patristika (JKI-K)
patristika (z lat. pater – otec)
1. Disciplína zkoumající vývoj kř. teologie a literatury v prvních kř. stoletích, nazvaná podle círk. Otců (lat. patres). Titul „círk. Otec“ byl přiznáván několika teologům, kteří význ. ovlivnili vývoj kř. učení a kteří odpovídali čtyřem kritériím: pravověrnost nauky, svatost života, uznání ze strany církve, starobylost (3.-8. stol.). Do konce 19. stol. se p. soustředila na jejich život a dílo (výraz theologia patristica se objevuje poprvé v luterské teologii 17. stol. jako označení části teol. vědy). Dnešní p. zkoumá celek kř. teologie a literatury 1.-6. (resp. 7., na Východě 8.) stol. včetně heterodoxních (nepravověrných) proudů podle řec., lat., syrských, arménských a koptských pramenů, teprve postupně vydávaných. V tomto významu se výraz p. překrývá s termínem patrologie.
2. Označení období 1.-6. (resp. 7., na Východě 8.) stol. se zřetelem k vývoji kř. teologie a literatury.
Latinská p.: Díla lat. p. vznikají na Západě zprvu vedle řec. spisů, a to zejm. v sev. Africe. Jako nejstarší se dochovala akta afrických mučedníků (180) a díla apologety a polemika Tertulliana z Kartága (197). Po biskupu-mučedníkovi Cyprianovi z Kartága je význ. autorem 3.-4. stol. africký laik Lactantius, apologeta a dějepisec. Zlatým věkem je i na Západě 4.-5. stol., méně početné osobnosti však netvoří školy: biskup Hilarius z Poitiers rozvíjí proti ariánům (arianismus) učení o Trojici. Podobně Marius Victorinus, novoplatonik-konvertita, který svým dílem i překlady Plotina inspiroval biskupy Ambrože z Milána a Augustina Aurelia. Jeroným, komentátor a překladatel Písma (Vulgáta) uvedl na Západ órigenovskou tradici. Další autoři 4.-5. stol.: kazatel Maxim z Turína, básník Prudentius, letopisec Sulpicius Severus, biskup Paulin z Noly. Nejvýzn. zjevem lat. kř. antiky zůstává Augustinus, řečník-konvertita afrického původu, biskup v Hippu. Jeho fil.-teol., duchovní i polemická (manicheismus, donatismus, pelagianismus) díla ovlivnila celý záp. středověk. Do christologických sporů 5. stol. (chalkedonský koncil 451) význ. zasáhl papež Lev Veliký. Jan Cassian inspiroval záp. mnišství. Vincent z Lérina, kritik Augustina, se zamýšlí nad kritérii kř. tradice. Další autoři kř. Galie 5.-6. stol: filosof Claudianus Mamertus, dějepisec Řehoř z Toursu, básník Venantius Fortunatus. V ostrogótské Itálii kvetla v 6. stol. mnišská tradice díky řeholi Benedikta z Nursie a dílu senátora-konvertity Cassiodora. Spisy řec. Otců překládal v 6. stol. do latiny mnich Dionýsios Exiguus, tvůrce kř. kalendáře. Teolog a filosof Boëthius zprostředkoval kř. středověku Aristotelovu logiku a filosofii novoplatonika Porfyria. Papež Řehoř Veliký provedl reformu liturgie (gregoriánský zpěv) a sepsal komentář ke knize Jób, ve středověku hojně čtený. K autorům vizigótské Hispanie patří biskup Martin z Bragy, později Isidor ze Sevilly, autor Etymologií. 6.-7. stol. je na Západě poznamenáno polit. změnami, z nichž vzejde Evropa nových národů. Kř. autoři této doby uchovávají dědictví zaniklé antické vzdělanosti rodící se scholastice. Za konec lat. p. počítáme smrt Řehoře Velikého (604) nebo Isidora ze Sevilly (636).
Řecká p.: Díla řec. p. těsně sousedí se spisy zahrnutými do nz. kánonu. Jazykem prvních kř. spisů je na území celé řím. říše řečtina. Díla vzniklá do pol. 2. stol. blízká Novému zákonu se označují jako spisy apoštolských Otců (Klement Římský, Didaché, Ignatios z Antiocheje, Barnabáš, Pastýř Hermův), jiné platí za sz. a nz. apokryfy či pseudepigrafy (Ódy Šalomounovy, evangelia a apokalypsy ovlivněné gnózí). V letech 150-200 tzv. apologeti (apologetika) představují kř. víru řecké a žid. kultuře a hájí ji před pronásledováním (Justinos, Tatianos, Theofilos z Antiocheje, Athénagoras z Athén, List Diognetovi). Zároveň vznikají polemiky proti Markoniovi a nepravé gnózi (Justinos, Eirenaios z Lyonu). Nejvýzn. kř. škola 3. stol. se rodí v Alexandrii, centru helénistické filosofie a žid. exegeze (Filon Alexandrijský). Kléméns Alexandrijský, a zejm. Órigenés zde položí základ kř. teologie, filosofie, exegeze a spirituality. Žáci této školy: Gregorios Thaumaturgos, Dionýsios z Alexandrie, Methodios z Olympu, v Palestině Pamfilios a Eusebios z Kaisareje. Na Západě působí v 3. stol. teolog a exegeta Hippolyt Římský. 4.-5. stol. je dobou mimořádného rozmachu kř. myšlení. Kř. teologie vybavená dědictvím helénistické filosofie a exegeze si klade rozhodující věroučné otázky, po Konstantinově převratu je křesťanství státem chráněno, císař sám dbá o věroučnou jednotu mezi školami. Důležitým teol. centrem zůstává Alexandrie: zde působí biskup Athanasios, obhájce víry formulované 325 v Nikaji proti arianismu; laik Didymos Slepý, exegeta a teolog; Kyril z Alexandrie, vůdčí osobnost sporu o inkarnaci (koncil v Efezu 431). Z jiných kořenů, živena více bibl. tradicí než helénistickou spekulací, vyrůstá exegetická škola v Antiocheji, zabývající se zejm. christologií: Eustachios z Antiocheje, Diodoros z Tarsu, Jan Zlatoústý (Chrysostomos), Theodor z Mopsuestie, Nestorios, odsouzený 431 v Efezu. Maloasijská Kappadokie vydá ve 4. stol. své velké teology Basilia Velikého, jeho bratra Řehoře z Nyssy a přítele Řehoře z Nazianzu (kappadocká škola), kteří spolu s Euagriem Pontikem inspirují vých. proud kř. mnišství. V Palestině působí autor význ. katechezí Kyril z Jeruzaléma a hereziolog Epifanios ze Salaminy. Důležitým pramenem jsou vedle akt ekum. koncilů círk. dějiny Sókrata a Sozomena z Konstantinopole a Theodoreta z Kýru i bohatá mnišská literatura. 5.-8. stol. je poznamenáno věroučnými spory ohledně božího vtělení (monofyzitismus) a počátkem sporu o význam kř. obrazů (ikonoklasmus). Dvojí vrchol dosahuje vých. teologie této doby v Dionýsiu Areopagitovi a Maximu Confessorovi; za posledního vých. círk. Otce platí Jan z Damašku.
Staroorientální p.: zahrnuje jednak původní syrská, koptská, arménská díla, jednak překlady řec. patristických děl (často zničených pro podezření z heterodoxie) do těchto jazyků a později do etiopštiny, arabštiny a gruzínštiny. Syrské křesťanství 2.-3. stol. je částečně ovlivněno gnózí, ve 4. stol. působí velcí teologové Afrat a Efraim, učitel kř. teol. školy v Edesse. V christologických sporech 5. stol. (Chalkedon 451) stojí syrští teologové na straně antiochejské školy a Nestoria, bývají proto obviňováni z monofyzitismu; tak v 5.-6. stol. teolog Filoxen z Mabbugu, mystik Isak z Ninive, dějepisec Barhadbesabba-Arbaia. V 4.-5. stol. syrští učenci překládají díla řec. antiochejské školy, jejichž originály jsou dnes ztracené. V Egyptě kvete v 3. stol. koptská kř.-gnostická literatura, v 4.-5. stol. vznikají vedle překladů z řečtiny mnišské spisy Pachomia a Šenuta. Arménská literatura se rozvíjí od poč. 5. stol., kdy učenec Mesrop vytvořil arménské písmo; zahrnuje originální díla i překlady z řečtiny a syrštiny. Po období per. nadvlády v 6.-7. stol. znovu vzkvétá v 8. stol. Arménské překlady uchovaly ztracená díla Eirénaia, Eusebia z Kaisareje, Athanasia, Euargia, Jana Chrysostoma, Efraima.