Církev Křesťanská společenství

Církev Křesťanská společenství

Církev Křesťanská společenství je protestantskou evangelikální církví, která jako jediná v české společnosti reprezentuje druhou vlnu pentekostálního (letničního) evangelikalismu, takzvané charismatické hnutí. Státní uznání jako církev dosáhl již dříve existující svazek Křesťanských společenství roku 2002, přijal přitom název Církev Křesťanská společenství.

Historie charismatického křesťanství

Jako charismatické hnutí se označuje plod úsilí křesťanů o obnovu a oživení ve vlastních církvích prostřednictvím důrazů převzatých z klasického pentekostalismu (viz Apoštolská církev). Pentekostální způsob obnovy tyto církve obvykle postupně přijaly a přizpůsobily své tradici. Včlenily tak charismatické hnutí teologicky, liturgicky i administrativně do svých struktur. V některých případech se ovšem stoupenci charismatického hnutí se svými mateřskými církvemi rozešli, orientovali se na misii vně těchto církví a založili nové církevní útvary. To je také případ Církve Křesťanská společenství.

Za symbolický počátek charismatického hnutí je možné považovat události následující poté, co Dennis J. Bennett (1917–1991), rektor episkopálního sboru ve Van Nuys na předměstí Los Angeles, jeho kolega vikář a někteří z jeho farníků měli roku 1959 pentekostální zážitek křtu svatým Duchem a začali se modlit v neznámém jazyce. Poté, co se Bennett se svým zážitkem v dubnu 1960 svěřil svému sboru, byl vyzván k rezignaci a biskup losangeleské diecéze modlitby v jazycích zakázal. Nebyl to ovšem první případ zkušenosti křtu Duchem svatým v nepentekostální denominaci – o tomto zážitku hovořili ve Spojených státech již roku 1953 například duchovní Učedníků Kristových Don Wilson Basham (1926–1989) nebo v téže době Agnes Mary Sanfordová (1897–1982), manželka episkopálního duchovního a pozdější významná uzdravovatelka. Ovšem pozornost vzbudil až teprve Bennetův případ, a to díky časopiseckým článkům, které sledovaly jak kontroverzi v losangeleské diecézi, tak pozvání Bennetta na nové místo rektora do malé farnosti nedaleko Seattlu. Také další události včetně rychlého růstu nové Bennettovy farnosti se staly předmětem velké pozornosti amerických médií. Křest svatým Duchem a jiné prvky pentekostální zbožnosti přijímaly i další osobnosti nepentekostálních církví a některé z nich chtěly a směly podobně jako Bennett ve svých denominacích nadále působit.

Podobnou zdatnost ve vztahu s médii projevili vůdci vznikajícího amerického charismatického hnutí v šedesátých letech 20. století Harald Bredesen (1918–2006) a Laurence Donald („Larry“) Christenson (1928–2017), oba luterští duchovní. Bredesen založil charismatické modlitební společenství v New Yorku již roku 1957 a o čtyři roky později získal pro charismatické hnutí episkopálního křesťana Johna Lewise Sherrilla (1923–2017), budoucího autora populárních knih, které v příznivém světle popisovaly pentekostální zbožnost a její praktické důsledky. Sherrill spolupracoval s pastorem Davidem Rayem Wilkersonem (1931–2011) na slavné knize Dýka a kříž (1963) o pentekostální misii mezi kriminální mládeží a se svou manželkou Elizabeth (*1928) na další známé knize s autobiografickými prvky Oni hovoří jinými jazyky (1964).

Také v Evropě měli duchovní nepentekostálních církví zážitek křtu svatým Duchem ojediněle i dříve, ale faktické počátky charismatického hnutí jsou spojeny s farářem německé evangelické církve Arnoldem Bittlingerem (*1928), který se s hnutím seznámil při cestě do Spojených států roku 1962 a následujícího roku pozval Larryho Christensona na první evropskou charismatickou konferenci ve falckém městečku Enkenbach. Christenson pak navštívil i Velkou Británii na pozvání tamního organizátora raného charismatického hnutí Michaela Clauda Harpera (1931–2010) a ještě téhož roku 1963 se k charismatickému způsobu zbožnosti přiklonil první sbor anglikánské církve.

Charismatické hnutí se během šedesátých a sedmdesátých let rozšířilo v podstatě do celého nábožensky svobodného světa a do velké většiny denominací. V některých se ovšem setkalo s opatrnou, a někdy dokonce odmítavou reakcí, a vedoucí charismatických společenství, která se v těchto církvích vytvořila, byli někdy i vylučováni. Počáteční napětí prožívalo charismatické hnutí také ve vztahu s evangelikálními církvemi, které se staly objektem charismatické kritiky mířící na jejich (domnělé či skutečné) opouštění probuzeneckého misijního zápalu a „uhašování ohně“ svatého Ducha lpěním na církevních formách a organizačních strukturách. Pozitivní přijetí i ze strany těchto církví, byť váhavé a s výhradami, ale nakonec převládlo, a to zvláště poté, co v zásadě přejný postoj k charismatikům jako ke svému novému laickému hnutí potvrdila v polovině sedmdesátých let římskokatolická církev.

Rozšíření mezi římské katolíky se pro charismatické hnutí stalo skutečným zlomem, a to už jen proto, že charismatikové zpočátku přebírali rané pentekostální pochybnosti o tom, zda římští katolíci mohou být „z biblického hlediska“ považováni za křesťany. Asi i proto se hnutí mezi katolíky šířilo zpočátku bez významných přímých kontaktů s protestantskými charismatiky. Za jeho počátek se obvykle označují události na katolické univerzitě v Duquesne v americkém Pittsburgu roku 1967, kdy dva laičtí pracovníci fakulty prožili po četbě Sherrillových knih křest svatým Duchem a zprostředkovali tento zážitek na týdenním soustředění asi třiceti studentům. Charismatickou zbožnost si pak osvojovali i další pedagogové a studenti katolických univerzit a nové hnutí získalo své centrum na univerzitě Notre Dame ve městě South Bend v americkém státě Indiana. Tam působili první vůdci katolické charismatické obnovy, kněz a profesor Nového zákona R. Francis Martin (1930–2017) a laici Ralph Martin (*1942) a Stephen B. Clark (*1942), a tam se také od roku 1969 konaly katolické charismatické konference. Zastáncem charismatiků v římskokatolické církvi se kolem roku 1973 stal belgický primas Léon-Joseph kardinál Suenens (1904–1996), jeden z moderátorů Druhého vatikánského koncilu. Katoličtí charismatikové se ostatně cítili zcela zajedno s posláním tohoto koncilu. Na Suenensovu přímluvu oslovil papež Pavel VI. roku 1975 kongres charismatiků v Římě a katolická charismatická obnova se tak definitivně včlenila do církve. V současnosti se na její činnosti podílí asi na 11 % (asi 120 milionů) římských katolíků. Její aktivity koordinuje Mezinárodní služebný tým katolické charismatické obnovy (pod tímto názvem od roku 1993).

Charismatické hnutí obohatilo ostatní evangelikály (a často i římskokatolické charismatiky) několika iniciativami a paracírkevními organizacemi. Výrazný impuls poskytlo křesťanskému sionismu, tedy křesťanské podpoře Židů a Státu Izrael, jejíž vůdčí motiv vychází z přesvědčení, že Kristovu druhému příchodu budou předcházet události „návratu“ židovského národa do jeho historické blízkovýchodní vlasti a jeho „obrácení“ k Ježíši jako k mesiáši. Tato podpora se týká sborů takzvaných mesiánských Židů, křesťanské misie mezi Židy (například prostřednictvím organizace Židé pro Ježíše), vystěhovalectví Židů do Státu Izrael, politických kroků Státu Izrael ve vztahu k palestinským Arabům, zápasu proti antisemitismu nebo vzdělávání křesťanů v oblasti židovských kořenů jejich víry. Ve třech posledně jmenovaných typech podpory je zvláště aktivní organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Počátek jejího působení spadá do roku 1980, kdy izraelský parlament vyhlásil Jeruzalém za hlavní město.

Misijní a částečně i charitativní poslání má organizace Mládež s misií (YWAM), založená roku 1961 Američanem Lorenem Cunninghamem (*1935), původně pro klasicky pentekostální církev Shromáždění boží. Během šedesátých let ale tato organizace rozšířila svou působnost na stoupence charismatického hnutí v mnoha dalších denominacích. Misijní význam, a to zvláště díky demonstraci jednoty křesťanů z mnoha denominací, mají městské Pochody pro Ježíše. První z nich se konal roku 1987 v Londýně a dosud snad největší, v brazilském São Paolu roku 1996, přivedl do ulic na dva milióny křesťanů. Ovšem nejdůležitější z misijních aktivit podnícených charismatickým hnutím je bezesporu kurs Alfa. Vznikl v anglikánské farnosti svaté Trojice v londýnské čtvrti Brompton roku 1973 jako kurs pro nově konvertované křesťany, ale úspěch mu přinesla až transformace vikářem Nicholasem („Nickym“) Gumbelem (*1955) roku 1990 na misijně zaměřený kurs. Nekřesťané jsou na něj zváni místními evangelikály (nebo katolickými charismatiky) a vytvoří s nimi nevelké smíšené společenství. V období deseti týdnů se mají v neformálním prostředí a v kontextu jiných činností (např. společného jídla či sledování filmu o Ježíšovi) seznámit se základy křesťanství prostřednictvím patnácti diskusí. Od roku 1993, kdy byly materiály kursu zveřejněny, se postupně rozšířily v podstatě do celého světa; jen v roce 1997 kurs absolvovalo asi půl milionu lidí.

Už v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, tedy v době, kdy charismatické hnutí prožívalo svůj vrchol, se začala utvářet další vlna pentekostalismu. V posloupnosti ke klasickému pentekostalismu a charismatickému hnutí se zpočátku nazývala „třetí vlna“; později se ovšem pro ni ujal název neocharismatické hnutí. Jeho nové důrazy pronikaly do charismatického hnutí již v osmdesátých letech. V důsledku takových událostí, jakými bylo „probuzení“ v Argentině roku 1992, takzvané torontské požehnání roku 1994 nebo takzvané pensacolské probuzení v následujícím roce, se samostatná charismatická společenství ve velké většině proměnila na neocharismatická. Étos původního charismatického hnutí tak zůstal zachován v charismatických enklávách uprostřed nepentekostálních církví a pouze v menšině samostatných charismatických sborů a denominací (jednou z nich je i Církev Křesťanská společenství). Kvůli této změně je těžké odhadnout počet příslušníků charismatického hnutí; může to být asi 200 miliónů. Každopádně více než polovina tohoto počtu patří ke katolické charismatické obnově.

Religionistická charakteristika Křesťanských společenství

Charismatičtí křesťané jsou evangelikály, a stejně jako oni trvají na tom, že křesťanem se člověk stává na základě přiznání vlastní hříšnosti, na základě pokání a díky obrácení se k Bohu, při němž prožívá boží přijetí (takzvané znovuzrození). Stejně jako ostatní evangelikálové dávají i charismatičtí křesťané důraz na osobní vztah k Bohu, na následování Ježíše a na rozhodující autoritu Bible ve věroučných, etických i ostatních otázkách. Křesťané v charismatickém hnutí obvykle rozumějí Bibli doslovně podobně jako ostatní pentekostální a konzervativní evangelikálové, ale jsou zřetelně otevřenější pro způsob výkladu nových evangelikálů, více respektující literární a historický kontext.

S první vlnou pentekostalismu (s takzvaným klasickým pentekostalismem) sdílí charismatické hnutí přesvědčení o tom, že k životu křesťana patří i křest ve svatém Duchu (nebo křest svatým Duchem), tedy zážitek úplného „ponoření“ do boží přítomnosti nebo – jiným obrazem – „naplnění“ boží mocí. Charismatičtí křesťané mají stejně jako klasičtí pentekostalisté za to, že svatý Duch působí v současné době stejně jako v prvotní církvi, a žijí tedy v očekávání zázraků a jiných projevů boží přítomnosti a moci. Tyto projevy nacházejí charismatikové stejně jako ostatní pentekostalisté také v duchovních darech (řecky charismatech), mezi nimiž je schopnost modlit se v neznámých jazycích (takzvaná glosolálie), vykládat tuto modlitbu ve srozumitelné řeči, prorokovat, uzdravovat, činit zázraky a podobně. Stejně jako ostatní pentekostalisty vedou také charismatiky zážitky se svatým Duchem k aktivní misii, intenzivnímu modlitebnímu životu i k vřelému vzájemnému společenství. Kvůli svému pokračování v tradici pentekostalismu bylo charismatické hnutí zpočátku známo i jako hnutí „neopentekostální“ nebo „novoletniční“.

Teologické rozdíly oproti dříve vzniklému klasickému pentekostalismu tedy nejsou velké. Patřila by k nim menší role charismatu modlitby v neznámých jazycích. Tento dar není v charismatickém hnutí obvykle považován za nezbytný projev („důkaz“) křtu svatým Duchem a charismatické hnutí si více cení jiných nadpřirozených duchovních darů, především daru mocných činů, proroctví či daru uzdravování. Víra v osobní boží zjevení a vedení je podobná víře klasických pentekostalistů; charismatikové ovšem obnovili vnímání „duchovního světa“ a nepřátelských bytostí v něm: nečistých duchů, démonů, protibožských mocností a podobně, působících na jednotlivé křesťany, jejich církve, města a jiná teritoria či národy. Citlivé vnímání boží přítomnosti i nepřátelských bytostí je pak vede k „duchovnímu boji“, tedy k zápasu za pomoci modliteb (včetně takzvaných přímluvných modliteb za jiné lidi a skupiny lidí), za pomoci proklamací (takzvaného vyhlašování) boží moci a svrchovanosti Boha nad ďáblem a ostatními nepřátelskými bytostmi nebo za pomoci exorcismu (vymítání nečistých duchů a démonů). Ještě důležitější než pro klasický pentekostalismus je pro charismatické hnutí pozitivní vztah k Židům a ke Státu Izrael. Za znamení blížícího se druhého Kristova příchodu je vedle událostí spjatých se Židy považováno také sbližování křesťanů prostřednictvím sdíleného zážitku křtu svatým Duchem. Celkově ale charismatické hnutí spíše rozšiřuje věrouky církví, uprostřed nichž působí anebo z nichž vychází, než aby s nimi zásadně polemizovalo (například katoličtí charismatikové jsou bez jakékoli pochyby a výhrady římskými katolíky).

Významnějšími rozdíly oproti klasickému pentekostalismu jsou tak spíše ty sociální: charismatické hnutí je většinově tvořeno vzdělanějšími příslušníky dobře situovaných středních vrstev. Z tohoto postavení vyplývá i kladnější postoj charismatiků vůči kultuře a společnosti, v níž žijí. Největším rozdílem oproti klasickému pentekostalismu je ovšem postoj charismatiků k necharismatickým denominacím: pokud jsou jejich příslušníky, zpravidla je nechtějí opustit, nýbrž obrodit, takže v nich vytvářejí enklávy charismatické zbožnosti. Rozvíjením kontaktů mezi těmito enklávami se charismatickému hnutí podařilo dát nové impulsy ekumenickým (mezicírkevním) vztahům. Společenství křesťanů – ať na místní nebo národní úrovni, ať úzce denominačně vymezené anebo široce ekumenické – má v charismatickém hnutí velkou hodnotu. Duchovní dary mají sloužit nejen k prospěchu jejich nositele, ale hlavně k prospěchu jeho společenství. Ekumenické společenství, sjednocené svatým Duchem a vybavené dary a mocí tohoto Ducha, je chápáno jako nástroj evangelizace světa.

Bohoslužba charismatiků je podobně emocionálně bohatá jako bohoslužba klasických pentekostalistů. Její podstatnou částí je společné uctívání Boha, při němž je charismatický křesťan „ponořen“ ve svatém Duchu a prožívá boží přítomnost. Tomuto zážitku napomáhá volná liturgická forma modliteb (v běžném i neznámém jazyku) a písní ve specifickém hudebním žánru s repetitivními texty, které často těsně sledují slova Bible (takzvané chvály). Tato liturgická forma povzbuzuje k tělesnému vyjádření vnitřního prožívání (pohyby těla, mávání prapory a podobně) a celkově dává prostor pro uvolněnou spontaneitu, emocionalitu a improvizaci. Liturgický zážitek „setkání s Bohem“ také posiluje lidskou vzájemnou blízkost ve společenství. Vedle typické charismatické liturgie je druhou částí bohoslužby kázání, které nebývá výrazně odlišné od kázání v jiných evangelikálních směrech a hnutích. Stejné je to i s eucharistií (večeří Páně). Ve způsobu křtu protestantští charismatikové jednoznačně preferují křest na základě konverze a ponořením do vody, římskokatoličtí charismatikové jsou shovívavější i k jiným významům a způsobům křtu.

Česká Církev Křesťanská společenství je bezpochyby součástí charismatického hnutí, ale její profil je zřetelnější až od počátku nového tisíciletí a značná rozdílnost mezi jednotlivými sbory v ní dosud přetrvává. Tato církev je totiž tvořena samostatnými, nezávislými sbory, jejichž směřování se od počátku poněkud lišilo v závislosti na původní církevní příslušnosti jejich zakládajících členů. K malé počáteční ukotvenosti Křesťanských společenství přispěla rovněž vytrvalá snaha vedoucích představitelů (především Dana Drápala) zapojit tyto sbory do některé již fungující organizace: do Apoštolské církve roku 1989, do mezinárodního společenství Vinice na začátku devadesátých let, do Jednoty bratrské mezi lety 1993 a 1997 a nakonec do mezinárodní sítě charismatických sborů Dove roku 2003. Nakonec ale církev zůstala samostatnou.

Různost mezi sbory je způsobena také rozdílnou recepcí neocharismatických vlivů, jimž byly a jsou vystaveny. Ačkoli svými kořeny v osmdesátých letech 20. století jsou česká Křesťanská společenství pevně zasazena do charismatického hnutí, nikdy nepřestala být ovlivňována hnutím neocharismatickým. Díky pluralitě názorů a postojů charismatických křesťanů a díky značné samostatnosti jednotlivých místních společenství i skupinek uprostřed nich se míra tohoto ovlivňování v čase i v místě značně liší. V zásadě je ale možné říci, že od neocharismatického hnutí víry se Křesťanská společenství od počátku devadesátých let odkláněla a projevila kritičnost vůči Kennethu Haginovi (1917–2003), Wolfhardtu Margiesovi (*1938), Stevu Ryderovi (*1937) a dalším jeho hlavním postavám. K tomuto odstupu patrně přispělo na počátku této dekády i napětí ve vztahu s nově vzniklým společenstvím Voda života (dnes Církev Slovo života, více o ní v příslušném hesle), které tehdy reprezentovalo hnutí víry a které se vůči Křesťanským společenstvím vymezovalo. Ostražitost vůči autoritativnímu vedení, typickému pro neocharismatické hnutí, se v Křesťanských společenstvích dále zvýšila po zápase v Jednotě bratrské o její další směřování, který vyvrcholil roku 1999 dokončením změny orientace Jednoty ve prospěch neocharismatických důrazů.

Na druhou stranu Křesťanská společenství některé podněty neocharismatického hnutí přijímala. Hned zpočátku devadesátých let je ovlivňovalo hnutí Vinice, vedené Johnem Wimberem, a zvláště pastor Drápal byl nakloněn myšlence, aby se Křesťanská společenství k tomuto hnutí připojila. Také vliv takzvaných kansaských proroků byl značný. Jednalo se o skupinu proroků, kterou od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let vedli i u nás známí američtí pastoři Mike Bickle (*1955) a Paul Cain (1929–2019). Jeden z těchto proroků, James W. („Jim“) Goll (*1952), byl už počátku dekády častým hostem Křesťanské misijní společnosti a Křesťanských společenství a pomáhal formovat dlouhodobé zaujetí těchto společenství pro takzvanou prorockou službu, kterou dnes v českém charismatickém i neocharismatickém hnutí reprezentují Rick Joyner (*1949), Francis Frangipane (*1946) a další. Prorocká služba je zvláště u některých autorů spojena s povzbuzováním k aktivnímu duchovnímu boji se „silami temnoty“, což je další důležitá součást zbožnosti Křesťanských společenství už od počátku devadesátých let, kdy byly myšlenky duchovního boje do českého prostředí uváděny díky spisu Teritoriální duchové. Jeho editorem byl Peter C. Wagner (1930–2016), významná postava neocharismatického hnutí. Křesťanská společenství také pozitivně přijímala neocharismatické události a jevy, jakými jsou torontské požehnání a pensacolské probuzení. Spolu s dalšími pentekostálními církvemi se Křesťanská společenství podílela na hromadných veřejných misijních akcích s kazateli neocharismatického zaměření, naposledy roku 2001 na evangelizacích s kolumbijským kazatelem Carlosem Jiménezem (*1937), původně pastorem klasické pentekostální denominace Shromáždění boží, a jeho spolupracovníky.

Navzdory síle těchto vlivů se Křesťanská společenství nestala součástí neocharismatického hnutí a od přelomu tisíciletí se profilovala jako charismatická denominace „středního proudu“, tedy mezi klasickým pentekostalismem a neocharismatickým hnutím. Plné přijetí organizačního modelu denominace stvrdila roku 2002 společná registrace jednotlivých Křesťanských společenství (do té doby úředně vedených jako občanská sdružení) pod názvem Církev Křesťanská společenství. Ve shodě s tendencí udržet si odstup od některých neocharismatických důrazů byl i odchod zakladatele a prvního seniora této církve Dana Drápala do ústraní roku 2004. O tomto odstupu a trvání na charismatické orientaci svědčí i skutečnost, že Křesťanská společenství (i Církev Křesťanská společenství) opouštěly osobnosti a sbory s jednoznačně neocharismatickou orientací, například Břetislav Šípek (*1962), později pracovník misijní organizace Kristus pro všechny národy, nebo sbor Křesťanského společenství v Prostějově, který vytvořil základ neocharismatické Církve víry.

Mezi jednotlivými sbory Církve křesťanská společenství jsou tedy rozdíly, ale ve všech sborech se předpokládá, že členové (znovuzrození křesťané pokřtění vodou a obvykle též po zážitku křtu svatým Duchem) se aktivně zapojí do bohoslužebné i misijní činnosti. Tento předpoklad je vyjádřen například i možností vyškrtnout ze seznamu členů sboru toho, kdo se bez vážného důvodu neúčastní sborových shromáždění po dobu dvou měsíců. K intenzivní katechezi, pastoraci i misii napomáhá v mnoha sborech systém domácích skupinek, které se setkávají především ke studiu Bible a k modlitbám. Členství ve sboru ovšem nemá být chápáno jako celoživotní závazek, nýbrž sbory mají členům případně umožnit snadný přechod do jiné církve. V odůvodněných případech může staršovstvo povolit i současné členství v jiné církvi. Předpokládá se, že každý člen bude finančně přispívat na potřeby sboru v obvyklé výši desetiny svých příjmů.

V rozvíjení vztahů mezi církvemi se Církev křesťanská společenství obrací především do evangelikální části spektra denominací. Není členem Ekumenické rady církví, zato je velmi aktivní v Evangelikální alianci. Církev křesťanská společenství uznává křest, vykonaný v jiné církvi, pokud tento křest byl chápán jako vyjádření víry.

Křesťanská společenství v českých zemích

Kořeny Křesťanských společenství, respektive Církve Křesťanská společenství sahají do doby před rokem 1989. V církvích, které komunistická vláda tehdy uznávala (především v Církvi bratrské), bylo jistě několik set křesťanů se zážitkem křtu svatým Duchem, a to proto, že žádná pentekostální církev nebyla v té době povolena. S charismatickým hnutím se malá část českých křesťanů poprvé setkala až díky česky hovořícímu Angličanovi Johnu MacFarlaneovi (1946–2003), který v Československu misijně působil mezi lety 1970–73 až do úředního vyhoštění. Skutečné české charismatické hnutí ovšem vzniklo až ve sboru Českobratrské církve evangelické v Praze – Holešovicích (sbor sídlil v ulici Na Maninách, odtud neformální označení tohoto společenství) díky působení jeho tehdejšího vikáře Dana Drápala (*1949).

Nedlouho po svém nástupu na duchovenské místo roku 1977 prožil vikář Drápal evangelikální konverzi a o několik měsíců později i křest v Duchu svatém. Zařadil se tak k malé skupině duchovních Českobratrské církve evangelické, kteří sdíleli evangelikální zbožnost (v církvi se jim říkalo „pietisté“, srov. heslo pietismus). Evangelikální zbožnost vedla vikáře Drápala a část sboru k misii. Při vzdělávání nově obrácených křesťanů sbor používal materiály vydávané americkou evangelikální organizací Navigátoři. Sbor také přijal tehdy poměrně nový evangelikální model tzv. domácích skupinek, v nichž jednotliví křesťané získávali znalost Bible a v nichž se jim dostávalo základní pastorační péče. Zážitek křtu v Duchu svatém ovšem Dana Drápala vedl také ke kontaktům s pentekostálními křesťany a díky nim i díky pašované zahraniční literatuře se v tomto evangelickém sboru v následujících letech hojně projevovaly duchovní dary (charismata), a to hlavně proroctví a modlitby v neznámých jazycích. Z rychle rostoucího sboru, jehož naprostá většina příslušníků již prožila křest svatým Duchem, se tak již na počátku osmdesátých let stalo centrum českého charismatického hnutí, navštěvované též příslušníky mnoha jiných křesťanských denominací, včetně římských katolíků. Zároveň ovšem docházelo ke kontroverzím s jinak orientovanými sbory a členy Českobratrské církve evangelické.

Charismatický sbor v Praze na Maninách přitom vstřebával i vlivy, které je dnes obvyklé označovat za neocharismatické. Díky mimořádně úspěšným, do Československa pašovaným třem svazkům knihy Základy byl maninský sbor silně ovlivněn britským filosofem a pastorem Derekem Princem (1915–2003), působícím od roku 1963 ve Spojených státech. V sedmdesátých letech Prince založil spolu se třemi dalšími vůdci charismatického hnutí takzvané pastýřské, nebo též pastýřsko-učednické hnutí, v němž se pokusili vytvořit hierarchickou církevní strukturu učedníků v čele s pastýři. Tato struktura se ale neosvědčila, hnutí se již v osmdesátých letech rozpadlo a na československé charismatiky Prince působil už při své první tajné návštěvě roku 1986 spíše v opačném smyslu: namísto pastýřsko-učednické hierarchie doporučoval kolektivní vedení sborů. V českém prostředí se tak více uplatnil jiný Princův důraz, který je dnes chápán jako neocharismatický: hojné odhalování démonů, působících dokonce i mezi charismatickými křesťany, a jejich vyhánění (exorcismus, viz ďábel). Derek Prince každopádně zůstal pro české charismatiky hlavním zahraničním učitelem, a to i po uvolnění společenských poměrů po roce 1989.

Boj proti démonům byl jedním z hlavních témat také pro německého lékaře a pastora západoberlínského Společenství na cestě, Wolfhardta Margiese. Margiesův vliv na Drápala a tím i na sbor v Praze na Maninách byl v osmdesátých letech srovnatelný s vlivem Princeovým. Na rozdíl od Prince ale Margies reprezentuje směr neocharismatismu zvaný hnutí víry. V něm panuje přesvědčení, že křesťan má používat sílu své víry a sílu svého slova (které je s touto vírou v souladu) k přemáhání všech duchovních, zdravotních i materiálních potíží a žít tak vítězně a ve všestranné prosperitě. Pražskému charismatickému sboru se roku 1985 podařilo zorganizovat i Margiesovu tajnou návštěvu. Margies sdílí hlavní důrazy hnutí víry s další osobností s velkým vlivem na české charismatické hnutí, s jihokorejským pastorem Davidem Yonggi Cho (*1936), zakladatelem největšího křesťanského sboru na světě. Posledním ze čtyř velkých neocharismatických učitelů, s nimiž se v osmdesátých letech setkávalo české charismatické hnutí prostřednictvím pašované literatury, byl John Wimber. Jeho důrazem byla „boží moc“, projevující se v uzdravení a osvobození od démonů, a tím účinná v misijním i pastoračním působení.

Ke konci osmdesátých let se charismatický sbor Českobratrské církve evangelické v Praze na Maninách cítil být v ohrožení ze strany komunistických úřadů, a to kvůli stále narůstajícímu počtu konvertitů (především mladších lidí), kvůli svým stykům s křesťany ze Západu, kvůli svému podílu na výrobě nepovolené křesťanské literatury a také kvůli svému veřejnému misijnímu působení mimo hlavní město. Sbor si také nebyl jist podporou vedení své církve a hledal jiné organizační zakotvení. Počet příslušníků a sympatizantů vedl roku 1988 k novému uspořádání sboru do několika částečně autonomních společenství („regionů“) v několika pražských čtvrtích. Zároveň vedení sboru v čele s Danem Drápalem vnímalo odpovědnost za rostoucí počet příslušníků charismatického hnutí mimo Prahu a v jiných denominacích. Především pro ně uspořádalo Charismatickou konferenci, která se konala pod organizačním zaštítěním tehdy povoleného nadcírkevního spolku Kostnická jednota v létě 1988. Pod názvem Křesťanská konference se konal druhý ročník v létě přelomového roku 1989 a místo konání – sjezdový palác komunistické strany – dokumentovalo rozmach charismatického hnutí i slábnutí totalitního režimu.

Po pádu komunistického režimu začala vznikat podpůrná organizace českého charismatického hnutí, registrovaná roku 1990 pod názvem Křesťanská misijní společnost. Ještě téhož roku začala pořádat hromadné misijní akce na sportovních stadionech, v halách i pod širým nebem. Na prvních z nich kázal a uzdravoval australský misionář Steve Ryder (viz Církev Nová naděje). Pořádáním konferencí a jiných akcí a vydáváním časopisu Život víry (od roku 1990) a dalších tiskovin Křesťanská misijní společnost slouží charismatickým křesťanům, kteří působí jak uvnitř českých protestantských církví, tak mimo ně v samostatných sborech a církvích. Katolická charismatická obnova utvořila vlastní centrum, které pořádá konference (samostatně od roku 1991), vydává časopis Effatha (od roku 1992) a koordinuje aktivity komunit Emmanuel, Chemin Neuf, Blahoslavenství a dalších i aktivity charismatických společenství při jednotlivých farnostech.

Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze na Maninách se brzy po obnovení svobodných poměrů rozešel se svou mateřskou denominací. Příčin rozchodu bylo několik: vedení církve nebylo spokojeno s tím, že maninský sbor působí na příslušníky jiných sborů a formuje je k přijetí křtu Duchem svatým, že maninský sbor v Praze vytváří paralelní strukturu regionů („církev v církvi“) nebo že organizuje či spoluorganizuje masová misijní shromáždění v duchu neocharismatického hnutí víry. Maninský sbor zase marně usiloval o ordinaci svých pracovníků v regionech tak, aby i v regionech mohla být slavena Pánova večeře a mohli být křtěni konvertité. Jako nepřekonatelný se ovšem ukázal především rozpor v pojetí křtu: českobratrská církev trvala na možnosti křtu dětí na základě víry rodičů, zatímco vedení maninského sboru hájilo stanovisko, že křest je důsledkem vlastního vyznání víry, a že tedy ten, kdo nenachází smysl ve svém křtu v dětství, může být (znovu) pokřtěn. Po vystoupení ze svazku Českobratrské církve evangelické vytvořil maninský sbor v květnu 1990 samostatné sdružení s názvem Křesťanská společnost Maniny (později Křesťanské společenství Praha).

Ve svobodných poměrech v devadesátých letech vzniklo v Československu (a pak v České republice) asi šedesát samostatných charismatických sborů. Jejich jádra byla často tvořena bývalými příslušníky Církve bratrské, Českobratrské církve evangelické i dalších církví. Ty z nich, které byly založeny misijním působením bývalého maninského sboru Českobratrské církve evangelické nebo se i z jiných důvodů na tento pražský sbor orientovaly, přijímaly do svých názvů výraz „křesťanské společenství“ podle vzoru Křesťanského společenství Praha. Vznikla tak struktura Křesťanských společenství (úředně zapsaných jako občanská sdružení) s ústředním sborem v Praze a s uznávanou, byť neformální autoritou Dana Drápala. Zastřešující organizace Křesťanská společenství v ČSFR byla jako „sdružení nezávislých sborů“ úředně registrována ve formě občanského sdružení v dubnu roku 1992. V lednu následujícího roku reagovala na změnu politických poměrů přejmenováním na Křesťanská společenství (Česká republika). Vzájemné vazby jednotlivých Křesťanských společenství byly posilovány například časopisem Sborový dopis, vycházejícím v pražském sboru pravidelně od roku 1990, zpočátku též biblickou školou nebo produkcí několika nakladatelství (např. nakladatelství Logos, založené téhož roku). Křesťanská společenství se tak stala jádrem českého charismatického hnutí mimo římskokatolickou církev.

Tyto sbory se spolu s dalšími nezávislými evangelikálními sbory v roce 2002 spojily do Církve Křesťanská společenství, která téhož roku dosáhla státní registrace (bez tzv. zvláštních práv). Slovenské sbory, původně blízké pastoru Danu Drápalovi a nazývané též Křesťanská společenství, se již na začátku devadesátých let přimkly k neocharismatickému hnutí a rozvíjely se pod neformálním vedením pastora Jaroslava Kříže (*1955) a jeho banskobystrického sboru Milost. Na toto společenství, známé jako Církev Křesťanská společenství Slovenska, se začaly orientovat některé české sbory Křesťanských společenství a v roce 2012 založily Církev víry. Další (neo-)charismaticky orientované sbory působí na těchto registrovaných církvích nezávisle.

Organizace církve

Církev křesťanská společenství má kongregační zřízení: je tvořena samostatnými sbory, do jejichž záležitostí nemohou vyšší církevní orgány zasahovat. Sbory jsou vedeny staršovstvy, která povolávají pastory. Před ustanovením musí být pastor potvrzen dvěma jinými pastory. Členové staršovstva (starší) jsou do své funkce kooptováni a odvoláni mohou být jen jednomyslným rozhodnutím ostatních starších. Při kooptaci jsou starší povinni naslouchat ostatním členů sboru, ale tyto postoje pro ně nejsou rozhodující. Menší, dosud neetablovaná místní společenství se nazývají misijní skupiny, vede je kazatel vyslaný z církevního centra. Naproti tomu největší, pražský sbor je tvořen několika tzv. regiony.

Nejvyšším orgánem církve je kolegium pastorů, tvořené pastory jednotlivých sborů a případně dalšími pracovníky či zástupci sborů. Toto kolegium volí ze svého středu Radu Křesťanských společenství jako svůj výkonný orgán a seniora jako hlavního duchovního správce; senior Radě předsedá. Rada sídlí v sídle pražského Křesťanského společenství, v současnosti v ulici Na Žertvách 23 (Praha 8). Kolegium také přijímá a případně též vylučuje jednotlivé sbory. Církev hospodaří samostatně bez závislosti na státu, je financována z poplatků (desátků) a darů věřících, případně dalších příznivců.

Kongregační zřízení i systém rozhodovacích pravomocí byly sice formálně ustanoveny při registraci Církve Křesťanská společenství roku 2002, ale navazují na stav před tímto rokem. Členové původního maninského sboru Českobratrské církve evangelické a pozdějších občanských sdružení uznávali autoritu zakladatele a vikáře (později pastora) Dana Drápala. Nejpozději roku 1995 hovořil Dan Drápal o svém postavení jako o „službě apoštola“ a charisma „apoštolské autority“ u něj rozeznávala a uznávala většina jednotlivých Křesťanských společenství a jejich členů, jakož i charismatikové v jiných protestantských církvích, obvykle spojení s Křesťanskou misijní společností. Zatímco před rokem 2002 bylo apoštolství Dana Drápala založeno na neformálních vztazích a osobních rozhodnutích, se vznikem Církve Křesťanská společenství bylo toto postavení institučně zakotveno v roli seniora, kterou Dan Drápal zastával do roku 2004. Od té doby nebyl další senior ustanoven až do roku 2017, kdy se jím stal (jako „senior pastor“) Marek Prosner.

Církevní sbory

	sbory a misijní skupiny
1990	1
2000	47
2010	45
2020	42

Počet věřících

Do roku 1990 působilo charismatické hnutí výlučně v rámci (některých) tehdy povolených denominací, toto prolínání přitom do určité míry trvá dodnes. Existenci samostatných Křesťanských společenství nezaznamenalo ani sčítání lidu v roce 1991. Pozdější sčítání uvádějí několikatisícový počet věřících, počet návštěvníků bohoslužeb Křesťanských společenství je vzhledem k těmto údajům pravděpodobně méně než poloviční, počet členů asi třetinový. Církev ovšem patrně mírně roste. Asi třetina členů církve přitom patří do „hlavního“ pražského sboru (v Praze vedle sebe fungují tři sbory, ten nejrozsáhlejší, vzniklý z původního maninského sboru, se dělí na osm „regionů“).

	sčítání lidu	církevní statistika
2001	4012	1679
2011	9387	2046
2021	2306

Literatura

Allan Heaton ANDERSON: An Introduction to Pentecostalism. Global Charismatic Christianity. Cambridge University Press, Cambridge 2014.
Stanley M. BURGESS – Eduard M. van der MAAS (eds.): The New International Dictionary Of Pentecostal and Charismatic Movements. Zondervan, Grand Rapids 2002.
Dan DRÁPAL: Jak to všechno začalo. Historie Křesťanského společenství Praha I. Sbor Křesťanské společenství Praha, Praha 2008.
Dan DRÁPAL: Léta růstu. Historie Křesťanského společenství Praha II. Sbor Křesťanské společenství Praha, Praha 2009.
Dan DRÁPAL: Zlom. Historie Křesťanského společenství Praha III. Sbor Křesťanské společenství Praha, Praha 2011.
Peter HOCKEN: Strategie Ducha? Výzva obnovných proudů pro tradiční církev. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998.
James PACKER: Choďme duchem. Návrat domů, Praha 1999.
Prokop REMEŠ: „Hnutí obnovy v Duchu svatém.“ Dingir 2, 1999, 3, s. 14–19.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Charismatické hnutí u nás.“ Dingir 2, 1999, 3, s. 24–25.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Modrý kříž.“ Dingir 5, 2002, 2, s. 14–15.

Oficiální internetové stránky: http://www.kaes.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek