Náboženská společnost českých unitářů

Náboženská společnost českých unitářů

Náboženská společnost českých unitářů je součástí volného světového společenství unitářů a univerzalistů. Z původně křesťanských reformačních důrazů se v tomto společenství vyvinula celá řada postojů až k těm, které již záměrně překročily rámec křesťanství; jen někteří členové unitářské společnosti se považují za křesťany. Důležitější než velmi různo­rodá přesvěd­čení jednotlivých příslušníků i než jejich odlišná duchovní praxe je pro ně spo­lečný apel na svobodné hledání vlastní náboženské cesty a na mravnost v každodenním životě. Moderní česká společnost se s unitářstvím setkala po první světové válce díky působení Norberta F. Čapka, nejprve v podobě tzv. svobodného bratrství a od roku 1930 se státem uznanou Náboženskou společností československých/českých unitářů.

Historie unitářství

Za předchůdce unitářství je možné považovat křesťanské myslitele i celá společenství, například ebionitů či ariánů, kteří odmítli přijmout myšlenku, že Ježíš Kristus je odvěkým Bohem, a kte­ří si neosvojili pojetí Boha jako Trojice. Podobně se unitáři inspirují těmi křesťany starověku a středověku, kteří se vzepřeli dogmatickému myšlení a projevili se jako nosi­telé nezávislého a svobodného ducha. Skutečné kořeny unitářského hnutí jsou ale až v době reformace. Byla to právě reformace, která zvýšila zájem o Ježíšovu osobu a zdůraznila autoritu Bible a nutnost jejího rozumového zkoumání. Racionální přístup k Bibli pak v některých okrajových reformačních proudech přinesl přesvědčení, že nauka o boží Trojici neob­stojí před rozumem a zároveň není dostatečně zakotvena v Bibli. Svůj antitrinitární postoj teologicky zdůvodnil ve dvou spisech španělský lékař Miguel Serveto (Michael Servetus, ?1511–1553), byl za něj pro­následován jak odpůrci reformace, tak kalvínskými reformátory a nakonec byl popraven.

Ovšem právě v prostředí kalvinismu, který za přijatelnou považuje jen tu tradici, jež může být odvozena z Bible, se antitrinitárním postojům relativně dařilo. Italský reformátor Lelio Sozzini (Laelius Socinus, 1525–1562) vyjadřoval pochybnosti o trojiční nauce a dalších prvcích křes­ťanské víry, ale teprve jeho známěj­ší synovec Fausto Sozzini (Faustus Socinus, 1539–1604) antitrinitární nauky podrobně rozpracoval a spolu italským lékařem Giorgiem Biandra­tou (1516–1588) je úspěšně šířil zvláště v Polsku a v Sedmihradsku. V Polsku se s myšlenkami tzv. socinianismu setkali i čeští emigranti z Jednoty bratrské, ale jejich biskup Jan Amos Komenský je v jednom ze svých spisů odmítl. Úspěch socinianismu v Polsku způsobil roku 1565 roz­kol v tamní reformované církvi a její menší část se stala první antitrinitární církví. V jednom ze svých center, městě Rakówě, se na základě odkazu Fausta Sozziniho shodli na vyznání víry, jež roku 1605 formulovali v Rakovském katechismu. Ovšem stejně jako ostatní nekatolíci museli i sociniáni v padesátých a šedesátých letech 17. století Polsko opustit.

Jedním z útočišť polských sociniánů se stalo Sedmihradsko. Unitářské sbory tam tehdy ale už žily v ústraní a jejich slavná doba minula. Ta je spojena s Biandratovým působením a se získá­ním reformovaného duchovního Ference Dávida (1510–1579) pro antitrinitární učení. K to­muto učení se Dávid přiznal roku 1566 a dařilo se mu ho rozšířit mezi kalvinisty, tehdy ještě nezakotvené v žádném pevném vyznání víry. Stoupenci Sozziniho a Biandraty byli snad právě v Sedmihradsku poprvé po­jmenováni jako „unitáři“. Biandrata a Dávid se zaslou­žili o vyhláše­ní tolerančního dekretu, takže unitářská církev se roku 1571 stala jednou ze čtyř uznaných sedmihrad­ských církví. Dávid se stal jejím biskupem, ale jeho radikální postoje ho nakonec přivedly ke konflik­tu s ostatními unitáři, tak­že byl uvězněn a ve vězení zemřel. Po změně politické situace se unitářské sbory sice ocitly na okraji zájmu a v izolaci od dalšího vývoje unitářství, ale udržely se a na území dnešního Rumunska a v malé míře i Maďarska dosud působí.

Vliv polských sociniánů dosáhl až do Anglie a měl ohlas v životě a díle anglikánského učitele Johna Biddlea (1615–1662). Právě jemu se připisuje překlad Rakovského katechismu do angličtiny. Roku 1654 vytvořil vlastní katechismus a byl za toto dílo anglickým parlamentem trestán. Šířící se antitrinitární učení bylo roku 1689 výslovně postaveno mimo zákon. Navzdory tomu se díky sympatiím, jichž se mu dostávalo ze strany deistických intelektuálů, toto učení během 18. století úspěšně etablovalo v britské společnosti. Výraznou postavou závěru tohoto procesu byl chemik a presbyteriánský duchovní Joseph Priestley (1733–1804). Stal blízkým přítelem a podporovatelem anglikánského du­chovního Theophila Lindseyho (1723–1808), jenž od sedmdesátých let 18. století přednášel na antitrini­tární témata a postupně se stal organizátorem britského unitářství. Spolu s přáteli zařídil koupi domu v Londýně, v němž pak roku 1774 vznikla první britská unitářská obec. Lindsey založil také nakladatelskou a vzdělávací společnost, která se roku 1825 stala jednou ze tří organizací, jež se sloučily do Britské a zahraniční unitářské asociace.

Kvůli potížím, které mu způsobily antitrinitární postoje, Priest­ly odešel roku 1794 do Spojených států a po sérii kázání založil v pensylvánské Philadelphii unitářskou obec. Americké unitářství se ale rozvíjelo již předtím, a to především v bostonské oblasti. Většina tamního episkopálního sboru Králova kaple se pod vedením duchovního Jamese Freemana (1759–1835), později významného unitářského činitele, přiklonila již roku 1782 k antitrinitární teo­logii. Boston a vlastně celý stát Massachusetts se na konci 18. století a v prvních desetiletích 19. století staly centrem odporu proti rychle se rozmáhajícímu evangelikalismu a základnou pro liberální křesťanství, k němuž se tehdejší unitářství přimykalo. Důležitým vítězstvím nad evangelikály bylo jmenování unitá­ře Henryho Warea (1764–1845) profesorem teologie na Harvardově univerzitě roku 1805 a obsazení dalších tamních pozic křesťanskými liberály a unitáři.

Již dřívějším absolventem této univerzity byl William Ellery Channing (1780–1842), duchovní kongregacionalistické církve a přední teolog a organizátor jejího unitářského křídla. Channin­govo kázání s názvem Unitářské křesťanství, které proslovil roku 1819 a které pak bylo tiště­no i jako trak­tát, se stalo manifestem amerického unitářství i předmětem sporů s evangeli­kály. Spory přiměly unitáře k semknutí a k vytvoření Americké unitářské asociace roku 1825. Je příznačné, že z obcí, které se na vzniku asociace podílely, jen několik nesídlilo ve státě Massachusetts. Channin­gova literární díla obsahovala myšlenky, které v unitářství převládaly nejméně po celé násle­dující století: koncept boží Trojice považoval za nebiblický a neracio­nální, Ježíše chápal jako dokonalého a následováníhodného člověka, vedle Bible doporu­čoval ke studiu i spisy jiných duchovních tradic, podporo­val úsilí o zlepšování stavu společ­nosti a podobně. V posledním z těchto bodů byl sám velice aktivní: nejen že se celou svou auto­ritou zasazoval o zrušení otroctví, ale inspiroval řadu unitářů k intenzivní sociální práci. Mezi nimi vynikal Joseph Tuckerman (1778–1840) v péči o chudé, lékař Samuel Gridley Howe (1801–1876) v péči o nevidomé či Dorothea Lynde Dixová (1802–1887) v péči o mentálně nemocné.

Ve stejné době jako unitářství prožíval vzestup – i když v daleko menší míře – také americký univerzalismus. Také příčina vzestupu byla patrně podobná: univerzalismus se stával protipólem šířícímu se evangeli­kalismu, zvláště jeho podobě ovlivněné klasickým kalvinismem (o kalvinismu více v hesle Českobratrská církev evangelická), tedy s přesvědčením o naprosté zkaženosti člověka, s důrazem na boží hněv kvůli jeho hříš­nosti a s výhledem na po­smrtný trest, nebude-li činit pokání tak, jak si ho evangelikálové představovali. Univerzalisté, jejichž předchůdce je možno – obvykle v nevelkém počtu – nalézt v celé historii církve, jsou naopak přesvěd­čeni, že každý člověk dříve či později dojde spásy a že myšlenka věčného trestu je nejenom v rozporu s představou Boha jako laska­vé bytosti, ale je také z hlediska Bible nedostatečně podložena.

Podobně jako v případě unitářů se také kořeny novodobého univerzalismu nalézají ve Velké Británii, s velmi připravenou půdou se ale setkaly v amerických koloniích, respektive ve Spojených státech. Britské kořeny představuje velšský metodistický pastor James Relly (1722–1778), žijí­cí v Londýně v blízkosti zakladatele metodismu Johna Wesleye (1703–1791, více o metodismu v hesle Evangelická církev metodistická). Relly byl autorem knihy Jed­nota (1759), v níž odmítl kalvínské učení, především doktrínu o omezeném počtu vyvolených. Jedním z těch, jež Relly výrazně ovlivnil, byl John Murray (1741–1815), později též metodis­tický duchovní, jenž se roku 1770 vydal na misijní cestu do americké oblasti New Jersey. Na severovýchodním pobřeží nalezl rozptýlené zastánce univerzalismu a roku 1779 založil v Gloucesteru ve státě Massachusetts první univerzalistický sbor ve Spojených státech. Rozvoj univerzalismu ale nebyl rychlý a teprve roku 1833 vznikla Generální rada univerzalistů ve Spojených státech jako zastřešující orgán nové denominace, která se od roku 1942 nazývala Univerzalistická církev Ameriky.

Další rozvoj univerzalismu silně poznamenal americký učitel a univerzalistický duchovní Hosea Ballou (1771–1852). Ve svém Traktátu o vykoupení z roku 1805 šel v odmítnutí kalvinis­mu ještě dále než Murray a za podstatu vykoupení označil nikoli oběť Ježíšova těla jako právní akt ke smíře­ní božího hněvu, ale Ježíšovo utrpení jako výraz lásky motivující ostatní lidi k po­dobnému laskavému jednání. Lidstvo je podle Balloua jako boží potomstvo v zásadě dobré a schopné zdokonalo­vání. Proto mohl Ballou odmítnout i víru v zázraky a místo ní apelovat na vlastní úsilí člověka o dobro a o zdokonalení sebe samého. Ježíš v jeho pojetí nebyl Bohem, nýbrž božím synem, vyvoleným k tomu, aby se stal příkladem pro ostatní lidi. Koncept boží Trojice tedy Ballou po­važoval za omyl. Vliv těchto Ballouových přesvědčení na ostat­ní univer­za­listy způsobil, že se svými názory ocitli velmi blízko unitářům. Pravděpodob­ně v důsledku rozdílného sociálního zázemí ale došlo ke spojení denominací amerických univerzalistů a unitářů až roku 1961 do Unitářsko-univerzalistické asociace. Zatímco spole­čenství unitářů bylo totiž tvořeno měst­ským, pře­vážně středostavovským obyvatelstvem, univerzalisté byli ob­vykle chudší a po­cházeli ze zemědělských oblastí.

Podobně jako unitáři se také univerzalisté společensky angažovali, a to hlavně proti otroctví (už v Prohlášení univerzalistů roku 1790 ve Filadelfii) a pro reformu vězeňství a zlepšení postavení pracujících žen. Ženy mohly v některých univerzalistických církevních obcích kázat téměř od samého začátku. Jednou z prvních ordinovaných duchovních se roku 1863 stala Olympia Brownová (1835–1926), významná bojovnice za práva žen.

Dalším hnutím, které bylo od počátku velmi blízké unitářství a nakonec s ním – stejně jako univerzalismus – splynulo, byl transcendentalismus. Oproti racionalistickému unitářství, prodchnutému osvícenskými idejemi a deismem (jenž měl obzvlášť v americké společnosti velmi silnou tradici), hledali transcendentalisté božství spíše intuitivně a zakoušeli ho citem pro­střednictvím mystického ponoru či zážitků z přírody. Dále než unitáři zacházeli v oslabování významu křesťanského dědictví: opustili křesťanské obřady a kostely či modlitebny a Bibli kladli na stejnou či nižší úroveň co do míry duchovního bohatství ve srovnání s jinou náboženskou literaturou, především indickou. Transcen­dentalismus se tak stal prvním západ­ním nábo­ženským hnutím, které vědomě čerpalo z tra­dic Východu. Transcendentalismus ovšem zasahoval daleko širší oblast než jen náboženství: měl i filosofickou a uměleckou podobu a stal se širokým kulturním hnutím, které je možné chápat i jako později vzniklou, ryze americkou obdobu evropského romantismu.

Vůdčí postavou transcendentalismu byl Ralph Waldo Emerson (1803–1882), původně unitářský duchovní v Bostonu, který se roku 1832 rozešel se svou církví, když odmítl vysluhovat eucharistii (Večeři Páně). Vedla ho k tomu touha jednat svobodně a upřímně; odložil proto církevní formu, kterou považoval za odumřelou, a nadále působil jako spisovatel a překlada­tel. Jeho esej Příroda z roku 1836 se stal jakýmsi manifestem transcendentalismu a městečko Concord, v němž se roku 1834 Emerson usadil, jeho cent­rem. Samotný název transcendenta­lismu ukazuje na zájem o to, co člověka pře­sahuje (trans­cenduje), ale co nemusí mít podobu Boha jako osoby. Naopak, jak dílo Emerso­na, tak i dílo jeho blízkého následovníka a rovněž slavného esejisty Henryho Davida Thoreaua (1817–1862) směřuje spíše k panteisticky poja­tému božství, které prostupuje vesmírem a projevuje se v přírodě. Na rozdíl od osvícenského pohledu na přírodu jako na mechanismus ovládaný přírodními zákony totiž transcendentalis­té spatřovali přírodu jako svobodnou a spontánní živoucí jednotu, v níž je obsažen božský mravní řád. Obnovením souladu s přírodou člověk zakouší soulad i s božstvím. V přírod­ním dění se tak odráží i lidský vnitřní duchovní život. Proto se i v nejznámějším Thoreauově díle Walden aneb Život v lesích (1854) proplétají líčení přírody s duchovními úvahami. Svým esejem Občanská neposlušnost (v první verzi 1849) Thoreau ovlivnil duchovní osobnosti i daleko za hranicemi transcendentalismu a unitářství, například Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910), Móhandáse K. Gándhího (1869–1948) nebo Martina L. Kinga (1929–1968).

Podobně jako unitáři a univerzalisté byli i transcendentalisté společenskými reformátory a angažovali se především v boji proti otroctví, ale například též za práva žen či práva původních obyvatel Ameriky. Někteří šli ovšem ještě dále k praktickému uskutečnění představ o životě v souladu s přírodou. Původně unitářský duchovní George Ripley (1802–1880) zahájil roku 1841 zemědělský komunitní experiment Farma na říčce (Brook Farm), nesený idejemi transcen­dentalismu. Farma ovšem neprosperovala, a tak se roku 1844 stala tzv. falanstérou, komuni­tou podle modelu francouzského filosofa Charlese Fouriera (1772–1837). Na vytváření sítě fourie­rovských falanstér ve Spojených státech se ostatně podílela řada transcendentalistů, ať už byli uvnitř či vně unitářské církve. Podněty transcendentalistů totiž postupně v unitářské církvi zdomácně­ly a jejich nositelé už nemuseli církev opouštět.

Vedle prvotního odmítnutí transcendentalismu a jeho pozdějšího přijetí si ale americké unitářství muselo ujasnit ještě jednu zásadní otázku, a to dokonce s dosahem i do evropských unitářských společenství. Na konferenci západních unitářů v Cincinnati roku 1886 se do spo­ru dostali delegáti s velmi podobnými názory, ale jedna jejich strana požadovala jednoduché a jasné přihláše­ní unitářů ke křesťanství, druhá strana pak namítala, že jakákoli formulace kréda by nutně byla svazující a omezující svo­bodu přesvědčení, jíž se unitáři ve své církvi těší. Konference se nakonec roz­hodla nepod­miňovat účast ve společenství žádným dogmatickým pravidlem, nýbrž uvítat „každého, kdo se chce připojit, aby pomohl nastolit pravdu, spravedlnost a lásku ve světě“. Trvalo ovšem ještě nejméně jedno desetiletí, než byl tento postoj mezi americkými i zahra­ničními unitáři všeobecně přijat.

Tento velmi otevřený postoj charakterizuje světové unitářství až do současnosti a umožňuje zahrnout do vzájemné spolupráce náboženské obce s různými historickými kořeny, s různými přesvědčeními a konečně i s různými jmény, ať už se jedná o obce unitář­ské, nebo unitářsko-univerzalistické. Ostatně i název zastřešující Mezinárodní rady unitářů a univerzalistů (vznikla roku 1995) dovoluje obě možnosti. Podle údajů této Rady je ve světě v současnosti asi půl milionu unitářů, podle jiných odhadů z toho je asi 200 tisíc ve Spojených státech a 70 tisíc v Rumunsku.

Religionistická charakteristika unitářství a příbuzných duchovních směrů

Společenství unitářů a univerzalistů je na první pohled nápadné svou pestrostí. Je v něm možné rozeznat snad až šest navzájem se prolínajících a ovlivňujících tradic. Nejstarší z nich je křesťanská antitrinitární tradice, podepřená a posílená od doby osvícenství tradicí racionalistického deismu a od 19. století tradicí křesťan­ského liberalismu. V těchto třech tradicích je patrný vliv křesťanského dědictví a dohromady vytvářejí jeden z pólů společenství unitářů a univerzalistů, obvykle chápaný jako „unitářský“. Druhý svazek zahrnuje tradici přírodní mys­tiky transcendentalistů, tradici esoterně chápané křesťanské mystiky a tradici humanismu bez vazby na konkrétní náboženství (tzv. sekulár­ního humanismu). Tento druhý pól společenství unitářů a univerzalistů je obvykle chá­pán jako „univerzalistický“. I v něm jsou ale zásadní rozdíly. Mysticky a esotericky orientovaní unitáři a univerzalisté v posledním půlstoletí obvykle dobře komunikují s hnutím Nového věku (New Age) a někdy přejímají i rétoriku tohoto hnutí (hovoří například o kosmickém vědomí, mimosmyslovém vnímá­ní, duchovních energiích a podobně). Běžně také čerpají z duchovních tradic Východu, především z buddhismu (ve Spojených státech) nebo z jógických systémů (například u nás). Bývají otevřeni inspiracím ze strany novopohanského vnímání přírody. Naproti tomu sekulárně humanisticky orientovaní unitáři a univerzalisté jsou k náboženské praxi spíše skeptičtí a na duchovních tradicích si cení především jejich etického rozměru.

Unitáře a univerzalisty velmi rozdílných přesvědčení a postojů drží pospolu především hodnota svobody. Život je totiž ve společenství unitářů a univerzalistů chápán jako cesta duchovního hledá­ní, jejíž směr je záležitostí osobní svobody a individuální odpovědnosti. Z toho vyplývá nechuť k jakékoli pevné formula­ci víry, i kdyby se snad na této víře společenství shodlo, což je těžko možné předpokládat. Navíc je transcendentní podstata světa unitáři a univerzalisty obvykle považována za lidskými slovy nevystižitelnou. Formulace kréda by tedy byla nejen vždy omylná, ale svým statickým charak­terem by se stala překážkou pro dynamické individuální hledání, a navíc by hledající­mu odní­mala osobní odpovědnost.

Navzdory rozmanitosti náboženských přesvědčení, která mezi unitáři a univerzalisty panuje, je možné říci, že společenství sdílí víru v duchovní podstatu a řád vesmíru. Duchovní podstata vesmíru není blíže specifikována a může být různě nazývána, kromě jiného i výrazem „Bůh“, spíše ale „Nejvyšší pravda“, „Nejvyšší skutečnost“ a podobně. Každopádně jsou ale představy o té­to podstatě různé: může to být jak monoteistická představa osobního Boha, tak panteistická představa neosob­ního božství, které tvoří duši veškerenstva. Důležitější než pojetí Boha či božství je ovšem víra v rozumný a v zásadě poznatelný řád vesmíru. Význam nadpřiroze­ného zjevení je touto vírou oslaben, popřípadě v důsledku racionalis­tického přístupu je zjevení přímo vy­loučeno. Daleko spíše než o zjevení Bo­ha či pro­jevení bož­ství unitářům a univerzalistům jde o soulad jednotlivého člověka s tímto řádem nebo – snad lépe řečeno – o přizpůsobení člověka tomuto řádu. Život Ježíše Nazaretského na Zemi tedy nemá smysl jako způsob, jímž se Bůh zjevuje lidem, ale jako příklad výjimečného člověka, jehož pomocí se další lidé mohou přibližovat Bohu či božství.

Ať už je „Nejvyšší skutečnost“ chápána jakkoli, je mezi unitáři a univerzalisty oceňována její tvořivá síla, která se projevuje stálým vývojem světa. Na tomto vývoji se podílejí i jednotliví lidé, a to jednak svou tvořivostí, ale především zvyšováním duchovní a mravní úrovně. Tento svůj hlavní úkol člověk realizuje jak na sobě, tak ve společnosti a vlastně v celém světě. Při tom je zcela autonomní: rozhodujícími autoritami pro výběr prostředků, jimiž tento záměr plní, je jeho rozum a jeho svědomí. Z tohoto pojetí člověka a jeho úkolu ve světě vyplývá silná nedůvěra unitářů a univerzalistů vůči všemu, co odporuje rozumovému a vědeckému poznání a co vyžaduje ústupky svědomí. Bible je tak současnými unitáři a univerzalisty oceňována jako mimořádně moudrá kniha, která ovšem není autoritativní, nýbrž spolu s ostatními knihami, lidskými výtvory i přírodou inspiruje k pozitivnímu duchovnímu a mravnímu vývoji. Na tomto vývoji člověk zde na tomto světě s Bohem či božstvím spolupracuje. Ve vědomí, že člo­věk je božím dítětem ane­bo součástí božství, nacházejí unitáři a univerzalisté optimistický pohled na sebe i ostatní lidi a na možnosti svého i jejich zlepšování. K prostředkům zlepšo­vání světa patří i umění a vytváření krásy a harmonie.

Ve společenstvích unitářů a univerzalistů sice obvykle nepanuje shoda, zda má být po­užíván výraz „Bůh“ ani zda spole­čenství má být považováno za křesťanské, ale jednoznačná shoda je v předpokladu, že exis­tuje duchovní rozměr lidského života a že na jeho základě je člověk vázán k mravnému a spo­lečensky angažovanému jednání. Takové praktické každoden­ní jednání je důležitější než sám obsah víry. Zájem unitářů a univerzalistů na zlepšování tohoto světa se projevuje starostí o potřeby jednotlivých bližních, ale i snahou o společenské refor­my či ochranou přírody. Tento zájem se nezastavuje ani před politickým angažmá; například mezi americkými prezidenty bylo v 19. století několik aktivních unitářů. Většina unitářů a univerzalistů deklarovala ve 20. sto­letí jasné politické postoje proti válce ve Vietnamu, za právo žen na potrat, za omezení střelných zbraní a podobně.

Z přístupu k vlastnímu duchovnímu životu jako k hledání cesty vyplývá tolerance vůči těm, kteří na své duchovní cestě hledají jinak. Tolerance jinak smýšlejících a obdiv ke všem herezím jako pro­jevům svobodného ducha jsou pro společenství unitářů a uni­verza­listů typické. Ostatně obhajoba náboženské svobody a podpora tolerance mezi lidmi odlišných duchovních tradic je v současné době jedním z hlavních poslání Mezinárodní aso­ciace pro náboženskou svobodu (IARF), kterou (pod názvem Mezinárodní rada unitářských a jiných liberálních náboženských myslitelů) roku 1900 založili zástupci Americké unitářské asociace.

Podobně jako v křesťanskosti svých přesvědčení se unitáři a univerzalisté mezi sebou liší i blízkosti svých bohoslužeb tradičním křesťanským formám. Nedělní shromáždění obvykle sestávají z duchovní promluvy (kázání) nebo přednášky, varhanní či jiné hudby, zpěvu, čtení inspirativních textů a tiché meditace. Míra používání Bible jako nedělního čtení je různá; obvyk­le je běžně používána i jiná náboženská, popřípadě též nenáboženská (např. umělecká) litera­tura. Shromáždění bývají ozvláštněna i neokázalými obřady, jako třeba zapalováním svíček a podobně, přičemž je – stejně jako při jiných příležitostech – oceňována svobodná tvořivost. Zatímco křesťansky orientovaní unitáři mohou praktikovat křest dítěte, ostatní dávají přednost jeho obdobám v různých formách uvítání dítěte. Vzácněji se pro­vádějí i růz­né formy společného hodu jako obdoba křesťanské eucharistie, ovšem bez expli­citního odka­zu k Ježíši Nazaretskému.

Připomínány bývají i hlavní svátky tradice křesťanské (Vánoce, Velikonoce), ale i židovské (Chanuka) nebo buddhistické (Vésak), nejsou ale slaveny v jejich původní podobě ani duchu, ale slouží spíše jako inspirace k rozvíjení unitářských a univerzalistických idejí. Takřka všude po světě pronikla mezi unitáře a univerzalisty původně česká Květinová slavnost, kte­rou poprvé vystrojil zakladatel českého unitářství Norbert F. Čapek (1870–1943) se svojí manželkou Májou Čapkovou (1888–1966) roku 1923. Kaž­dý účastník na ni přináší květinu; rozmanitost shromážděných květin symbolizuje pestré společenství lidí (a může samozřejmě nést i jiné symbolické významy) a po dalších bodech slavnosti a závěrečném žehnání květin si každý účastník odnáší jinou květinu než tu, již přinesl. Unitářské obce obvykle pořádají i množství kulturních akcí, jakými jsou přednášky, semináře, koncerty a podobně.

K odporu proti většinově křesťanskému konceptu Boha jako Trojice přivedl unitáře a univerzalisty doslovný a později též racionalistický výklad Bible podobně jako například rané adventisty, badatele Bible (svědky Jehovovi) a příslušníky několika dalších méně významných společen­ství. Současné unitářsko-univerzalistické společnosti se ovšem od nich výrazně odlišují a podobají se spíše liberálním církvím vzniklým na přelomu 18. a 19. století, tedy ve svém for­mativním období v anglo­saském světě. S příslušníky liberálních církví se unitáři a univerzalisté ostatně shodnou například i na psy­cho­logizaci Ježíšova významu jako lidského vzoru, na optimis­mu ohledně možností zlepšování člověka a společnosti, na zájmu o sociální otázky i na dal­ších charakteristic­kých rysech. Tyto a mnoho dalších církví ovlivnili unitáři a univerzalisté během 19. století a napomohli jejich opouštění vyhraněně kalvínských konceptů o dvojím předurčení, o utrpení hříšníků a podobně. Ve 20. a 21. století jsou unitáři a univerzalisté naopak spíše vystaveni vlivům zvenku, a to – jak je uvedeno výše – koncepty a praxí světových náboženství i hnutí Nového věku.

Unitářství v českých zemích

Reformační kvas husitství vedl v českých zemích – stejně jako jinde – v okrajových případech k antitrinitářství, tedy nábožensky podmíněnému popírání Kristova božství. Jednalo se však jen o lokálně omezené a miniaturní skupiny, jejichž členové byli po odhalení tvrdě perzekvováni. Obdobné myšlenky se objevily i později, po vyhlášení josefinské náboženské tolerance, v rámci některých nepovolených náboženských sekt (tzv. deisté). Ani tyto představy neměly širší společenský ohlas, dlouhodobě se neprosadily a žádným způsobem neovlivnily další náboženský vývoj v českých zemích, a to ani v případě okrajových skupin. Pokud se na ně moderní unitáři odvolávali, šlo o historickou legitimizaci prostřednicím velmi vzdálených (i věroučně a ortoprakticky) analogií, nikoli o reálnou kontinuitu unitářských názorů a/nebo skupin; to si ovšem unitářští autoři uvědomovali.

Moderní unitářství přinesl do českých zemí na počátku meziválečného období původně baptistický kazatel Norbert Fabián Čapek ze Spojených států amerických. Po návratu ze zámoří začal Čapek na počátku dvacátých let pořádat veřejné přednášky a publikovat (rovněž na populárněpsychologická a další témata), v roce 1922 spolu se svými stoupenci založil Pražskou obec svobodného bratrství a v následujícím roce celorepublikovou Společnost svobodného bratrství (její působení bylo do unifikace zákonů omezeno na české země, na Slovensku se však reálně neprosadila ani nikdy později). Společnost fungovala jako občanský spolek, podobně jako další menší církve, pořádala náboženská shromáždění, přednášky a vydávala časopis Cesty a cíle. Jejím hlavním představitelem byl zakladatel N. F. Čapek, k němuž se později přidružil zejména jeho zeť Karel J. Hašpl (1904–1964) a na čas (ve druhé polovině třicátých a v první polovině čtyřicátých let) rovněž sociolog Jaroslav Šíma (1914–1955). Významným a dobově výjimečným rysem unitářské zbožnosti se stalo angažování žen jako duchovních; výše již zmíněná manželka N. F. Čapka Mája Čapková ve společenství působila jako „duchovní rádkyně“, první ordinovanou duchovní se v roce 1930 stala jeho dcera, manželka Karla Hašpla Bohdana Hašplová (1899–1989). V rámci sebelegitimizace společnost ráda zdůrazňovala unitářské kořeny manželky prvního československého prezidenta Charlotty G. Masarykové (1850–1923), třebaže ta se žádného (proto-)unitářského hnutí v českých zemích neúčastnila a po první světové válce kvůli svému zdravotnímu stavu ani nemohla; Masarykovi se nicméně v předválečném období a omezeněji i později s N. F. Čapkem a dalšími unitáři stýkali.

V roce 1930 čeští unitáři získali státní uznání jako Náboženská společnost československých unitářů, Společnost svobodného bratrství přitom nadále fungovala paralelně jako organizační zázemí rodící se církve (až do komunistického tažení proti občanským spolkům, kdy v roce 1951 musela s církví splynout). Centrem činnosti byla Praha, menší společenství však vznikla také v dalších českých a moravských městech, dlouhodobě se přitom udržely pouze obce v Brně a Plzni. Zlom přineslo období druhé světové války, kdy byl N. F. Čapek uvězněn a nakonec zemřel v koncentračním táboře. Po jeho smrti nastal konflikt mezi ambiciózním Šímou, který prosazoval spolupráci s protektorátními orgány, na jedné straně a Hašplem a Jaroslavem Stahlem (1872–1955), kteří tuto spolupráci odmítali a naopak se podíleli na odboji. Ve vedení církve i společnosti přitom převládl Hašplův a Stahlův směr, což vedlo mimo jiné k dočasné ztrátě pražského církevního ústředí. V bezprostředně poválečném období naproti tomu nastal rozkvět a vzniklo několik nových náboženských obcí. Třebaže Hašpl zůstal autoritou pro členy církve až do své smrti, v letech 1958–59 byl ve funkci ústředního duchovního nahrazen vůči komunistickému režimu konformnějším Dušanem J. Kafkou (1916–1993).

Období komunistické vlády vedlo k dlouhodobému úpadku unitářské církve. Místní odbočky postupně zanikaly a počet členů se snižoval, členstvo rovněž stárlo; svůj díl na tom měly represivní zásahy státních orgánů. Obnova po pádu komunistického režimu, k níž přispěli noví duchovní i členové obcí, byla jen částečná a komplikovaná kvůli vnitrocírkevním sporům; některé (nové) obce náboženskou společnost opustily nebo z ní byly vyloučeny. V současnosti proto církev tvoří jen tři etablované náboženské obce a nově vzniklá nepočetná odbočka v Teplicích, vedle toho funguje tzv. obec širšího společenství, která zahrnuje jednotlivce v celé republice (okrajově i na Slovensku) – jde však spíše o virtuální společenství, tvořící snad základ budoucích místních odboček. Po rozpadu federace byl název církve změněn na Náboženská společnost českých unitářů (ten přitom platil již v období protektorátu).

V devadesátých letech 20. století došlo uvnitř církve k rozkolu. Na jedné straně stál duchovní Vladimír Strejček (*1948), který byl v roce 1991 vyslán americkými unitáři k obnově české církve, na druhé straně její část, jež Strejčkovi přisuzovala mocenské ambice a projevovala nesouhlas s jeho náboženskými názory. Obě frakce přitom byly zhruba stejně početné. Strejček v rozporu s platnou církevní ústavou v říjnu 1993 svolal do Plzně církevní sněm, na kterém prosadil nové stanovy, jimž se i přes problematický charakter dostalo schválení ministerstvem kultury. Následně z církve začal vylučovat své oponenty a omezil jakoukoli činnost, která nepodléhala jeho přímému schválení. Další církevní představitelé, kteří legitimitu plzeňského sněmu neuznali, se ovšem obrátili na ministerstvo kultury a když nepochodili, na soud. Rozhodnutí pražského Vrchního soudu v říjnu 1998 jim dalo za pravdu, trvalo však ještě další rok, než dokázali Strejčka a jeho stoupence z církve vyloučit a převzít v ní reálnou moc. K tomu došlo v roce 2000, kdy byly zároveň zrušeny obce, které podporovaly Strejčkův směr. Ani tento dlouhotrvající rozkol unitářské církvi přirozeně neprospěl.

Organizace církve

Náboženská společnost českých unitářů pro sebe odmítá označení církev. Její základní jednotkou je (místní) náboženská obec, která může mít další místní skupiny/odbočky (v období komunistické vlády se užívalo označení kazatelské stanice). V současnosti vedle několika místních obcí existuje také Obec širšího společenství, která sdružuje zájemce v ostatních lokalitách celé republiky.

Náboženské obce jsou vedeny duchovními, které ustanovuje ústřední správní sbor ve spolupráci s voleným místním správním sborem. Duchovní, zpravidla teologicky či religionisticky vzdělaný na některé z  vysokých škol založených unitáři či univerzalisty (v minulosti byly vstupní podmínky z praktických důvodů často zmírňovány), vede nedělní shromáždění, vykonává obřady, koná pastoraci a podobně. Rozhodova­cí pravomoci přitom v současnosti nemají duchovní a biskupové (výjimkou jsou v tomto smě­ru rumunští unitáři), ani starší (presbyteři) tak, jak to bylo ve sborech, které byly původně kalvínské. Česká unitářská společnost ovšem nemá ani biskupy, ani presbytery; jejím duchovním vedoucím či spíše koordinátorem duchovenské činnosti, zaškolování nových duchovních a podobně je ústřední duchovní. Současné unitářské a univerzalistické obce přejaly kongregační model, v němž pravomoci i odpovědnost náleží celé obci prostřednictvím jejího valného shromáždění. Vý­konným orgánem valného shromáždění je volený místní správní výbor. Svazky unitářských obcí jsou spravovány sněmem volených zástupců prostřednictvím svého výkonného orgánu.

Činnost Náboženské společnosti českých unitářů je financována ze státního příspěvku a z výnosů nemovitého majetku (pronájem části pražského církevního ústředí), dále z příspěvků a darů. V prvních letech budování církve byly významné dary zahraničních souvěrců, které se začaly znovu uplatňovat při obnově po roce 1989.

Náboženské obce

Neexistence, případně nesystematické vedení vnitrocírkevních pramenů nedovoluje přesně určit dobu a charakter existence jednotlivých náboženských obcí, zejména v období vlády komunistického režimu. Následující údaje je proto třeba považovat pouze za orientační.

obce odbočky
1930 1
1940 1 5
1950 5 5
1960 4 5
1970 7 4
1980 7 4
1990 8 1
2000 3
2010 4 1
2020 8 4

Církevní zařízení

Organizační zázemí Náboženské společnosti československých unitářů tvořila až do nástupu komunistické moci Společnost svobodného bratrství v Praze. Zpočátku sídlila v soukromém bytě N. F. Čapka, od roku 1932 v církevním domě pražské obce v Karlově ulici, který se zároveň stal celocírkevním ústředím. Po zrušení společnosti v roce 1951 přešly všechny její funkce na vlastní nábožnou společnost.

Prostřednictvím Společnosti svobodného bratrství, respektive vlastním nákladem (Unitaria) unitářská společnost vydávala a dodnes vydává příležitostné nábožensky orientované publikace, zpočátku především z pera N. F. Čapka. Činnost nakladatelství byla obnovena v roce 1990, záhy však padla za oběť vnitrocírkevním sporům a i po jejich odeznění fakticky absentovala. Ke skutečné obnově došlo znovu až v roce 2009, mezi novějšími publikacemi dominují církevní sebeprezentace a informace o vlastní historii. Zdaleka nejdůležitějším publikačním počinem bylo vydávání měsíčníku Cesty a cíle (vycházel 10x ročně, zprvu s podtitulem List nové generace pro veřejné a osobní otázky, později Měsíčník Svobodného bratrství, Měsíčník československých unitářů aj.), který vycházel pod vedením N. F. Čapka a jeho nástupců v letech 1922–51 (v letech 1945–51 s novým názvem Cesty světla). Od roku 1988 až do vypuknutí vnitrounitářských sporů vycházela celounitářská revue Cesta, kterou vedl Zdeněk Fuka. V roce 2002 začala pražská obec vydávat vlastní měsíčník Unitářské listy, další obce však nadále vydávaly vlastní časopisy: Poutník v Brně (asi od roku 1990), Svobodná cesta v Plzni (2005–12), My v Teplicích (od roku 2014). Od roku 2012 vychází pololetně celounitářský časopis Tvůrčí život.

Pokus o církevní odbornou teologickou školu nepřekročil zárodečnou fázi. V roce 1942 byl zřízen církevní seminář, který byl roku 1944 díky úsilí J. Šímy přeměněn na Ideovou kolej, která měla poskytovat vyšší odborné vzdělání. Ta byla zároveň fakticky propojena s Ústavem pro sociální a hospodářskou výchovu při České sociologické společnosti, který Šíma rovněž ovládal. Celé úsilí však ztroskotalo ještě téhož roku kvůli odchodu „zneuznaného“ Šímy z vedení náboženské obce i pro reálné obavy z možné likvidace celé církve. Po druhé světové válce už seminář nebyl obnoven, duchovní většinou studovali v zahraničí. Záměry na zřízení střední či vyšší odborné školy v devadesátých letech 20. století se nedočkaly naplnění.

Unitářská společnost otevřela v roce 1947 Unitářský dětský domov Hany Benešové v Olešovicích u Benešova (dnes součást obce Kamenice). Sídlem se stalo bývalé letní sídlo továrníka Ringhoffera, které náboženská společnost zakoupila a adaptovala díky zahraniční finanční pomoci. V současnosti budova slouží jako základní škola.

Počet věřících

sčítání lidu
1930 289
1940 --
1950 --
1960 --
1970 --
1980 --
1991 365
2001 302
2011 155
2021 186

Vnitrocírkevní statistiky do roku 1989 nejsou zachované a pozdější komplikuje spor mezi dvěma frakcemi unitářské společnosti, který probíhal v devadesátých letech 20. století. Obě znesvářené skupiny uváděly rozdílný počet členů (Strejčkova kolem 650, jeho oponenti kolem 400), z nichž část byla evidentně započítávána oběma; i tak však zjevně šlo o nadnesená čísla. Ke konsolidaci členstva došlo teprve v posledních letech, současně se však projevil jeho zásadní úbytek, způsobený hlavně demografickým vývojem a rovněž odchodem Strejčkových příznivců. Část z nich se nadále (soukromě) sdružuje mimo Náboženskou společnost českých unitářů. Náboženská společnost českých unitářů rozlišuje mezi plnoprávnými členy a tzv. příznivci, kteří nemají právo hlasovat a vstupovat do církevněsprávních orgánů. Příznivcem může být jak čekatel na plnoprávné členství, tak osoba, která plně nesouhlasí s náboženským vyznáním unitářů (např. člen nějaké jiné církve).

Literatura

25 let československého unitářství. 1923–1948. NSČU + SSB, Praha 1948.
Norbert F. ČAPEK: Myšlenky. Ed. M. Mikota. Unitaria, Praha 1993.
Norbert F. ČAPEK: Základy unitářství. Obec unitářů, Plzeň 2007.
Norbert F. ČAPEK: Hledání moderního náboženství. Rané spisy Norberta Fabiána Čapka. Unitaria, Praha 2013.
Emilie ČERNÁ: 60 let čs. unitarianismu. Unitaria, Praha 1963.
Iva FIŠEROVÁ – Petr SAMOJSKÝ (eds.): Víme, že nejsme sami? Tři pilíře unitářské teologie. Unitaria, Praha 2011.
Karel HAŠPL: Pokrokové náboženství. ÚCN (Blahoslav), Praha 1952.
Karel HAŠPL: Potřebuje člověk náboženství? Ed. L. Pivoňka. Unitaria, Praha 2011.
Ladislav HORA: Náboženská společnost československých unitářů. SPVC MK ČR, Praha 1982.
George D. CHRYSSIDES: The Elements of Unitarianism. Element Books, Shaftesbury – Boston – Melbourne 1998.
Antonín KOSTLÁN: „Die Arianer in Böhmen von dem Dreissigjährigen Krieg. Zur Verbreitung antitrinitarischer Ansichten in der böhmischen Gesselschaft am Vorabend der Rekatholisierung.“ Acta Comeniana 11 (35), 1995, s. 89–119.
Jiří KOUBEK: „Spor českých unitářů rozhodnut.“ Dingir 3, 1999, 2, s. 8–9.
Jiří KOUBEK: „Spor nekončí.“ Dingir 3, 1999, 4, s. 33.
Jiří KOUBEK: „Strejček nás to naučil.“ Dingir 4, 2000, 2, s. 9–10.
Radovan LOVČÍ: „Ediční činnost unitářů.“ Poutník 2012, 10, s. 5–10.
Radovan LOVČÍ: Životní příběh Olympie Brownové. Příspěvek k dějinám a odkazu unitářsko-univerzalistického hnutí. Unitaria, Praha 2015.
Radovan LOVČÍ: Unitářství a Charlotta Garrigue Masaryková. Vliv manželů Masarykových na genezi československé Unitarie. Obec unitářů, Plzeň 2019.
Frank S. MEAD – Samuel S HILL: Handbook of Denominations in the United States. Abingdon Press, Nashville 2001, s. 330–334.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Sociolog(ie) mezi kolárkem, hákovým křížem a rudou hvězdou: Jaroslav Šíma v dějinách české sociologie.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 47, 2011, 5, s. 967–989.
Zdeněk R. NEŠPOR: Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století. Albis international, Ústí nad Labem 2004.
Mason OLDS: Religious Humanism in America. University Press of America, Washington 1977.
Luděk PIVOŇKA: Unitářství. Spiritualita pro 21. století. Unitaria, Praha 2012.
Luděk PIVOŇKA: Život a víra N. F. Čapka. Obec unitářů, Plzeň 2007.
Vladimír STREJČEK: Historie a myšlenky unitářství a univerzalismu ve světě a v České republice. Unitaria, Praha 1999.
Jaroslav ŠÍMA: 1936: „‘Deisti‘, předchůdcové československého unitářství.“ Náboženská revue CČS 8, 1936, s. 177–179,  257–261, 403–404.
Jaroslav ŠÍMA – Norbert F. ČAPEK – Karel J. HAŠPL: Tvůrčí náboženství. Příspěvek čs. unitářů k ideové orientaci. Unitaria, Praha 1937 (nové vydání 2011).
Drahomil ŠPALE: Nárys dějin unitářství v českých zemích. Unitaria, Praha 2010.
Earl M. WILBUR: A History of Unitarianism. Beacon Press, Boston 1977.

Oficiální internetové stránky: http://www.unitaria.cz/.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek


Viz též heslo Náboženská společnost českých unitářů (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)