Církev Svatého Řehoře Osvětitele

Verze z 24. 10. 2024, 18:40, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Církev Svatého Řehoře Osvětitele

Církev svatého Řehoře Osvětitele je českou součástí Arménské apoštolské církve, jediné tzv. staré orientální církve působící v České republice. Arménští věřící v České republice začali vyvíjet společné duchovní aktivity roku 2005 a následujícího roku učinili první pokus o registraci Arménské apoštolské pravoslavné církve českým státem. Podmínky registrace ovšem tehdy nebyly splněny, a tak společenství bylo registrováno až roku 2013 jako Církev Svatého Řehoře Osvětitele (bez tzv. zvláštních práv).

Historie arménského křesťanství

Česká Církev svatého Řehoře Osvětitele je spravována Patriarchálním zastoupením Armén­ské apoštolské církve ve Střední Evropě, které sídlí ve Vídni. Arménská apoštolská církev je jednou z pěti takzvaných starobylých východních církví. Do této skupiny vzájemně si blízkých církví (nazývaných též orientální pravoslavné církve) patří kromě Arménské apoštolské církve také Syrská pravoslavná církev (melkité, jakobité), Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církev a Pravoslavná církev Indie (malabarská církev). Zvláštní postavení těchto církví v rámci křesťanstva je dáno jejich odmítnutím kánonů chalkedonského sněmu (IV. ekumenického koncilu, konané­ho roku 451) včetně věroučné formulace, která ve slovech „nesmíšeně, neproměnně, neroz­děleně a neroz­lučně“ nalezla kompromisní výpověď o dvou přirozenostech Kristových. K od­mítnutí ovšem kromě náboženských důvodů vedly tyto církve zároveň i důvody politické, především snaha ohradit se vůči nárokům cařihradského patriarchátu a Byzantské říše.

Kořeny Arménské apoštolské církve jsou velmi staré. Křesťanští misionáři přicházeli na území Arménie záhy po vzniku církve, a to jak z řecké Malé Asie, tak ze syrského jihu. Od 8. století jsou jako první misionáři jmenováni dokonce Ježíšovi apoštolové a pozdější mučedníci Tade­áš a Bartoloměj, ale rozhodujícím obdobím christianizace Arménů je až přelom 3. a 4. století, kdy žil Řehoř Osvětitel (sv. Grigor Lusavorič, ?260 – ?328), který kvůli nepoko­jům vyrůstal v kappadocké Cesareji a přijal tam křesťanství. Do Arménie se vrátil jako misio­nář a byl pro svou víru vězněn. Obrat v jeho misi způsobila nemoc krále Trdata III. (250–330). Po Řehořově modlitbě se totiž uzdravil a přijal křesťanství. Křest krále Trdata se tradičně klade do roku 301. V následujících letech král prosadil v Arménii křesťanství: podle tradice se křest Arménů udál roku 314, ale ve skutečnosti se patrně jednalo spíše o dlouhodobý proces. Ke stejnému roku se váže Řehořova cesta do Cesareje. Přijal tam biskupské svěcení a byl kappadockým exarchou jmenován všeobecným (řecky: katholikos) pověřencem pro Arménii. Ačkoli na přesné dataci událostí není shoda, Arménie byla každopádně první zemí, kde se křesťanství stalo státním náboženstvím a kde vznikla nejstarší národní církev. I další biskupové v jejím čele nesou titul „katolikos“.

Mezi nimi vynikl Řehořův pravnuk a šestý katolikos Nerses Veliký (+373). Promyšleně zorga­nizoval, reformoval a posílil církev, byl ale kvůli své kritice dvorských mravů otráven a před­časně zemřel. Jeho syn, Izák Veliký (+438) se stal posledním katolikem z Řehořova rodu. Byl zároveň prvním, při jehož jmenování nebyl vyžádán souhlas kappadockého metropolity. Arménská církev tak učinila první krok ke svému osamostatnění vůči cařihradskému patriarchátu. V Izákově době vytvořil vzdělaný mnich a církevní učitel (vardapet) Mesrop Maštoc (?350–439) arménskou abecedu. Vznikla kolem něho skupina překladatelů Bible; byla přeložena nejprve ze syrské verze (z Pešity) kolem roku 410 a její druhý překlad do arménšti­ny byl pořízen z řeckých rukopisů mezi lety 433 a 436. Překlady Bible podnítily velký rozvoj arménské kultury: byla přeložena další díla křesťanské literatury včetně spisů Jana Zlato­ústého (349–407) a roku 439 vznikla arménská liturgie.

Tato doba byla zároveň poznamenána stálými boji mezi Persií a Byzantskou říší a roztržením Arménie mezi tyto mocnosti. V důsledku válek bylo katolikovo sídlo přeneseno od jezera Van do města Vagharšapat, přejmenovaného na Ečmiadzin (což znamená „Jednorozený sestoupil“) na památku údajného vidění Řehoře Osvětitele. Také postupné osamostatňování arménského katolikátu, které vyvrcholilo roku 429 úplným přerušením kontaktů s kappadockým exarchou, bylo způsobeno ovládnutím velké části Arménie Peršany. Z politických důvo­dů se arménští biskupové neúčastnili ani čtvrtého ekumenického koncilu v Chalkedonu roku 451. Toho roku totiž v Arménii vypuklo neúspěšné povstání proti Peršanům, kteří chtěli pro­sadit mazdaismus (zoroastrismus). Arméni v tomto povstání marně čekali pomoc ze strany Byzantské říše a jejich zklamání bylo možná jedním z důvodů, proč arménská církev odmítla chalkedonský koncil včetně kánonů odsuzujících monofyzitismus.

Během 6. století se arménská církev cařihradskému patriarchátu nadále vzdalovala, i když to pro ni znamenalo rozchod s gruzínskou církví, která usnesení chalkedonského koncilu na začátku 7. století naopak přijala. Pod správou arabských muslimů od osmého století byla Armé­nii ponechána značná míra samostatnosti a církev se mohla dále rozvíjet. Spolu s ní dosaho­val značné kulturní vyspělosti i arménský národ. Již od sedmého století sídlili arménští bisku­pové také v Jeruzalémě (později s titulem patriarchů) a pečovali o tamní arménskou diasporu a poutníky do Svaté země.

Rozchod s cařihradským patriarchátem kvůli rozdílnému postoji vůči chalkedonskému koncilu neznamenal přerušení kulturní výměny. Příležitostně, například za patriarchy Fotia (820–891), byla dokonce vedena jednání o sjednocení arménské církve s cařihradským patriarchá­tem. Nejblíže bylo sjednocení během 11. století, kdy se Byzantská říše rozšířila na arménské území a kdy cařihradský patriarchát světil pro toto území biskupy, kteří závěry chalkedonského koncilu přijímali. Tento nátlak ale po poráž­ce Byzan­tinců Turky roku 1072 ustal. Aktivní ve snaze sblí­žit se s cařihradským patriarchátem byli ve 12. století zase arménští katolikové. Ve 13. a 14. století se ovšem v důsledku křížových výprav arménská církev ocitla pod vlivem římské církve a Arménie pod vlivem latinské kultury. V této době má kořeny arménská církev sjednocená s Římem, která se roku 1843 institucionalizovala jako Arménská katolická církev (srov. uniaté). Její patri­archát je v libanonském Bejrútu a v současnosti ji tvoří asi 100 tisíc římských katolíků.

Tradiční sídlo arménského katolikátu v Ečmiadzinu se několikrát změnilo v závislosti na politických okolnostech. V důsledku postup Turků bylo roku 1292 přeneseno do kilíkijského města Sis (v současnosti Kozan v Turecku). Tamní koncil roku 1307 učinil ve snaze o unii s římskokatolickou církví velké ústupky, a to i navzdory nesouhlasu části arménské církve. Proti unii s Římem se nejprve postavil jeruzalémský arménský patriarchát. Vážná roztržka v armén­ské církvi pak nastala kvůli souhlasu s unií, který vyjádřila delegace siského katolikátu na flo­rentském koncilu západní církve roku 1439. V reakci na to obnovili odpůrci unie roku 1441 katolikát v Ečmiadzinu. V dalších staletích ztrácel katolikát v Sisu význam a po roce 1921 – v poslední fázi genocidy Arménů v Turecku – emigroval kilíkijský katolikos do Libanonu a své sídlo přenesl do monastýru v libanonském městě Antelias.

Naproti tomu katolikát v Ečmiadzinu získával po pádu Byzantské říše roku 1453 na významu a postupně byli jeho katolikové stále více uznáváni za reprezentanty všech Arménů i v diaspoře. Těžkým obdobím procházela arménská církev po nastolení vlády komunistů v roce 1920 a po připojení Arménie k Sovětskému svazu o dva roky později. Postihl ji útlak, konfiskace ma­jetku a zákazy činnosti. V době prvního, nejtěžšího pronásledování byl komunisty zavražděn katolikos Choren I. Arménský (1873–1938). K oživení církve došlo po roce 1955 za katolika Vazgena I. (1908–1994). V současné Arménii má Arménská apoštolská církev privilegované postavení, garantované od roku 2005 dokonce i ústavou. Vzhledem k tomu, že za součást církve se podle odhadů považuje 90 %, nebo snad až 95 % Arménů, i vzhledem k politické situaci v regionu je to pochopitelné, ale z hlediska náboženských menšin a ochrany lidská práva a svobod je tento stav problematický. V současné době se Arménská apoštol­ská církev stará asi o 6–8 miliónů věřících.

Religionistická charakteristika Arménské apoštolské církve

Arménská apoštolská církev patří k takzvanému starému východnímu křesťanství, odlišnému od pravoslaví i od západokřesťanských forem. Po kontaktech se Západem zůstaly, především v liturgii, spíše jen stopy. Její věroučný a liturgický profil je dán nikajsko-cařihradským vyznáním víry, kánony prvních tří ekumenických koncilů a svatou tradicí.

Křesťanskou víru Arménská apoštolská církev formuluje tak, jak ji vymezily koncily v Nikaji (roku 325), v Cařihradě (roku 381) a Efezu (roku 431); odmítá tedy nestoriánství, zavržené efezským koncilem. Odsouzení monofyzitismu, k němuž došlo na koncilu chalkedonském, ovšem nepřijímá. Jako takzvaná předchalkedonská církev bývá jinými křesťany podezírána z monofyzitismu a některá vyjádření katoliků a dalších teologů, pronesená hlavně v 6. a 7. století patrně též pod vlivem politické situace, by takovou pozici mohla naznačovat. Ve skutečnosti ovšem Arménská apoštolská církev považuje monofyzitismus za herezi. Blízká je jí formulace Cyrila Alexandrijského (376–444), která zdůrazňuje jednotu Kristovy osoby, v níž jsou božství a lidství sjednoceny. Namísto monofyzitismu, který rozeznává pouze jedinou přirozenost Kristovu, se stanovisko Arménské apoštolské církve (a dalších takzvaných starobylých východních církví) označuje spíše jako miafyzitismus, čímž je myšlena víra v jed­nu (sjednocenou) Kristovu přirozenost. Namísto účasti ve sporu o pojetí Kristových přiroze­ností ovšem církev dává přednost starším a jednodušším formulacím, které ponechávají více prostoru pro tajemství víry. To se ostatně týká i otázky filioque (viz Pravoslav­ná církev).

V liturgii jsou patrné kořeny v tradici církve kappadocké, z níž arménská církev vyrostla, a zá­kladní bohoslužebný rámec je tedy stejný jako v pravoslavných církvích. Na vzniku specifické arménské liturgie se podíleli Řehoř, Nerses a Mesrop ve 4. a 5. století a její současná podoba pochází z doby od poloviny 10. do poloviny 12. století. V liturgii je však možné nalézt i méně pod­statné prvky, ovlivněné křesťanským Západem, například některé součásti liturgických oděvů nebo používání nekvašeného chleba a neředěného vína při eucharistii. Podobně jako pravo­slavné církve neužívá ani Arménská apoštolská církev k popisu eucharistie výraz „transsub­stanciace“, nýbrž dává přednost pohledu, že materiální elementy používané při eucharistii zůstávají, i když získávají novou funkci a novou moc. Na rozdíl od pravoslaví bývá v chrámech prostá opona a nikoli ikonostas. Bohoslužebným jazykem je klasická arménština, takzvaný grabar.

Kromě svaté liturgie se konají i další bohoslužby. Mezi svatými má hlavní místo Řehoř Osvětitel, který je zároveň považován za patrona Arménů. Ačkoli umělecká tvorba Arménů je vel­mi bohatá (slavné jsou zvláště arménské fresky či iluminované rukopi­sy), ikony mají v duchovním životě podstatně menší úlohu než v pravoslavných církvích. Mezi monastýry se zvláštní úctě se těší monastýr svatého Řehoře Osvětitele v Ečmiadzinu a antelijský monastýr v Libanonu, který slouží jako rezidence kilíkijského katolika. Podobně jako v pravoslavných církvích vycházejí klášterní pravidla z Ba­sileia Velikého (330–379; viz patristika). Hlavním účelem klášterního života je budo­vání prosté, až asketické zbožnosti, ale některé monastýry jsou zaměřeny i na sociální pomoc a hlavně náboženské vzdělávání.

Pojetí sedmi svátostí (tajemství) – křtu, myropomazání, eucharistie, pokání, takzvaného rukopoložení k vysvěcení, svátosti manželství a pomazání nemocných – je velmi blízké pravo­slavným křesťanům. Pomazání nemocných je vyhrazeno nositelům tří vyšších svěcení: kně­žím, biskupům a katolikům. Kněží fakticky tvoří dvě kategorie: vardapetové jsou vzdělaní, svobodní a volí se z nich biskupové, zatímco ostatní kněží mohou být ženatí, pokud do man­želství vstoupili před vysvěcením diakonem a pokud si nezvolí život v klášteře. Nižší, diakon­ské svěcení bylo v minulosti udělováno mniškám a tento obyčej se v posledních desetiletích obnovuje.

Nejvyššími představiteli Arménské apoštolské církve jsou dva katolikové a dva patriarchové; tyto čtyři osobnosti mají jurisdikci nad všemi věřícími této církve ve světě. Jeruzalémský patriarcha nad Armény v Izraeli a Jordánsku, cařihradský patriarcha nad Armény v Turecku a na Krétě, kilíkijský katolikos nad Armény v Sýrii, Libanonu, Iránu, Řecku a některých diecézích ve Spojených státech a katolikos v Ečmiadzinu nad Armény v Arménii, v Náhorním Karabachu a v ostatní cizině. Ačkoli katolikové jsou si formálně rovni, katolikos v Ečmiadzinu má čestný primát a nazývá se vrchní patriarcha a katolikos všech Arménů. Pro Arménskou apoštolskou církev je charakteristická úzká spolupráce kněží a laiků na všech úrovních: ve farnostech i eparchiích bývají ustanoveny laické rady a laikové se podílejí i na ordinaci kněží a volbě biskupů.

Poslední tři katolikové Arménské apoštolské církve mají – zdá se – pozitivní vztah k rozvíjení kontaktů mezi církvemi. Katolikos Vazgen I. se roku 1956 setkal s canterburským arcibiskupem anglikánské církve a roku 1970 s papežem Pavlem VI.. Mezitím (roku 1962) se Arménská apoštolská církev stala členem Světové rady církví a její současný katolikos Karekin II. (*1951) byl roku 2014 zvolen jedním z jejích osmi prezidentů. Je přirozené, že nejbližší vztahy má Arménská apoštolská církev s dalšími starobylými východními církvemi: užší spolupráci navá­zala se Syrskou pravoslavnou církví, Koptskou pravoslavnou církví a Etiopskou pravoslavnou církví na setkání v Addis Abebě roku 1965. Spolu s nimi se účastní rozhovorů s pravoslavnými církvemi. Současný katolikos Karekin II. (zvolen byl roku 1999) navštívil roku 2000 Vatikán a papež Jan Pavel II. mu předal ostatky Řehoře Osvětitele. Následujícího roku se papež zúčast­nil v Ečmiadzinu oslav výročí 1700 let od uznání křesťanství za státní náboženství Arménie.

Arménští křesťané v českých zemích

Migrace arménských křesťanů do evropských zemí či Spojených států, k níž docházelo v raném novověku, v 19. století a především na počátku 20. století v důsledku jejich genocidy, české země prakticky nezasáhla. Třebaže starší sčítání lidu tyto věřící evidovaly, stejně jako členy uniatské arménskokatolické církve, jednalo se jen o jednotlivce, přicházející nejčastěji z východních oblastí habsburské monarchie, kde již od středověku nebo raného novověku žily komunity arménských křesťanů. Žádná církevní organizace Arménské apoštolské církve, ani jiné staré orientální církve, však v českých zemích neexistovala. Z téhož důvodu bylo při přípravě sčítání lidu v roce 1930 (a ve všech následujících censech) od samostatné evidence arménských křesťanů upuštěno, zatímco uniaté byli (v roce 1930) sčítáni spolu s řeckými katolíky.

Teprve novodobá imigrace Arménů z Arménie i odjinud vedla v roce 2005 Arménskou apoštolskou církev k vyslání archimandrity Barsegha Pilavchyana, který začal působit jako duchovní pastýř pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Následujícího roku církev (jakožto Arménská apoštolská pravoslavná církev) požádala ministerstvo kultury o registraci, která jí ovšem nebyla udělena. K církevní registraci pod názvem Církev Svatého Řehoře Osvětitele, došlo až v březnu 2013. Církev přitom sdružuje především imigranty do České republiky a její činnost nepřekračuje duchovní službu těmto osobám.

Organizace církve

Církev svatého Řehoře Osvětitele sídlí v Praze v pronajatých prostorách, bohoslužby koná jednou měsíčně v propůjčeném římskokatolickém kostele – zprvu u sv. Jiljí v Husově ulici, od roku 2015 u sv. Ducha.

Počet věřících

Zatímco rakouská i první československé sčítání lidu členy Arménské apoštolské církve evidovala, primárně z mezinárodněpolitických důvodů (jednalo se často o cizince a církev v českých zemích neměla žádnou organizaci), další censy od toho z důvodu nízkého počtu věřících upustily. V současnosti může jít nanejvýš o stovky věřících, převážně imigranty z Arménie nebo dalších oblastí, kde církev působí.

sčítání lidu
1880 24
1890 89
1900 21
1910 9
1921 139
1930 --
1940 --
1950 --
1960 --
1970 --
1980 --
1991 --
2001 --
2011 --

Literatura

Edward G. FARRUGIA: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2008.
Arcibiskup KRYŠTOF (Radim PULEC): Orientální pravoslavné církve. Prešovská univerzita v Prešove, Prešov 2004.
John Anthony McGUCKIN (ed.): The Concise Encyclopedia of Orthodox Christianity. Wiley – Blackwell, Chichester 2014.
Vrej Nerses NERSESSIAN: Armenian Christianity. Pp. 23–46 in Ken Parry (ed.): The Blackwell Companion to Eastern Christianity. Wiley – Blackwell, Chichester 2010.
František POLÁŠEK: Východní křesťanské církve (ortodoxní a katolické). Matice cyrilometodějská, Olomouc 2002.

Církev nemá oficiální internetové stránky.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek


Viz též heslo arménská církev (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)