001, 3, s. 19–20.
Our Heritage. A Brief History of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints. The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, Salt Lake City 1996.
Dana ŘEZNÍČKOVÁ: „Svatí v naší zemi.“ Dingir 4, 2001, 3, s. 20–21.
Joseph SMITH: History of the Church of Jesus Christ of Latter-day Saints. Period I. Deseret Book, Salt Lake City 1946.
John L. SORENSON: Mormon/Kodex. An Ancient American Book. Deseret Book, Salt Lake City 2013.
Jan SUŠER: „Masakr na horských lukách.“ Dingir 10, 2007, 3, s. 76–77.
Ivan O. ŠTAMPACH: „Čemu věří mormoni.“ Dingir 4, 2001, 3, s. 16–18.
James E. TALMAGE: Studium článků víry, jež obsahuje úvahy o hlavních zásadách Církve Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, Pardubice 1939.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Do zaslíbené země.“ Dingir 5, 2002, 1, s. 4–6.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Mormoni a jejich cesta k denominaci.“ Theologická reflexe 7, 2002, 1, s. 50–65.

Oficiální internetové stránky: http://www.cirkev-jezise-krista.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo mormoni (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)