Křesťanské sbory

Křesťanské sbory

Křesťanské sbory jsou u nás nejvýraznějším reprezentantem tzv. bratrského hnutí, někdy zvaného také hnutí plymouthských bratří, a v něm patří k větvi nazývané „otevření bratří“. Věroučně se tyto sbory řadí k evangelikálnímu protestantismu. Volné společenství Křesťanských sborů se tradičně zdráhá vnímat samo sebe jako denominaci a zdůrazňuje samostatnost jednotlivých sborů a jejich pouze dobrovolné zapojení do vzájemné spolupráce. Tato nábo­žensky podmíněná nízká míra organizace byla důvodem, proč se komunistický režim zprvu zdráhal uznat Křesťanské sbory jako církev a proč k jejich státnímu uznání došlo teprve v roce 1956. Od té doby Křesťanské sbory požívají výhod státního uznání, odmítají však státní dotace na provoz. V českých zemích je činná i druhá větev bratrského hnutí, nazývaná „exkluzivní bratří“, „uzavření bratří“, popřípadě „darbisté“ (někdy také psáno chybně „darbysté“). Jejich působení je ovšem mimo jakékoli veřejné struktury.

Historie bratrského hnutí

Podobně jako metodismus vzniklo i bratrské hnutí v prostředí anglikánské církve na základě touhy po hlubší zbožnosti. A podobně jako první metodisté i tito anglikáni, kteří také prožili „obrácení k Bohu“, vytvářeli o sto let později skupinky za účelem společného studia Bible a mod­liteb. Jedna z těchto skupin se roku 1825 pod vedením právníka Johna Gif­forda Belleta (1795–1864) začala scházet v Dublinu. Následujícího roku se k ní připojil zubní lékař Anthony Norris Groves (1795–1853), který se do Dublinu přistěhoval, aby se stal anglikánským misionářem, ale později se stal prvním misionářem bratrského hnutí. S dublinskou skupinkou se roku 1827 se­známil také John Nelson Darby (1800–1882), irský aristokrat a právník, který toužil po duchovním povolání a navzdory přání rodiny od roku 1825 působil jako duchovní irské anglikánské církve, a to v hrabství Wicklow jižně od Dublinu. Bellet, Groves, Darby a další byli zpo­čátku součástí neformálního obrodného hnutí a účast­nili se například „biblic­kých konferencí“, které ve svém sídle pořádala vikomtesa z Powerscourtu (Theo­dosia Anne Ho­wardová, 1800–1836). Darby se postupně stal v Belletově skupině před­ním znalcem Bible a spolu s dalšími formuloval několik specifických zásad, které se později staly pro bratrské hnutí typické.

Nejdůležitější z nich vycházela ze slov Bible o tom, že všichni věřící jsou kněžími, a rušila proto obvyklé dělení příslušníků církve na duchovní a laiky. Výrazem zrušení kněžského úřadu se stalo „lámání chleba“ („Památka Páně“, tedy eucharistie či Večeře Páně), při němž si kruh „bratrů a sester“ vzájemně podává chléb a víno. Dalším výrazným znakem vzni­kajícího hnutí byla snaha pře­ko­nat rozdělení křesťa­nů do denominací tím, co „bratří“ chápali jako návrat k jednoduché zvěsti evangelia, oproš­těné od zvyklostí, které se vyvinuly v církev­ních institucích. Měli za to, že se k nim při Pánově památce může připojit jakýkoli „znovuzrozený“ křesťan, který je ochoten dát stranou svou denominační příslušnost a z ní vyplývající věroučná a liturgická specifika. Proto se sami vyhý­bali všemu, co by připomínalo denominaci, především jakémukoli názvu svého společenství, a říkali si prostě „bratři“ či „bratři a sest­ry“.

Vliv dublinského společenství se postupně šířil. Roku 1829 Groves začal misijní působení v Bagdádu a držel se přitom zásady, že misionář má důvěřovat pouze Bohu a při zajišťování prostředků se spolehnout jen na své modlitby. V brožuře Křesťanská zbožnost vydané již roku 1825 vyjadřoval přesvědčení, že Ježíšova slova (včetně těch, která přikazují rozdat majetek chudým) mají být vztažena na Ježíšovy učedníky ve všech časech a kulturách. Od roku 1833 byl po dvacet let misionářem v Indii.

Také Darby působil misijně. Roku 1832 ukončil své duchovenské působení v anglikánské církvi a jako velmi přesvědčivý a oblíbený řečník se nadále věnoval návštěvám podobných společenství, jako bylo to dublinské, popřípadě taková místní spo­lečenství pomáhal zakládat. Ovlivnil tak i ta neformální společenství, která na něm původně nebyla závislá, jako například již dříve založené společenství v jihoanglickém Plymouthu. Podle něj se dokonce začalo vznikající hnutí nazývat „plymouth­ští bratři“. Od roku 1837 Darby konal misii i mimo Velkou Británii, nejprve ve Švýcarsku a Francii a později i v dal­ších zemích.

Vedle rozsáhlé misijní činnosti rozvinulo bratrské hnutí i sociální práci. Nejznámější bylo působení Němce Georga Müllera (1805–1898), inspirovaného v době studií v Halle tamním sociálně aktivním pietismem. Namísto zahraniční misie, na niž se připravoval v Anglii, se roku 1832 rozhodl stát se bratrským kazatelem v Bris­tolu a tam také roku 1834 založil první z mnoha biblických a misijních škol a o dva roky poz­ději i sirotčinec. Jako „bristolský otec sirotků“ se stal velmi známou osobností. Řadu násle­dov­níků hlavně mezi evangelikály nalezly jeho „principy víry“, na jejichž základě udržoval v chodu množství vzdělávacích a sociálních institucí. Podobně jako Groves a další bratři věřil, že pokud člověk v modlitbě před­loží Bohu naléhavé potřeby, Bůh tyto potřeby naplní. Je k tomu nutné dodržovat několik principů – například nezadlužovat se či nežádat o peníze přímo.

Bristolského sboru Bethesda, v němž Müller působil, se týkala poslední fáze sporu, který roku 1848 bratrské hnutí rozdělil. Spor se nejprve odehrával v bratrském sboru v Plymouthu a jeho podstatou byl rozdílný postoj „bratří“ k „opravdovým věřícím“ z jiných církví. Bratrské hnutí od počátku odmítalo členění křesťanstva na denominace, ale bylo otevřené k jejich jednotlivým členům. Patrně pod vlivem rostoucího tlaku především ze strany anglikánské církve ale John Nelson Darby začal trvat na tom, že bratrských shromáždění se může účastnit jenom ten, kdo se své denominace výslovně zřekne. Tímto postojem a také jinými názory se Darby dostal do sporu s vůdčí osobností plymouthského sboru Benjaminem Willsem Newtonem (1807–1899). Roku 1845 proto v Plymouthu vytvořil se svými stoupenci nový bratrský sbor a původ­ní sbor označil za vyloučený z bratrského společenství. Když se pak dva členové tohoto vylouče­ného sboru účastnili Pánovy památky v bristolské Bethesdě, Darby prohlásil, že vyloučena je i Bethesda a každý, kdo by s ní udržoval styky.

Po „bethesdském sporu“ bratrské hnutí působí ve dvou větvích. Jednu tvoří tzv. exkluzivní (česky též výluční či uzavření) bratří, kteří se přiklonili k Darbymu a přísně se vymezují vůči všem jiným křesťanům. Druhou větví jsou tzv. otevření bratři, kteří chtějí nadále demonstrovat jednotu s jinými „opravdovými věřícími“, i když přicházejí z některé z denominací. Mezi otevřenými bratry se prvními autori­tami stali A. N. Groves a Georg Müller. Obě větve konaly nadále misii samostat­ně a v řadě zemí – včetně českých zemí – působí vedle sebe. Na několika jiných místech svě­ta se ex­kluzivní a otevřené sbory v průběhu let k sobě zase přiblížily. Počet sbo­rů darbistů a jejich rozšíření je ovšem ve srovnání s otevřenými bratry mnohem menší.

Jazykově mimořádně nadaný John Nelson Darby byl také úspěšným misionářem a plodným spisovatelem traktátů, výkladů Bible a příruček na duchovní témata. Pro své pojetí Bible jako neomylného a bezchybného záznamu slov samotného Boha získal stovky nadše­ných evangelikálních kaza­telů především ve Spojených státech, kam v letech 1866–74 šestkrát cesto­val. Tito kazatelé se sice obvykle nepřipojili ke společenství exkluzivních bratří, ale Darbyho pojetí Bible a jeho propracované učení o dispenzacích (obdobích) v nábo­ženských dějinách lidstva rozšířili mezi miliony amerických evangelikálů. Darbyho učení se tak několik desetiletí po jeho smrti stalo základní silou vznikajícího amerického protestant­ského fundamentalismu a zůstalo vlivné doposud (nejen ve Spojených státech), aniž by ovšem bylo obvykle spojováno s Darbyho jménem.

Misijní úspěch mělo bratrské hnutí i v Německu, a to – podobně jako ve Spojených státech – v obou svých větvích. První bratrský sbor vznikl již roku 1843 ve Stuttgartu díky návštěvě Georga Müllera. Uzavření bratří vytvořili první sbor roku 1853 v Elberfeldu (dnešní Wuppertal ve stejnojmenném údolí), kde působila výrazná osobnost Carla F. W. Brockhause (1822–1899), Darbyho přítele a spolu­překladatele Bible. Němečtí exkluzivní bratři měli méně rozporů s otevřenými bratřími a ne­trpěli ani štěpením. To se jinde ve světě stalo pro exkluzivní bratry výrazným problémem, přičemž příčinou štěpení obvykle byl nekompromisní požadavek na naprosté oddělení od toho, co určitá část společenství označila za zlé. Kvůli štěpením snad až do dvanácti vzájemně se proti sobě vymezujících skupin a také kvůli mravním skandálům, které v sedmdesátých letech 20. století postihly největší z nich, není možné v sou­časnosti před­poklá­dat, že by větev exkluziv­ních bratří rostla. Spodní hranice jejich počtu ve světě byla odhadnuta na pouhých asi 27 tisíc. Některé bratrské sbory ovšem odmítají své příslušníky sčítat a sdělovat jejich počet.

Otevření bratří se naproti tomu věnují daleko více misii než horlivé snaze oddělit se od zlého. V současnosti je možné nalézt asi 20 tisíc sborů otevře­ných bratří na všech osíd­lených kontinentech. V některých zemích (Angola, Čad, Zambie, Indie, Brazílie) je počet příslušníků bratrského hnutí relativně významný. Odhady jejich celosvětového počtu kolísají mezi jedním a jedním a půl milionem. K otevřeným bratřím patří i jeden z nejznámějších evangelis­tů posledních desetiletí, Argentinec Luis Palau (*1934). Také české Křesťanské sbory jsou součástí světového neformálního společenství otevře­ných bratří. Otevřených bratrských společenství se také primárně týká následující výklad, ačkoli na několika místech okrajově zmiňuje sbory exkluzivních bratří.

Religionistická charakteristika bratrského hnutí

Bratrské hnutí si po celou dobu své existence zachovalo a v něčem i prohloubilo étos evangelikalismu z období jeho rozmachu na evropském kontinentě v 19. století: důraz na obrácení a znovuzrození jako počátek opravdového křesťanova života, vytváření úzkého, „bratrského“ společenství, intenzivní misijní působení a hlavně úctu ke křesťanskému Písmu (Bibli) jako k normě osobního života i církevního společenství. Vztah k Bibli je ovšem také základem spe­cific­kých prvků víry a duchovní praxe, které příslušníky bratrského hnutí od ostatních evange­li­kálů odlišují.

Bible je v bratrském hnutí pojímána jako bezchybný zápis neomylných božích výroků. Tyto výroky mají být chápány zdravým rozumem tak, jak jsou doslova zapsány. Bible jako „živé boží slovo“ má tak v bratrském hnutí bezvýhradnou autoritu jako jediný a zároveň plně dostačující zdroj pro žité křesťanství. Z tohoto vztahu k Bibli vyplývá ostražitost bratří před teologickým myšlením, které bratří považují za spekulativní a spíše zatemňující „biblické pravdy“ než je osvětlující. Bratrské hnutí sice vytváří množství vzdělávacích zařízení, ale jedná se o biblická učiliště a semináře bez ambicí sledovat vývoj soudobého teologického myšlení. Teologie bratr­ského hnutí proto také není systematicky uspořádána a podání jednotlivých vůdčích osob­ností se tak od sebe mohou mírně lišit. Ze stejného důvodu bratrské hnutí nemá ani žádnou vlastní for­mulaci vyznání víry (konfesi), zato ale vytvořilo několik vlastních překla­dů Bibli do národních jazyků (nejznámějším příkladem je tzv. elberfeldská Bible – německý, co nejvíce doslovný překlad).

Vztah bratrského hnutí k Bibli má ale ještě jeden, a dokonce daleko podstatnější důsledek: bratří mají za to, že prosté „biblické pravdy“ bez historických, konfesních, liturgických či teologických „nánosů“ mohou opravdové, znovuzrozené křesťany sjednotit v jednoduchém a správném způsobu křesťanského života. Takoví křesťané, oproštění od zátěže tradice, tvoří podle jejich přesvědčení pra­vou, neinstituční církev, která stojí v protikladu k denominační rozrůzněnosti nepravého křesťanstva. Výrazem této jednoty je společ­né „lámání chleba“, při němž se obzvláště proje­vuje víra bratří, že všichni věřící jsou kněžími, kteří mají přímý přístup k Bohu. Sbor těch křes­ťanů, kteří se sjednocují při „památ­ce Páně“, je zcela samostatnou a plně dostačující jednot­kou. Nepotřebuje proto pevný svazek s ji­nými sbory tak, že by společně vytvořily další deno­minaci. Tomu se celé bratrské hnutí vehementně brání. Spolupráce mezi otevřenými bratr­skými sbory je proto ob­vykle pouze vol­ná a omezená na určitý účel (pořádá­ní vzdělávacích konferencí, misijní akce, návštěva bratří ke službě Božím slovem apod.), zatímco sbory exkluzivních bratří jsou sice také napros­to samostatné, ale neveřejný, až skrytý charakter jejich působení je zpravidla nutí k užšímu vzájemné­mu propojení.

Překážkou jednoty křesťanů jsou tedy v očích bratrského hnutí tradice jednotlivých křesťanských denominací, které zacházejí za prosté pravdy Písma, a tím je oslabují, pokud ne přímo popírají. Optikou doslovného výkladu Bible tak bratří spatřují všechny církevní instituce jako nedostatečné. Kritizují instituční církev v jejích dějinách už od konstan­tinovské doby, a to hlavně kvůli sepětí se státní mocí a kvůli rozdělení křesťanstva na du­chovní a laiky. Zvláště trpkou kritikou stíhá bratrské hnutí římskokatolickou církev jako hlavní uchovatelku tradic, které jsou pouze volně spojeny s biblickými výroky, nebo na ně dokonce ani nenavazují. V bratrském hnutí jsou naopak ceněna křesťanská nekonformní a disidentská hnutí a přede­vším myšlenky reformace (zvláště přesvědčení o tzv. všeobecném kněžství všech křesťanů) a im­pulsy evangelikalismus. V míře kritiky církevních institucí se od sebe jednotlivé sbory bratr­ského hnutí liší: obzvlášť silná je ve větvi exkluzivních bratří a vede až k separatismu na zákla­dě slov Nového zákona: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se“ (2 K 6,17).

Kritika denominací vede bratrské sbory k velké ostražitosti před tím, aby samy měly charakteristiky denominace. Odmítají proto specifické názvy a hovoří o sobě co nejobecněji jako o „svobodných bratrech“, „křesťanských shromážděních“ nebo „sborech věřících v Krista“. K přijetí určitého názvu – např. u nás „Křesťanské sbory“ – je vede jen nutnost vstupovat do vztahu s institucemi státu. Také shromažďovací prostory bývají označeny jen nenápadně jako „modlitebny“, „sály“, „síně evangelia“, „kaple Bible“ a podobně. Jak již bylo řečeno, bra­trské sbory nemají společnou konfesi ani organizaci, nejmenují vedoucí ani nevydávají pra­vidla víry ani závazné bib­lické výklady; ostatně – tiskoviny jsou v bratrském hnutí publiko­vány obvykle soukromými nakladateli. Také protikladné výrazy „otevření“ a „exkluzivní“ bratři je spíše vnějším označením, byť ho otevření bratří často sami používají, když se chtějí od exklu­zivních bratří (darbistů) odlišit.

Velmi důležitým tématem duchovního života příslušníků bratrského hnutí je také Kristův blízký druhý příchod a vznik tisíciletého božího království. Blízkost těchto dějů pociťoval už John N. Darby na samém počátku svého působení a pokoušel se proto oddělit „pravé křesťany“ od „církve v troskách“ (jak nazý­val křesťanstvo v jednotlivých denomina­cích), aby očištěni vy­šli vstříc Kristu při jeho druhém příchodu. Eschatologická očekávání jsou ovšem v bratrském hnutí velmi živá i v současnosti a různé společenské procesy a světové události jsou běžně interpretovány jako „znamení času konce“. Jedinečnou roli v událostech bezprostřed­ně předchá­zejících Kristovu druhému příchodu bratří přisuzují židům a státu Izrael. Zvláštní role židů v eschatologii bratrského hnutí přitom vyplývá z Darbyho pojetí nábo­ženských dějin lidstva. Darby byl přesvědčen, že na základě studia Bible je možné rozlišit sedm období, v nichž Bůh jednal s lidstvem vždy určitým specifickým způsobem. Darbyho učení o těchto sedmi dispenzacích má několik variant, ale zhruba je možné říci, že první období (věk nevin­nosti) skončilo vyhnáním Adama a Evy z ráje, druhé období (věk svědomí) skončilo potopou, třetí období (věk lidské vlády) skončilo babylonským zmatením jazyků, čtvrté období (věk za­slíbení) skon­čilo egypt­ským zajetím židovského národa, páté období (věk zákona) skončilo Ježíšovým ukřižová­ním, šesté období (věk milosti) právě probíhá a skončí druhým příchodem Krista a sedmé období (věk království) skončí po tisíci letech vzkříšením všech mrtvých a po­sledním soudem. V šestém, současném období Bůh jedná odděleně se židy a s křesťany, ale na konci tohoto období se jejich dějinné cesty spojí, když Židé obnoví vládu nad celou „zaslí­benou zemí“ a přijmou Ježíše jako mesiáš. Křesťanská periodizace „dějin spásy“ ani podpora návratu židů do „zaslíbené země“ nejsou Darbyho originální myšlenky. Nově ale Darby odůvodnil dispenzační schéma množstvím vzájemně se podporujících výro­ků Bible a vnesl do tohoto schématu myšlenku tzv. vytržení sva­tých. Podle tohoto očekávání mají být praví křesťané na konci šesté dispenzace „vytrženi“ na nebesa, aby se zde setkali s Kristem a vyhnuli se velkému soužení, jemuž má být na 1 260 dnů vystavena Země pod vládou antikrista. Po této době má být antikrist poražen Kristovým voj­skem v bitvě u Armageddonu a má nastat – jako sedmá a poslední dispenzace – tisícileté boží království.

Na rozdíl od jiných evangelikálních společenství obsahují bratrské bohoslužby eucharistii (večeři Páně) každou neděli. „Lámání chleba“, při němž si věřící vzájemně podávají chléb a víno na „památku Páně“, tvoří jejich první část. Slavnost „lámání chleba“ doprovází zpěv duchov­ních písní (dříve ob­vykle bez doprovodu hudebních nástrojů) a peněžní sbírka. Druhou částí boho­služby je kázání jednoho z bratří, k němuž se vlast­ní promluvou pak může připojit kterýkoli z dalších přítomných pokřtěných mužů. Ženy se na základě některých výroků z novozákon­ních apoštolských listů na kázání ani na biblickém vyučování nepodílejí a při společných mod­litbách se nemodlí nahlas. Při bohoslužbě jsou jejich vlasy zakryty šátkem. Dospělí konvertité, kteří se v bratrském sboru chtějí účastnit „lámání chleba“, jsou pokřtěni ponořením na zákla­dě osobního vyznání víry. Křest podstupují i ti, kdo byli již dříve pokřtěni v některé z křes­ťanských denominací jiným způsobem.

Odpovědnost za jednotlivé sbory mají tzv. bratři starší, tedy skupina mužů, které podle bratrského chápání Duch svatý vystrojil duchovními dary a jejichž vedoucí role je potvrzena sborovým shromážděním. Na základě slov, která evangelia připisují Ježíši Nazaretské­mu: „jeden je mistr váš, vy všichni jste bratří“, jsou odmítány všechny církevní úřady, a bratr starší tak nemá být nadřazen ostatním příslušníkům sborového společenství. Podobně ani tzv. „uvolnění bratři“, které zvláště větší sbory zaměstnávají v některé oblasti působení, nejsou považováni za duchovní a sbory neřídí. Bratrům starším mohou pomáhat určení dia­koni, někdy též diakonky. Stejně jako duchovenské úřady jsou v bratrském hnutí odmítány i církevní řády. Jsou ale uplatňována kázeňská opatření, a to na základě věroučných a morálních zásad Bible.

Bratrské hnutí je sice nenápadnou, ale vlivnou součástí evangelikalismu. Vliv, který je zcela neúměrný počtu jeho příslušníků, mělo a dosud má především díky Darbyho dispenzacionalismu. Toto učení tvoří základ tzv. premilenialismu, nejrozšířenější evangelikální eschatolo­gické koncepce, která očekává stálé zhoršování společenských podmínek až k rozpoutání světového apokalyptického zápasu, po němž teprve nastane boží království. Tuto koncepci událostí „posledního času“ převzali nejen ostatní konzervativní evangelikálové, ale i přísluš­níci pentekos­tální, charismatické a neocharismatické evangelikální vlny. Také díky nim se z Darbyho impulsu křesťanskému sionismu, který podporuje návrat židů do Palestiny a exis­tenci i územní expanzi samostatného židovského státu, stala mocná duchovní a v důsledku též politická síla současnosti. Darby v čele dalších bratrských kazatelů a misionářů také prosazoval přesvědčení o verbální boží inspiraci Písma a o nutnosti jeho doslovného výkladu. Tím, že pro svá přesvědčení bratři získali významné americké evangelisty Dwighta L. Moodyho (1837–1899) a Henryho A. (Har­ryho) Ironsidea (1876–1951) a autora Scofieldovy bible s poznámkami Cyruse I. Scofielda (1843–1921), měli velký, a možná až rozhodující podíl na vzniku a úspěchu fundamentalistic­kého hnutí. Mezi „fundamenty“ víry konzervativních evangelikálů byl samozřejmě zařazen i dispenzacionální premilenialismus.

V rámci konzervativního evangelikalismu má bratrské hnutí patrně nejblíže tzv. učednickému hnutí, zvanému též hnutí obnovy. Sdílí s ním přesvědčení, že základem křesťanské jednoty je odmítnutí denominací. Sbory učednického hnutí proto – stejně jako bratrské sbory – odmítají veškerá označení a nazývají se pouze „bratry a sestrami“ nebo „křesťany“. Podobně jako bratří také učedníci prosazují kongregacionalismus (samostatnost a dostatečnost místních sborů), odmítají duchovenské úřady, slaví eucharistii každý týden, mají Bibli jako jediný základ křesťanského života, rezervovaně přistupují k používání hudebních nástrojů při bohoslužbě (protože není zmíněno v Novém zákoně) a podobně. Vliv bratrského a učednického způso­bu bohoslužby na celé evangelikální hnutí je možné nacházet v současné tendenci k aktivní par­ticipaci více křesťanů při vedení bohoslužeb a k pluralitnímu vedení sborů. Také příklad a „principy víry“ A. N. Grovese a Georga Müllera našly ohlas daleko za hranicemi bratrského hnutí. Byl jimi inspirován i významný britský evangelikální misionář James Hudson Taylor (1832–1905), který v Číně roku 1865 založil misijní organizaci a vychoval první čínské misio­náře. Nepřímý vliv bratrského hnutí na čínský evangelikalismus je tak patrný například v hnutí místních církví, které založil Ni To-šeng, známý jako Watchman Nee (1903–1972). Ačkoli je současná situace rychle rostoucího čínského evangelikalismu nepřehledná, pokračovatelé hnutí místních církví v něm hrají nepochybně jednu z hlavních rolí. Vliv otevřených bratří na evangelikalismus také dobře dokumentuje významné postavení Fredericka F. Bruceho (1910–1991), autora mnoha komentářů k Bibli a dalších knih, mezi evangelikálními teology.

Bratrské hnutí je součástí konzervativního evangelikalismu v celém jeho spektru. Menší větev exkluzivních bratří má mezi fundamentalistickými evangelikály nejvíce konzervativní postoje a například spolu s fundamentalistickými baptisty (viz heslo Bratrská jednota baptistů) nebo svědky Jehovovými se pokoušejí zcela separovat nejen od denominací, ale i od společenských a kulturních vlivů: nedoporučují televizi, neslaví svátky (ani tra­diční křesťanské), neúčastní se veřejného života a podobně. Naopak otevření bratři se běžně stávají členy evangelikálních paracírkevních organizací (sdružení jednotlivých evangelikálů zaměřená na jednu čin­nost, zpravidla misijní či sociální), a některé sbory otevřených bratří – včetně českých Křesťanských sborů – jsou dokonce blízko novým evangelikálům.

Plymouthští bratří v českých zemích

Misie německých otevřených bratří působila v českých zemích již od počátku 20. století, mezi Čechy i českými Němci. Nejvýznamnějším organizátorem byl přitom dřívější člen svobodné reformované církve František Jan Křesina (1881–1962), sídlící od roku 1909 na jihovýchodní Moravě, od roku 1912 v Praze a od roku 1914 v Plzni. Misijní působení F. J. Křesiny a několika dalších v meziválečném období vedlo především do středních a severozápadních Čech, na Brněnsko a Ostravsko. Ve Slezsku přitom bylo možné navázat na starší probuzenecké hnutí v rámci evangelické církve, formované prostřednictvím Křesťanské společnosti (založena 1907) a Svazu rozhodných křesťanů (založen 1909) i dalších spolků a skupin (např. protialkoholní hnutí Modrý kříž). Zatímco většina členů těchto společenství zůstala v mateřské církvi, někteří se připojili k pozdějším Křesťanským sborům, stejně jako někteří členové dalších nonkonformistických církví (svobodní reformovaní - dnešní Církev bratrská, baptisté aj.) nebo konvertité z řad většinového, formálně římskokatolického prostředí.

Vzniklo tak několik samostatných sborů hlásících se k označení „sbory věřících“, „bratrské sbory“, „dítky boží“, „bezkonfesní křesťané“ a podobně. Pokud vůbec došlo k oficiální institucionalizaci, měly tyto sbory charakter místních spolků. V této podobě hnutí otevřených bratří přečkalo druhou světovou válku a poválečné období, kdy zároveň došlo k jeho růstu v důsledku reemigrací z Bulharska (jihomoravské sbory) a vnitrostátních migrací. Snaha nacistických úřadů o jejich organizační spojení s baptisty (Bratrskou jednotou Chelčického) po vzoru říšského Svazu křesťanů svobodných církví, nebyla dovedena do konce, s výjimkou odstoupených Sudet a později i Těšínska. Velký vliv na bratrskou misii, organizaci jednotlivých sborů i jejich kontinuitu v období církevního zákazu měly výrazné osobnosti, z nichž lze připomenout alespoň Josefa Mrózka na Těšínsku nebo Jana Zemana (1906–1969) v Brně; později obdobně působili třeba Karel Kořínek a Josef Kurz v Praze, Ján Ostrolucký (*1932) v Ostravě nebo Petr Zeman v Brně.

Vzhledem ke své nestandardní organizační struktuře, respektive neochotě změnit ji, nebyli ovšem otevření bratří přijati mezi státem uznané církve podle církevních zákonů z roku 1949. Sbory proto byly zrušeny, a pokud vlastnily nějaký majetek, tak byl zabaven. V některých případech to znamenalo zánik sboru, jinde se členové sborů fakticky (dočasně) skryli pod hlavičku státem uznaných církví, především Bratrské jednoty baptistů a Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské). Několik vůdčích představitelů sborů bylo vězněno. K opětovnému povolení došlo v roce 1956 pod názvem Sbory věřících v Krista, následujícího roku byl zastřešující úřední název změněn na Křesťanské sbory. Po zániku československé federace se od církve oddělily slovenské sbory, které vytvořily samostatnou zastřešující organizaci.

Ve dvacátých letech 20. století vzniklo působením Karla Lopaty rovněž české společenství uzavřených bratří s centrem v Pardubicích a okolí. Společenství přetrvalo nacistický i komunistický režim a je aktivní i v současnosti. Vzhledem k charakteru této náboženské skupiny, která klade důraz na minimalizaci kontaktů se „světem“, je ovšem obtížné podat další informace o jejich charakteru a početnosti. Religionista Zdeněk Vojtíšek odhaduje počet členů na dvě stě až tři sta. Následující informace jsou věnovány pouze otevřeným bratřím (Křesťanským sborům).

Organizace církve

Křesťanské sbory se organizují na kongregacionistickém principu, jsou tedy tvořeny nezávislými místními sbory, jejichž organizace a nezřídka i věroučné důrazy a podoba bohoslužeb se mohou značně lišit. Na změnách se radí sborové shromáždění, které musí dosáhnout jednomyslnosti. Samostatnost jednotlivých sborů, která je základní charakteristikou bratrského hnutí, vylučuje vytváření pevných denominačních struktur a jinou než neformální a příležitostnou mezinárodní spolupráci. Na národní úrovni je nadsborová organizace jen minimální: například jednotlivé české Křesťanské sbory vysílají své zástupce do tzv. shromáždění starších, které ovšem nezasahuje do záležitostí jednotlivých sborů. Shromáždění starších volí na dobu tří let tzv. mezisborovou radu jako svůj výkonný orgán.

Členové sboru by se měli vzájemně dobře znát, nebo by je měli znát alespoň sboroví starší, jednotlivé sbory proto jsou malé a časově velice variabilní. Často jsou tvořené na příbuzenském základě, ke změnám dochází v důsledku stěhování ale také různými secesemi a náboženským hledáním věřících. Kázání zajišťují mužští členové daného sboru, obvykle několik při každé bohoslužbě, protože společenství nemá žádné ordinované duchovní.

Legalizace v období vlády komunistického režimu si vynutila přísnější organizaci. Malý počet sborů (3 v českých zemích) vedl ke vzniku tzv. poboček (na úrovni kazatelských stanic), které se později osamostatnily. Každý sbor nebo pobočku přitom reprezentovali nejméně dva sboroví starší, ve čtyřletých intervalech se scházela celorepubliková národní konference, která volila radu starších a její dva oficiální představitele (po roce 1968 odděleně pro českou a slovenskou část federace). Tato organizační struktura přitom zůstala zachována do současnosti, v současnosti se církev dělí na geografické oblasti Čech, jižní Moravy a severní Moravy se Slezskem.

Hospodaření církve se děje na úrovni jednotlivých sborů, je přitom založeno na dobrovolných darech věřících. Křesťanské sbory nepřijímaly státní příspěvky na provoz ani v období vlády komunistického režimu.

Církevní sbory

Církevní statistika počtu sborů zahrnuje sbory a shromáždění. Sborem je obvykle míněno místo, kde jsou alespoň dva bratři starší; místo, kde se schází jen jeden starší, se považuje za shromáždění – pro duchovní práci jednotlivého sboru či shromáždění však takové označení není důležité.

	sbory
1910	3
1920	7
1930	28
1940	48
1950	55
1960	48
1970	49
1980	52
1990	55
2000	51
2010	45
2020	45

Církevní zařízení

Misijní orientace otevřených bratří se v některých případech projevovala také prostřednictvím evangelizačních časopisů, které představitelé církve (resp. jednotlivých sborů) vydávali. Prvním takovým časopisem byl měsíčník Ze slov pravdy a lásky s podtitulem „list k budování sborů církve Páně a pěstování duchovního života“, vydávaný F. J. Křesinou v letech 1912–41 a 1945–48. Jan Zeman v Brně v letech 1936–40 vydával Křesťanskou ročenku, Richard Meitner časopis Olivnice (1945–48). Další časopisy, které měly spíše povahu sborových věstníků, vydávaly pro své členy některé sbory – podobně je tomu i dnes. V roce 1969 bylo Křesťanským sborům povoleno vydávat dvouměsíčník Živá slova, který byl v roce 1993 nahrazen dodnes vycházejícím čtvrtletníkem Živé slovo; jako šéfredaktoři se vystřídali K. Kořínek, J. Ostrolucký, T. Pala a dnes jím je J. Andrýsek. Od roku 1998 vychází také časopis Volání uprostřed noci, nezávisle vychází rovněž čtvrtletník Ethos, česká mutace švýcarského vydavatelství Schwengeler Verlag.

Celocírkevní nakladatelství vzniklo teprve v roce 1990, zprvu jako Vydavatelství Křesťanských sborů, později s názvem A-Alef (do roku 2011). Vedoucím nakladatelství, které vydávalo především spirituální literaturu a časopis Živé slovo, byl Ján Ostrolucký, a jeho sídlem sbor Ostrava – Kunčičky. Nakladatelství přitom sloužilo i slovenské církvi. Po zániku nakladatelství A-Alef sbor v Kunčičkách provozuje vlastní nakladatelství.

Mládež z Křesťanských sborů začala navštěvovat soukromý objekt v osadě Nivy u Vsetína v roce 1969, o tři roky později tam církev získala vlastní rekreační domek, který sloužil pobytům mládeže nebo několika rodin z určitého sboru a celocírkevním akcím. V roce 1996 byla na jeho místě postavena rekreační chalupa se shodným určením.

Počet věřících

Křesťanské sbory své členy oficiálně neevidují, proto nejsou církevní statistiky dostupné. Údaje ze sčítání lidu jsou dostupné pouze za období po roce 1989, protože v období starších sčítání společenství buď nemělo status církve, nebo nebylo legální (do censu v roce 1950 včetně) a následná sčítání lidu religiozitu neregistrovala.

	sčítání lidu
1910	--
1921	--
1930	--
1940	--
1950	--
1960	--
1970	--
1980	--
1991	3017
2001	2694
2011	3458

Literatura

Jaromír ANDRÝSEK (ed.): Sto let Bratrského hnutí v Českých zemích (1909–2009). Infinitiart, Český Těšín 2009.
Pavel HANYCH: „Skutečně uzavření.“ Dingir 9, 2006, 4, s. 120–121.
L. P. KŘESINA: Charismata. Výklad novozákonního zjevení o duchovních darech. Praha 2000.
Zdeněk R. NEŠPOR – Martina HORNOFOVÁ – Marek JAKOUBEK: „Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Část čtvrtá: Religiozita reemigrantů.“ Lidé města, Revue pro etnologii, antropologii a etologii komunikace 8/2002, s. 85–104.
Tomáš PALA – Ján HUDEC (eds.): Cestou pravdy a lásky. A-Alef, Ostrava 1998.
Arend REMMERS: Gedenket eurer Führer. Lebensbilder einiger treuer Männer Gottes. Christliche Schriftenverbreitung, Hückeswagen 1995.
Pavel ŠÍMA: „Uzavřená církev.“ Dingir 5, 2002, 1, s. 6–8.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Jsme prostě křesťané.“ Dingir 4, 2001, 2, s. 4–5.

Oficiální internetové stránky: http://www.krestanskesbory.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo Křesťanské sbory (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)