Evangelická církev augsburského vyznání: Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
(Žádný rozdíl)
|
Aktuální verze z 24. 10. 2024, 18:40
Evangelická církev augsburského vyznání
Evangelická církev augsburského vyznání v České republice vznikla roku 1993 v důsledku rozdělení Československa z jediného (pražského) sboru slovenské Evanjelické cirkvi augsburského vyznania na území českého státu. K původnímu slovenskému sboru se časem začali připojovat další zájemci o luterskou zbožnost akcentující různé proudy světového luterství v jeho současných podobách i svébytné utrakvistické a luterské tradice české reformace. Církev tak v současnosti tvoří vícero paralelních proudů, odmítá však teologický liberalismus a minimální je v ní i vliv pietismu a charismatického hnutí.
Historie luterského protestantismu
Luterské církve vyrůstají z hnutí, které svým životem a dílem podnítil německý církevní reformátor Martin Luther (1483–1546) a jeho spolupracovníci a podporovatelé. Martin Luder (jak se tehdy jmenoval) měl jako mistr svobodných umění a student práv roku 1505 zážitek ohrožení života. Tento zážitek v něm vyvolal úzkost o spásu duše a přiměl ho ke změně životní orientace. Stal se mnichem (augustiniánem), roku 1507 byl vysvěcen na kněze, po dalších studiích se roku 1512 stal doktorem teologie a byl ustaven profesorem výkladu Bible na univerzitě ve Wittenbergu. Ovšem ani role božího služebníka, ani horlivá zbožnost ani životní zkušenosti (například cesta do Říma) jej nezbavily úzkosti a obav o spásu. Přivedly ho ovšem k přesvědčení, že jakkoliv obětavé úsilí o vyhovění božím či církevním nárokům nemůže spásu přinést, protože člověk zůstává v boží perspektivě vždy hříšníkem. Zároveň v křesťanské Bibli nacházel podporu pro přesvědčení, že spása člověka je – díky Ježíšově smrti jako trestu za hříchy lidí – božím nezaslouženým darem, jejž člověk může přijmout pouhou vírou.
Dříve než jeho teologické myšlení mohlo uzrát, přivedlo Luthera přesvědčení o nemožnosti zasloužit si boží milost ke sporu s jeho církevními nadřízenými. Spor vyvolal Lutherův odpor k odpustkům, jejichž prostřednictvím člověk mohl – podle tehdy běžného přesvědčení – získat pro sebe či pro své blízké ulehčení z útrap očistce, a to na základě čerpání z pokladu dobrých skutků a jiných zásluh, jímž církev díky svým světcům disponuje. Odpustkovou kampaň určenou pro dostavbu chrámu svatého Petra v Římě napadl Martin Luther roku 1517 právě proto, že odpustky považoval za výraz klamné naděje na spásu, zatímco skutečné spásy podle jeho názoru člověk dosahuje vírou zdarma (z pouhé boží milosti). V tomto duchu kázal farníkům, z nichž si někteří odpustky kupovali, a proti odpustkům též zformuloval 95 latinských tezí, jež spolu s dopisy rozesílal vlivným lidem a snad (podle tradice) též přibil na dveře wittenberského kostela, aby o této záležitosti vyvolal veřejnou teologickou disputaci. Jeho teze byly brzy přeloženy do němčiny a díky tisku rychle rozšířeny po německých zemích nejen mezi teology. Srovnatelný význam měla i jeho velmi populární tištěná kázání.
V době prvotního rozruchu kolem svých tezí, roku 1519, měl Martin Luther náboženský zážitek obrácení, při němž prožil pozitivní a bezpodmínečné přijetí Bohem, o něž před tím více než desetiletí úzkostně usiloval. Ujasnilo se také jeho pochopení údělu člověka, který je v boží perspektivě vždy zároveň hříšníkem (a má být proto vždy kajícníkem) a vždy zároveň ospravedlněným člověkem, věřícím v to, že svou spravedlnost získal díky Ježíšově sebeoběti. V tomto dvojím vědomí nalezl Luther a jeho následovníci jistotu své osobní spásy a s ní radost, úlevu znepokojeného svědomí, překonání strachu z božího soudu a podobně.
Lutherovy teze byly sice namířeny proti odpustkům, ale tím se dotýkaly i existence očistce, autority papeže, zacházení se svátostí pokání, dosažení křesťanské svatosti a dalších otázek, jimiž byla zpochybněna podstatná část církevní nauky a praxe. Kromě nadšených ohlasů proto vzbudily i odpor a Luther musel čelit obvinění z kacířství. Jeho oponent, teolog Johannes Eck (1486–1543) reprezentující papeže, Luthera navíc v disputacích přiměl k zostření postojů: Luther se tak roku 1519 zastal českého „kacíře“ Jana Husa (?1370–1415), vyjádřil víru, že autorita Bible převyšuje autoritu papeže, obvinil papeže i koncily z chyb, a instituci papežství dokonce označil za antikrista. Papež Lev X. (1475–1521) odpověděl roku 1520 vydáním buly, v níž zavrhl Lutherovy názory a přikázal mu je odvolat. Zároveň vyzýval císaře Karla V. Habsburského (1500–1558), aby proti Lutherovi zasáhl světskými sankcemi. Díky podpoře saského kurfiřta Friedricha III., zvaného Moudrý (1486–1525), bylo ovšem Lutherovi ještě předtím dovoleno hájit se na říšském sněmu ve Wormsu roku 1521. Luther ve slavné řeči odmítl jednat proti svému svědomí, zavázanému Biblí jako „božím slovem“, dokud nebude tímto Písmem a prostým rozumem přesvědčen. To znamenalo rozchod s vedením církve: papežem byl ještě téhož roku exkomunikován. Zásadovým postojem Luther ještě posílil svou oblibu u německé veřejnosti i humanisticky orientovaných evropských intelektuálů, ale nad ním samotným byla ve Wormsu vyhlášena říšská klatba (Acht). Před jejími důsledky Luthera ochránil Friedrich Moudrý tím, že jej ukryl na hradě Wartburg. Zatímco Luther v úkrytu překládal Nový zákondo němčiny (vyšel roku 1522), rychle se šířily jeho myšlenky, vyjádřené roku 1520 ve čtyřech zásadních spisech. Jsou jimi Řeč o dobrých skutcích, Křesťanské šlechtě německého národa, O babylónském zajetí církve a O svobodě křesťana. Kromě otázek osobní niterné zbožnosti, mravů i poslušnosti, významu i podobě svátostí či role papežství v nich Luther pojednal i své další přesvědčení, že za stav církve nese odpovědnost také světská vrchnost a že by měla nehodné církevní představitele volat k odpovědnosti.
Lutherova stanoviska uspořádal a doplnil jeho celoživotní blízký spolupracovník Filip Melanchthon (1497–1560, jeho přijaté jméno má podobu též Melancthon nebo Melanthon), humanistický vzdělanec a profesor řečtiny ve Wittenbergu. Melanchthonův spis Loci communes, vydávaný od roku 1521 za jeho života ještě několikrát, se stal prvním přehledem luterství. Pro upevnění učení posloužily Lutherovy katechismy z roku 1929: Malý určený laikům a Velký katechismus pro duchovní. Pod Lutherovým vlivem se církev rychle měnila zvláště v severoněmeckých státech: Večeře Páně byla přijímána pod obojí i laiky, kněží vstupovali do manželství, řeholníci opouštěli řády, ustupovala praxe ušní zpovědi. Sám Luther vystoupil z řádu a roku 1523 se oženil. Mezitím ovšem Luther musel opustit svůj úkryt, aby vzdoroval radikálům mezi svými stoupenci. S důrazem na lásku a jiné křesťanské ctnosti vystupoval proti obrazoborectví, novokřtěnectví, blízkému očekávání apokalypsy, násilí vůči odpůrcům a dalším projevům radikalismu. Ke zklamání širokých vrstev obyvatelstva odmítl i selské povstání roku 1525 a pokoušel se nově stanovit vztah poddaných a vrchnosti, a to ve světských i církevních záležitostech. S blízkými, a přece v postojích k člověku i Bohu odlišně smýšlejícími humanistickými učenci, zvláště Erasmem Rotterdamským (1469–1536), vedl Luther intelektuální spor. Daleko důležitější pro budoucí náboženské poměry v Evropě měl ale neúspěch Lutherových jednání s dalším výrazným reformátorem církve, švýcarským teologem Ulrichem Zwinglim (1484–1531). Ve svém osobním setkání roku 1529 při takzvaných marburských rozhovorech za účasti Melanchthona, Johanna Oecolampadia (1482–1531), Martina Bucera (1491–1551) a dalších reformátorů sice shledali velmi širokou shodu, ale též fatální rozdíl v chápání Kristovy přítomnosti při večeři Páně. Po neúspěchu rozhovorů Melanchthon vypracoval pro luterskou stranu reformace vyznání víry.
Toto vyznání předložili luterští šlechtici a měšťané roku 1530 na říšském sněmu v Augsburgu, svolaném císařem Karlem V. ve snaze dojednat smír v situaci ohrožení říše ze strany Turků. Ačkoli je toto augsburské vyznání víry formulováno umírněně tak, aby prokázalo, že luterství se neodchyluje od Písma ani tradice, římskokatolická strana pod Eckovým vedením předložila sněmu o několik týdnů později přísné Confutatio (Vyvrácení), na jehož základě císař luterství odmítl a luteránům stanovil lhůtu pro návrat k papežskému katolictví. Luteráni (zvaní od roku 1529 též „protestanté“) odpověděli Melanchthonovou Apologií (Obranou) augsburské konfese. Ani tou ovšem císař nebyl přesvědčen a chystal se k vojenskému zásahu. Na obranu před ním utvořila roku 1531 strana Lutherových stoupenců šmalkaldský spolek, a zabránila tak – alespoň na čas – papežem požadované a císařem připravované válce.
Od roku 1533 až do své smrti Luther působil jako děkan teologické fakulty ve Wittenbergu. Dokončil překlad celé Bible (vyšel roku 1534) a pokračoval v psaní kázání, výkladů Bible, písní i polemických spisů proti nepřátelům reformace. Pro věroučné spory, jež vedl šmalkaldský spolek, Luther nově formuloval vyznání víry (Šmalkaldské články z roku 1537); spolek se ovšem přidržel augsburského vyznání. Těsně po Lutherově smrti roku 1546 se císaři Karlovi po vojenských úspěších podařilo soustředit se na šmalkaldský spolek a následujícího roku zvítězit i nad ním. Melanchthon, který hnutí protestantů po Lutherově smrti ideově vedl, pomalu ztrácel autoritu kvůli své smířlivosti vůči katolické straně a kvůli tomu, že ke konci života se jeho chápání Večeře Páně přiblížilo pojetí francouzsko-švýcarského teologa Jeana Calvina (Jan Kalvín, 1509–1564; ke kalvinismu viz také Českobratrská církev evangelická). Protestantská koalice ovšem získala nový impuls, když roku 1552 dosáhla v boji s císařem částečného úspěchu, a vynutila si tak roku 1555 augsburský mír. Na jeho základě si vládci německých zemí mohli zvolit mezi katolicismem a luterstvím (poddaní je v tom museli následovat) a luterství tak bylo fakticky uznáno jako oprávněný způsob chápání křesťanské víry. Ačkoliv zápas mezi německými katolíky a protestanty příležitostně pokračoval, mír přece jen dovolil luteránům, aby se v německé společnosti pevně etablovali.
Příslušníci druhé generace luteránů překonali po smrti Luthera i Melanchthona rozpory mezi sebou přijetím striktního výkladu vyznání víry zvaného Formule svornosti roku 1577. Zároveň v tomto vyznání vyjádřili odstup od radikálních či okrajových reformačních hnutí (schwenckfeldiánů a anabaptistů). Na vyžádání německých protestantských panovníků byly závazné texty luterství roku 1580 sestaveny do Knihy svornosti. Luterství tak získalo základní text pro svou další expanzi. Ještě v Lutherově době se myšlenky reformace rozšířily z Německa do Švýcarska, Francie či českých zemí a ohlasu dosáhly také v Itálii a ve Španělsku; po jeho smrti pak krátkodobý úspěch zaznamenaly mezi Slovinci a Chorvaty. Také úspěch v Polsku a v Uhrách byl – s výjimkou slovenského Horního Uherska – dočasný: většina obyvatelstva brzy přešla od luterství ke kalvinismu. Hluboké kořeny zapustilo luterství ve skandinávských zemích (a tím i ve Finsku a na Islandu) a také v Estonsku a Lotyšsku. Od 16. století zůstala tradice luterství živá až do současnosti také na Slovensku a ve Slezsku, z Horního Slezska zejména na Těšínsku.
Obranný duch luterských vyznání víry a luterské teologie způsobil, že koncem 16. a v 17. století přerostly důrazy na jasné vymezení vlastní víry, její pochopení, rozumové promýšlení a zakotvení ve slovech Bible do takzvané luterské ortodoxie. Nazývá se tak nejen způsob teologického myšlení, ale i církevní praxe zaměřená na racionální přístup k Bibli a k vyznavačským dokumentům a ponechávající poněkud stranou rozvíjení osobního křesťanského života a pospolitosti křesťanů v církvi. Takovou církevní praxi, zaměřenou na vyznání (konfesionalismus), chápalo takzvané pietistické hnutí zformované v poslední třetině 17. století jako příliš jednostrannou.
Výraz „pietismus“ přitom pochází z názvu neformálních setkání (collegia pietatis), která ve svém domě pořádal luterský teolog a senior sboru ve Frankfurtu nad Mohanem Philip Jacob Spener (1635–1705). Při těchto setkáních měly místo osobní modlitby, studium Bible či rozhovor o kázání. Spenerova aktivita byla ovlivněna dílem luterského teologa Johanna Arndta (1555–1621), především jeho Čtyřmi knihami o pravém křesťanství (od roku 1605). V nich Arndt sice trvá na dbaní o správnou víru (ortodoxii), ale zároveň připomíná i správný způsob života, na jehož základě by lidská duše našla spočinutí v Bohu. Roku 1675 otiskl Spener jinou Arndtovu knihu s obsáhlou vlastní předmluvou. V reakci na její ohromný ohlas vydal tuto předmluvu separátně pod názvem Pia desideria (česky: „Zbožná přání“). Vedle „diagnózy“ současné církve a její „prognózy“ navrhl v předmluvě i „terapii“: program reformy církve v šesti bodech tak, aby její členové rozvíjeli osobní víru a mravný život.
Kromě nadšení kniha vzbudila i odpor. Ze strany luterské ortodoxie byl nově vzniklý pietismus kritizován pro teologickou nezakotvenost a přílišný důraz na citovou zbožnost. Spener musel opustit Frankfurt, ale v řadě luterských sborů spontánně vznikaly kroužky a vedle bohoslužeb se konaly i biblické a modlitební hodiny v domácnostech. Mezi Spenerovými stoupenci vynikl teolog August Hermann Francke (1663–1727), který kvůli hlásání pietistické zbožnosti musel několikrát měnit působiště, až se roku 1691 stal farářem v Halle a profesorem na tamní nově založené univerzitě. Díky němu se Halle stalo centrem pietismu: ve své horlivé zbožnosti Francke zorganizoval množství aktivit, které se týkaly hlavně opuštěných dětí. Studoval u něj i Mikuláš hrabě z Zinzendorfu (1700–1760), zakladatel a biskup obnovené Jednoty bratrské. Z prostředí hallského radikálního pietismu vyšla také misie do dánského města Tranquebar (dnes Tharangambadi) v Indii. Dánsko-hallská misijní společnost ustanovená v Halle roku 1706 je považována za předchůdkyni společností, které v dalších staletích způsobily protestantskou misijní expanzi.
Soupeření konfesionalismu s pietismem pokračovalo i v dalším století. Byli to často právě pietisté, kteří v 19. století šířili luterství v misii. Vedle severských zemí, Estonska a Lotyšska je tak nyní luterství majoritním náboženstvím i v Namibii. Kromě misie se luterství šířilo i imigrací Němců, především do Severní i Jižní Ameriky. V Lutherově německé vlasti jsou luteráni součástí Evangelické církve Německa, k níž se hlásí téměř 30 % obyvatelstva (s mírně klesající tendencí). Výrazné zastoupení má luterství kromě Namibie také v několika dalších afrických zemích: v Tanzanii, v Etiopii, na Madagaskaru nebo v Nigérii. V Africe a také v Indii a Indonésii počet luteránů stoupá, zatímco v Evropě a Severní Americe stagnuje, nebo dokonce klesá. Celkově je počet příslušníků luterských církví odhadován na více než 80 miliónů.
Nejvíce těchto církví sdružuje Světový luterský svaz. Po téměř dvaceti letech příprav a několika konferencích vznikl ve švédském Lundu roku 1947 a v současnosti (2015) udává 144 členských církví v 79 zemích. Podstatně menším svazem asi třiceti luterských církví je Mezinárodní luterská rada, jež vznikla roku 1993 po desetiletích nespokojenosti některých církví s liberálními tendencemi a s prvky reformovaného protestantismu, jimž byl podle jejich názoru Světový luterský svaz otevřený. Ve stejném roce byl ve Spojených státech založen také svaz konzervativně evangelikálních luterských církví s názvem Konfesní evangelikální luterská konference. Členem tohoto svazu je také Česká evangelická luteránská církev, malá evangelikální denominace se sborem v Plzni a dvou dalších západočeských obcích. Mezi 144 členy Světového luterského svazu je vedle dvou českých církví (Českobratrské církve evangelické a Slezské církve evangelické a. v.) také slovenská Evanjelická cirkev augsburského vyznania. Tato církev se po vzniku Československa roku 1918 oddělila od uherské evangelické církve a roku 1947 založila sbor v Praze. Roku 1993 vznikla z tohoto jediného sboru na území nově ustavené samostatné České republiky Evangelická církev augsburského vyznání v České republice. Kořeny této církve jsou tedy na Slovensku.
Na Slovensko se Lutherovy myšlenky reformace církve dostaly velmi rychle. Na počátku dvacátých let 16. století sice byla čtena papežova bula proti Lutherovi a bylo zakázáno šíření jejich knih, ale po prohrané bitvě s Turky u Moháče roku 1526 neměla církev sílu si zákazy vynutit. Pod patronací šlechticů a městských rad začaly vznikat luterské sbory a byly zakládány luterské školy. Na obranu své víry formulovaly svazy měst svá vyznání v luterském duchu. Pro luterství byla získána více než polovina obyvatel Horních Uher a navzdory nepřátelství ze strany římských katolíků i kalvinistů se luteránům podařilo vybudovat samostatnou a státem uznanou církevní strukturu: na synodě v Žilině roku 1610 vznikly tři superintendence (nitranská, bytčanská a brezněnská) a na synodě ve Spišském Podhradí roku 1614 další dvě pro oblasti Spiše a Šariše, brzy spojené v jednu. Roku 1619 bylo v těchto čtyřech superintendencích 745 sborů v 35 seniorátech. V příznivé době se dařilo i luterské kultuře. Největšího ohlasu se dostalo Juraji Tranovskému (Jiřímu Třanovskému, 1592–1637) jako sestaviteli a částečně i autoru oblíbeného zpěvníku Cithara sanctorum.
Se začátkem třicetileté války ve dvacátých letech 17. století se dostaly do popředí snahy o rekatolizaci Slovenska. Poměr odpůrců a příznivců císaře se na zemských sněmech šlechty a zástupců měst postupně vychyloval ve prospěch katolických Habsburků. Postavení luterských i kalvínských evangelíků zhoršovala i protihabsburská povstání, k nimž se obvykle přidávali. Tlak ze strany panovníků a římskokatolické církve postupně přerostl v otevřené násilí, jež vyvrcholilo v sedmdesátých letech 17. století. Strach mezi slovenskými evangelíky šířily takové násilné akce, jakými bylo například uvěznění a následná deportace jejich 64 kněží na galeje. Podíl nekatolíků mezi Slováky poklesl na odhadovaných dvacet procent. Pronásledování omezil Šoproňský sněm roku 1681, násilné akce ovšem pokračovaly kvůli podezření evangelíků z vyvolávání vzpour. Na synodě v Ružomberoku roku 1707 byla struktura evangelické luterské církve alespoň provizorně obnovena. Církev odmítla pietismus a přidržela se luterské ortodoxie. Osmnácté století bylo pro luterány sice daleko klidnější, ale za nástroj stabilizace společnosti byla nadále považována její rekatolizace, i když spíše nenásilným tlakem. Luterská církev se přesto výrazně podílela na rozvoji kultury této doby: jejím pedagogem a farářem byl například průkopník vzdělání v osvíceneckém duchu Matej Bel (1684–1749).
Až teprve Toleranční patent vydaný roku 1781 umožnil uherské evangelické církvi vstoupit do stabilních poměrů, a to na synodě v Pešti roku 1791. V následujícím 19. století se ovšem slovenští evangelíci ocitali pod jiným silným tlakem, a to na přijetí maďarského jazyka a kultury; leckdy se přitom jednalo i o kalvinizační pokusy, k nimž docházelo pod hlavičkou hnutí za sjednocení obou protestantských vyznání. Někteří z nich, například luterští evangeličtí faráři Ján Kollár (1793–1852) a jeho odpůrce ve věci slovenského jazyka Ľudovít Štúr (1815–1856), tomuto tlaku aktivně vzdorovali a stali se vůdčími postavami slovenského národního hnutí. Slovenští evangelíci (luterští i kalvínští) sice vítali liberální reformy, které v Uhersku ve druhé polovině 19. století postupně oslabovaly dominantní postavení římskokatolické církve, zároveň se ale v sílícím sekulárním státě stále více uplatňovaly jednotící tendence v duchu maďarského nacionalismu, a slovenští luteráni tak například přicházeli o svůj tradičně silný školský systém.
Jak už bylo několikrát připomenuto, po vzniku Československa se z evangelické církve v Uhersku vyčlenila samostatná Evanjelická cirkev augsburského vyznania a na synodě v Trenčianských Teplicích roku 1921 přijala svou církevní ústavu. Tato církev se z náboženských důvodů odmítla připojit k unionované Českobratrské církvi evangelické, třebaže s ní úzce spolupracovala v rámci meziválečného svazu evangelických církví, a vedle většiny slovenských sborů čítala i sbory německojazyčné a (výjimečně) maďarskojazyčné. V současné době se v Slovenské republice k této církvi hlásí více než pět procent obyvatel. V České republice se její pražský sbor roku 1993 stal základem Evangelické církve augsburského vyznání v České republice.
Religionistická charakteristika luterského protestantismu
Jako každá starší církevní tradice je i luterství v současnosti bohatě diferencováno. Rozdíly mezi luterskými církvemi nejsou výsledkem pouze jejich vývoje v různých historických a společenských kontextech, ale i jejich různých teologických směřování. Zatímco některé luterské církve především v západních zemích procházely v 19. a 20. století obdobím teologického liberalismu a v průběhu 20. století pak hledaly novou orientaci v chápání Bible a v sociální práci, jiné z těchto církví naopak posílily luterský konfesionalismus anebo je luterský pietismus přivedl až do širokého evangelikálního hnutí. Následující charakteristiky proto mohou vystihnout pouze základní specifika luterství, a to s ohledem na slovenskou Evanjelickou cirkev augsburského vyznania, respektive na Evangelickou církev augsburského vyznání v České republice.
Pravidlem víry a duchovního života je pro luterské křesťany Bible. Tento postoj, negativně reagující na zásadní význam tradice v římské církvi na počátku 16. století a vyjádřený ve zkratce latinskými slovy sola scriptura (pouze Písmo), se právě díky Lutherovi rozšířil a je sdílen celou protestantskou částí křesťanstva. Zároveň ovšem Luther nacházel rozdíly v závažnosti jednotlivých biblických výpovědí podle toho, do jaké míry odkazují k boží milosti a k poslání Ježíše Nazaretského. Z tohoto hlediska přisuzoval malý význam například novozákonnímu Jakubovu listu. Tento Lutherův přístup k Bibli o několik staletí později bezpochyby přispěl k prosazení a rozšíření historicko-kritické metody zkoumání Bible.
Jak potřeba správného uchopení závažných výpovědí Bible, tak i potřeba transparentního vyjádření vlastní víry v obraně před jejími oponenty dovedly luterské věřící k tomu, že formulace vyznání víry (konfese) je pro ně vrcholně důležitá. Po Bibli je proto základním textem luterských církví Kniha svornosti, v jejímž symbolickém významovém středu se nachází augsburské vyznání víry. Kromě předmluvy mu předcházejí tři starokřesťanská vyznání (Apoštolské, Athanasiovo a Nikajské) a po něm následuje Melanchthonova Apologie augsburského vyznání, Lutherovy Šmalkaldské články, oba jeho katechismy, Melanchthonův Traktát o moci a primátu papeže z roku 1537 a Formule svornosti. V důrazu na správnou formulaci vyznání víry má původ i luterský konfesionalismus, pod jehož vlivem někdy nabývaly i malé formulační rozdíly velké důležitosti. Luterské společenství se tak zdá být historicky dobře vybaveno k nalézání konsensuálních vyjádření, což snad může být v pozadí širokého a úspěšného angažmá luteránů v ekumenických rozhovorech.
Právě studium Bible Lutherovi přineslo přesvědčení, která sice v křesťanském myšlení nebyla zcela nová, ale v situaci jeho naléhavého duchovního hledání a – jak se záhy ukázalo – též v duchovní situaci nezanedbatelné části tehdejšího evropského křesťanstva se ukázala jako schopná generovat značnou osobní i společenskou transformativní sílu. Podle těchto přesvědčení zakládá spásu člověka nový vztah k Bohu, který vyplývá z toho, že přijme ospravedlnění před Bohem pouhou vírou (sola fide). Za účelem tohoto ospravedlnění člověk nemusí ani nemá nic vykonávat ani dodržovat; je ze strany Boha ospravedlněn bez jakékoli zásluhy jen na základě pouhé milosti (sola gratia), protože vše, co bylo k nastolení boží spravedlnosti třeba, vykonal Ježíš Nazaretský tím, že se jako boží syn dobrovolně nechal potrestat za hříchy celého lidstva. Tato Lutherova nově objevená a vyjádřená přesvědčení byla sice zaměřena na lidské niterné duchovní prožívání, ale měla i závažné společenské důsledky. Možnost získat boží ospravedlnění přímo a osobně totiž oslabuje roli prostředníků mezi Bohem a lidmi, neboť všichni věřící mají přístup k Bohu, a jsou tak v podstatě kněžími, jak to ostatně křesťanská Bible explicitně sděluje (1 Pt 2,9). Církevní hierarchie sice může být užitečná, ale není tedy nezbytná. Mše ani její jádro – eucharistie (večeře Páně) – pak není opakováním Kristovy oběti. Jestliže Bůh odpouští přímo, je tím zpochybněn smysl existence očistce. Pokud nejsou potřeba zásluhy, nemají smysl odpustky a ztrácí se také hlavní důvod pro asketický klášterní život. Takových důsledků (včetně např. i proměny hospodaření církve) přinesly Lutherovy reformní myšlenky pochopitelně ještě mnohem více.
Srovnatelný význam jako slova (Bible, její výklad, vyznání či kázání) má pro zvěstování evangelia v luterských církvích i liturgie, a z ní především slavení večeře Páně. Podobně jako jiní reformátoři církve i Luther odmítl římskokatolickou nauku o transsubstanciaci (o změně podstaty „živlů“ chleba a vína při eucharistii na Kristovo tělo a krev, přičemž „případky“ těchto dvou „živlů“ – tedy vlastnosti, jako jsou chuť, barva apod. – zůstávají zachovány). Při tomto odmítnutí si ovšem Luther zachoval víru ve skutečnou Kristovu přítomnost při večeři Páně. Podle luterského učení, které pravděpodobně zformuloval Melanchthon, si původní „živly“ při večeři Páně zachovávají jak podstatu, tak „případky“, a Kristova podstata se k této původní podstatě připojuje, aniž by kterákoli z podstat byla změněna. Kristus je tak reálně přítomen „v živlech, pod živly a s živly“ chleba a vína. Právě kvůli této nauce (zvané konsubstanciace) se Luther a Zwingli (a jejich doprovod) roku 1529 rozešli a ani pozdější Kalvínovo kompromisní řešení už jejich dva směry reformace nesjednotilo.
Také druhá svátost, křest, má v luterských církvích velký význam. Křtí se vodou dospělí právě tak jako nemluvňata. Pokřtěné dítě je ve věku kolem 13 let konfirmováno (konfirmace se skládá z veřejné zkoušky a z vyznání víry) a pak poprvé přizváno k slavení večeře Páně. Zatímco počet svátostí je omezen na dvě, mnoho dalších součástí liturgického života římskokatolické církve je zachováno a případně vyloženo s jiným významem. Bohoslužba se koná v tradičním liturgickém rámci vždy v jazyce posluchačů a s větším prostorem jak pro kázání, tak pro písně. Právě prostřednictvím emotivně bohatých písní vyjadřují věřící již od Lutherovy doby svou zbožnost, a píseň je tak podstatnou součástí jejich osobního i společného duchovního života. V luterských církvích bývá také dodržován liturgický rok se čtením perikop, používáním liturgických rouch i barev a konáním příležitostných bohoslužeb bez slavení večeře Páně. Luterské kostely zpravidla zachovávají výzdobu sochami a obrazy tak, jak je obvyklé v římskokatolické církvi.
Již ve spisu Křesťanské šlechtě německého národa vyložil Martin Luther své pojetí církve jako společenství, v němž jsou všichni, kdo byli pokřtěni, povoláni ke kněžské službě, a to – na základě biblického obrazu těla složeného z mnoha údů s různými funkcemi (1K 12) – v rozdílných rolích podle svých schopností. Luther ale nechtěl rušit roli duchovního, která se projevuje například v zacházení se svátostmi, ale zbavil nositele duchovního úřadu odděleného a výsadního kněžského postavení. Jediná svatá křesťanská církev je tak v luterském pojetí všude, kde se ve shromáždění věřících čistě a pravdivě zvěstuje evangelium a kde se podle evangelia a církevních řádů zachází se svátostmi. Možnost zapojení do společenství podle schopností dává prostor pro takové sborové aktivity, jakými jsou setkávání mladých, shromáždění dětí, činnost pěveckých sdružení, výuka náboženství a podobně.
Důraz na znalost Bible, osobní porozumění jejím slovům a na pochopení významu jednotlivých článků vyznání víry motivoval luterské křesťany od počátku k zájmu o vzdělání a kulturu. Působením Martina Luthera (hlavně jeho překladem Bible, ale i další slovesnou prací) začalo v německých zemích nové kulturní období. Podobně i jinde – například též na Slovensku – bylo šíření luterství spjato s rozvojem školství a vzdělanosti. Dopad luterství na kulturu je ale také nepřímý: učení o boží milosti, již si nelze zasloužit náboženskou virtuozitou, povzbuzuje neokázalou denní zbožnost, která se má projevovat v obvyklých pracovních a rodinných činnostech a která může přinést plody v běžných, ale kulturně a společensky velmi důležitých lidských vlastnostech píle, poctivosti, preciznosti a dalších. I když je v luterství běžné používat pro rozvoj osobní zbožnosti breviáře a další pomůcky, více než dodržování předpisů a zvyků, které by mohlo člověka vést k přesvědčení o vlastních zásluhách, je mezi luterskými věřícími ceněna všední činnost prodchnutá křesťanskými ctnostmi.
Spíše nepřímé a neokázalé bývá také angažmá luterských křesťanů ve společnosti. Lutherova důvěra ve schopnost a ochotu světské vrchnosti reformovat a řídit církev motivovala luterány tradičně ke společensky spíše konzervativním postojům: jako model se zde projevuje Lutherovo odepření podpory německému selskému povstání. Za těmito postoji je snad též skepse k lidským možnostem společnost skutečně zlepšit. Nedůvěra vůči společenskému aktivismu, ale i vědomí nedokonalosti každé lidské instituce může vyplývat z luterského pojetí člověka jako hříšníka v každém okamžiku, byť v každém okamžiku zároveň ospravedlněného. Úsilí luterských křesťanů je proto spíše směrováno k velkorysé a obětavé pomoci v sociální a charitativní oblasti. Způsob církevního zřízení nepokládal Martin Luther za příliš důležitý, a tak o něm v počátcích luterství rozhodovali panovníci jednotlivých zemí. Obvykle sestavili z teologů a právníků konzistoř jako řídící orgán. Postupně se ovšem prosazovaly synody sestávající z duchovních a zástupců sborů. Na synodech tak bývají voleni biskupové, kteří mají hlavně funkci reprezentační navenek a pastorační vzhledem k duchovním, kteří jsou v oblasti jejich působení. V luterských církvích je obvyklé ustanovovat představitele do duchovních i laických úřadů volbou.
Luterské církve se často angažují v ekumenickém hnutí a řada z nich jsou členy Světové rady církví. Je příznačné, že Světový luterský svaz vznikl přibližně ve stejné době jako Světová rada církví a sídlí v téže budově. Některé luterské církve uzavřely roku 1973 Leuenberskou konkordii, na jejímž základě mají svátostné společenství s téměř stovkou církví, hlásících se k dědictví reformace (z těch, které působí v České republice, je to pouze Slezská církev evangelická a. v., později se připojily další). Svátostné společenství mají také některé luterské církve s anglikánskými církvemi; dohoda mezi nimi byla uzavřena ve finském městě Porvoo roku 1992. Další dohody o plném svátostném společenství s jinými církvemi uzavřela řada luterských církví samostatně. Ohlas luterské tradice, a zvláště luterské pietistické zbožnosti ovšem nalezneme také daleko za hranicemi luterských církví. Vedle výše zmíněné obnovené Jednoty bratrské ovlivnil pietismus přímo či zprostředkovaně i další církve či hnutí, například bratrské hnutí zvláště v Německu. Velký zprostředkovaný význam má pietismus ve světovém měřítku také díky svému podílu na vzniku a vývoji evangelikalismu.
Luterští evangelíci v českých zemích
Luterství začalo do českých zemí pronikat velice záhy, nejpozději v souvislosti s Lutherovým přihlášením k Husovu odkazu na disputaci v Lipsku, mísilo se zde se staršími tradicemi utrakvismu (husitství). Zatímco na Moravě a mezi českými Němci luterství v průběhu 16. století převládlo, situace v Čechách zůstala nezřetelná a v případě většiny obyvatelstva lze nejspíš hovořit o luteranizovaném utrakvismu (novoutrakvismu). Minoritní Jednota bratrská, která se vlivu luterské reformace zprvu bránila, přijala některé prvky luterské zbožnosti, později však výrazněji inklinovala spíše ke kalvinismu. Tyto tradice nicméně v období násilné protireformace po bitvě na Bílé hoře (1620) zanikly nebo byly modifikovány v lidovém prostředí tak zvaného tajného nekatolictví, jehož rozsah se vinou rekatolizačního působení postupně snižoval. Luterský protestantismus byl – stejně jako kalvínský – nově povolen teprve Tolerančním patentem Josefa II. v říjnu 1781. České sbory obou evangelických církví přitom v prosinci 1918 vytvořily Českobratrskou církev evangelickou, německé sbory se o málo později spojily do Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která zanikla po druhé světové válce, a jazykově smíšené (polské, německé a české) sbory na Těšínsku vytvořily Augsburskou církev evangelickou ve východním Slezsku v Československu (dnešní Slezská církev evangelická a. v.).
Malý podíl členů slovenské (uherské) luterské církve se v českých zemích vzhledem ke společnému státu vyskytoval vždy, k jeho výraznějšímu zvětšení došlo samozřejmě v meziválečném období. Tito evangelíci se patrně účastnili náboženského života svých českých, případně německých souvěrců. Čeští evangelíci na počátku meziválečného období dokonce uvažovali, že slovenská evangelická církev jako celek vstoupí do Českobratrské církve evangelické, avšak k tomu nedošlo – slovenští luteráni si příliš cenili svého vlastního konfesionálního vymezení, které unionovaná česká církev postrádala, i svého náboženského života, jenž byl na rozdíl od tehdy dominantního proudu v české církvi spíše tradicionalisticky orientován. Naopak několik původně luterských duchovních, kteří se v dominantně reformované Českobratrské církvi evangelické necítilo dobře, přestoupilo do slovenské augsburské církve (další podobně orientovaní působili jako vojenští duchovní, mimo standardní církevní struktury).
Z iniciativy v Praze žijícího Slováka Samuela Hrianky se po druhé světové válce začal formovat samostatný slovenský evangelický sbor, jemuž příležitostně kázali dojíždějící duchovní mateřské církve, a k jehož oficiálnímu ustavení došlo v únoru 1947. Sbor, který získal chrám sv. Michala v Jirchářích po zrušené Německé evangelické církvi, se stal jediným sborem slovenské luterské církve v českých zemích. V období komunistického režimu přitom fungoval nejen jako církevní, ale v mnohém i jako „krajanské“ sdružení v Praze a v Čechách žijících Slováků. Po rozpadu společného státu se tento sbor osamostatnil pod názvem Evangelická církev augsburského vyznání, státní uznání přitom získal „automaticky“ na základě dřívějšího uznání celé církve na území Československa, respektive Rakouska-Uherska. I přes formální samostatnost přitom trvalo úzké spojení na slovenskou evangelickou církev.
Spojení s mateřskou slovenskou církví v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí nicméně spíše dožívalo, třebaže nikdy nebylo úplně přerušeno. Následný rozvoj Evangelické církve a. v. je spojen spíše s vlivem americké luterské misie a s přijímáním dalších forem mnohostranného dědictví luterské reformace a jejích současných podob. Dílem misionáře Jamese Altona Krikavy (*1955), pocházejícího z konzervativní Evangelické luterské synody, vznikly od devadesátých let tři nové sbory (český a anglickojazyčný sbor v Praze a sbor v Plzni). Jazykově české sbory přitom výrazně akcentují luterské teologické i bohoslužebné formy, „autentické vyznavačské luterství“, slovenské sbory – kromě pražského slovenského sboru jde především o sbor v Brně a část sboru v Plzni – jsou více spojené s tradičním slovenským luterstvím. Někteří duchovní Evangelické církve a. v. pocházejí původně z Českobratrské církve evangelické, s níž se rozešli, protože v jejím rámci nemohli dostatečně uplatňovat luterskou liturgii a zbožnost.
Organizace církve
Základní jednotkou církve je sbor, duchovně spravovaný farářem a vedený presbyterstvem (jeho členy jsou farář, sborový dozorce (kurátor) a další volení členové). Nejvyšším orgánem celé církve je synod, tvořený představiteli a volenými zástupci jednotlivých sborů, který volí církevní představitele: biskupa (voleného z řad duchovních) a kurátora (voleného obvykle z laiků). V období mezi zasedáními synodu (která se konají nejméně jednou ročně) vede církev rada tvořená biskupem, kurátorem a zástupci sborů.
Církevní sbory
sbory | |
---|---|
1993 | 1 |
2000 | 2 |
2010 | 5 |
2020 | 5 |
Církevní zařízení
S církví úzce souvisí Lutherova společnost, založená v roce 2004, která prostřednictvím přednášek a publikací zpřítomňuje odkaz tohoto náboženského myslitele. Společnost vydává hlavně díla Martina Luthera, další teologickou a náboženskou literaturu, příležitostně i sborník Lutheranus.
Počet věřících
Po vzniku nezávislého Československa nelze odlišit evangelíky hlásící se ke slovenské evangelické církvi od členů evangelické církve augsburského vyznání v českých zemích, v rámci sčítání lidu z roku 1921 pak byli evidováni všichni evangelíci augsburského vyznání, pokud se nezačali hlásit k Českobratrské církvi evangelické (z naprosté většiny tedy šlo o věřící později ustavené Německé evangelické církve a Augsburské církve evangelické ve východním Slezsku). Církevní údaje o počtu členů nejsou veřejně dostupné, ani za období samostatné existence Evangelické církve augsburského vyznání.
sčítání lidu | |
---|---|
1921 | (168648) |
1930 | 5708 |
1940 | -- |
1950 | 22403 |
1960 | -- |
1970 | -- |
1980 | -- |
1991 | 4151 |
2001 | 14885 |
2011 | 6645 |
2021 | 2048 |
Literatura
Evanjelici nv dejinách slovenskej kultúry III. Tranoscius, Liptovský Mikuláš 2002.
Mojmír BENŽA et al.: Historický atlas evanjelickej cirkvi a. v. na Slovensku. Tranoscius, Liptovský Mikuláš 2011.
Conrad BERGENDOFF: The Church of the Lutheran Reformation. A Historical Survey of Lutheranism. Concordia, St. Louis 1967.
Olga FEJTOVÁ - Jiří PEŠEK: "Recepce díla Martina Luthera v pražských a lounských měšťanských knihovnách doby předbělohorské." Documenta Pragensia XV, 1997, s. 83-123.
Jiří JUST – Zdeněk R. NEŠPOR – Ondřej MATĚJKA et al.: Luteráni v českých zemích v proměnách staletí. Lutherova společnost, Praha 2009.
Zdeněk R. NEŠPOR: Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska. Kalich, Praha 2009, s. 359–360 (k dějinám kostela sv. Michala v Jirchářích).
Jiří PEŠEK: "Reformační konfesionalisace v Německu 16.-17. století. Publikace a diskuse 80. a 90. let." Český časopis historický 96, 1998, s. 602-610.
Miriam VIRŠINSKÁ: Evanjelická cirkev a. v. v Uhorsku a Slováci v druhej polovici 19. storočia. Matica slovenská, Martin 2011.
Oficiální internetové stránky: http://www.ecav.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR